„Potřebuju lidi, kterým můžu důvěřovat“
Čím si vysvětlujete diváckou oblibu Pošty pro tebe?
Ze sledovanosti „Pošty“ mám samozřejmě obrovskou radost. Myslím si, že je úspěšná hlavně proto, že odkrývá reálné příběhy obyčejných lidí, které se dějí všude kolem nás. Nejsou to osudy celebrit nebo lidí, kteří jsou něčím výjimeční. Mnozí z diváků se navíc třeba v podobné situaci ocitli a mohou se s prezentovanými příběhy ztotožnit.
Před dvěma lety jste po prvních osmi dílech přebírala pořad od Báry Kodetové. Napadlo vás tehdy, že to dotáhnete až ke stému dílu?
V těchto dimenzích jsem samozřejmě vůbec nepřemýšlela. Vždycky dostáváme smlouvu jenom na půl roku. V současnosti mám smlouvu také jen do prosince. Doufám, že zájem diváků vydrží a budeme pokračovat dál. Vlastně jsem takhle doufala každý půl rok a zatím mi to vycházelo.
Čeká diváky Pošty pro tebe ve stém díle nějaké překvapení?
Snažili jsme se vybrat opravdu zajímavé hosty s výjimečnými osudy. Ve studiu na ně budou čekat nejrůznější překvapení a úžasně vtipné scénky pošťáka Ondry. Myslím si, že se diváci mají opět na co těšit.
Který příběh z Pošty pro tebe vás za ty dva roky nejvíce zasáhl?
Těch bylo určitě více a časem se k nim přidávají další a další. Hodně těžký byl pro mě známý příběh s matkou, která proklela svoji dceru. Zasáhl mne negativně a velmi mne mrzelo, že se nakonec nepodařil vyřešit ani v Návratech. Velmi intenzivní byl pro mě také příběh lékařky, která zvala do pořadu svého otce. Ten nejdřív nechtěl odstranit stěnu, ale nakonec si to pod nátlakem manželky v publiku rozmyslel.
Díváte se na sebe někdy v televizi?
Když mi to vyjde, chodím většinou do střižny na naše schvalovačky. Je to vždycky obrovské utrpení, když vidíte a slyšíte všechny ty nesmysly, co tam říkáte. Na druhou stranu je to ta nejlepší škola, protože vidím, co dělám špatně. Doma se na „Poštu“ téměř nedívám. Když už si ji pustím, tak jen proto, abych si připomněla, co se zrovna aktuálně vysílá. Pořad se totiž předtáčí měsíc dopředu a velmi často se mi stává, že mě hned druhý den oslovují lidé na ulici a reagují na příběhy.
Sledují Poštu pro tebe vaši synové s manželem?
Většinou ne. Manžel se možná díval na nějaký první díl. Kluci „Poštu“ občas zahlídnou, když přespávají u babičky. Jinak vůbec ne. Já mám pro ně výmluvu, že se to vysílá pozdě. V devět už totiž musí být v posteli. Vždycky říkám, že máma v televizi je jim na nic, že tu skutečnou mámu potřebují mít doma.
Můžete zasahovat do dramaturgie pořadu?
Snažím se číst dopisy, zvláště ty co chodí mailem. Je to rychlejší a akčnější. Ale nemůžu tvrdit, že stíhám sledovat všechno. To bych potom nedělala nic jiného, než četla a reagovala na dopisy. Naštěstí máme moc šikovné redaktorky, které dopisy vybírají a pak se snaží zjistit, zda jsou konkrétní osoby dohledatelné.
Jaká byla vaše nejhorší chvilka při natáčení?
Nejhorší chvíle jsem zažívala hned při svém úplně prvním natáčení. Bylo to nejen trémou, ale taky tím, že se nám tam tenkrát přihodily nějaké chyby. Ženě, která hledala svou matku, jsme oznámili zdrcující zprávu, že její matka zemřela, ale že jsme jí našli bratra. Teprve ve studiu, když se oba dali do řeči přes obrazovku, se ukázalo, že se stala chyba.
Stávají se takové omyly často?
Do fáze hledání lidí tolik nevidím, ale myslím si, že od té doby se to nestalo.
Inspirovala vás Pošta pro tebe k nějakému činu?
Vždycky, když se ve studiu setkají dvě kamarádky, které se neviděly dvacet let, tak se sebekriticky zamýšlím nad tím, jak dlouho jsem nevolala svým kamarádkám já. Pošta mě udržuje v aktivitě nezapomínat na své kamarády.
Kdybyste byla na opačné straně barikády, koho byste si do pořadu pozvala a proč?
Byla by to asi rómská holčička Míša. Když mně bylo patnáct let a jí byly dva roky, tak jsme si ji s maminkou braly na víkendy, prázdniny, Vánoce a Velikonoce do tzv. pohostinské péče. Trvalo to rok a byla nám velice blízká. Po roce se vrátila její máma z kriminálu a vysoudila si ji zpátky. Tehdy to byla hodně složitá situace, protože nás na tuhle možnost dětský domov nepřipravil. Míša je asi jediný člověk, který mi zmizel ze života před více než osmnácti lety a rozhodně mi schází.
Už jste podnikla v tomto směru nějaké kroky?
Nepodnikla, protože se bojím. Ona byla tehdy hrozně malinká, takže je velmi pravděpodobné, že si mě vůbec nepamatuje.
Můžou vás lidi dneska ještě vidět na divadelních prknech?
V podstatě už skoro ne. Hrávala jsem v divadle Miriam a občas s nimi jedu na zájezd s představením Žalozpěv za 77297 obětí Holocaustu. Hrajeme to ale jen jednou za půl roku.
Zkusila jste si někdy divadlo i z té druhé stránky?
Studovala jsem režii a dramaturgii. V prvních ročnících na škole jsem i režírovala nějaké kratší věci, ale od té doby jsem se k tomu nevrátila. Asi jsem si v tomhle směru úplně nevěřila.
Chodíte dneska do divadla?
Času už je dneska podstatně více než dříve, když byli kluci malí, ale většinou vždycky zvítězí jiná akce nebo pohodlnost. Občas do divadla chodíme, ale určitě méně, než bychom chtěli a měli. Chystáme se to napravit.
V „Poště“ jde velmi často o urovnávání nefungujících nebo navazování neexistujících vztahů. Co je podle vás to nejdůležitější pro fungující vztah?
Myslím, že nejdůležitější je mezilidská komunikace. Je důležité o problémech mluvit v době, kdy se dějí a nenechat je takzvaně vyhnít. I z malého nedorozumění, které se neřeší, se může časem stát velký problém. Moje osobní zkušenost je mluvit, řešit a neodkládat. I když je to někdy opravdu velmi nepříjemné.
Jedna z vašich sester má osm dětí. Neplánujete s manželem další potomky?
Mít děti je určitě ta nejkrásnější a nejsmysluplnější věc. Rozhodně neříkám ne, ale ani ano. Děti mé sestry fungují trochu jako přirozená antikoncepce. Vždycky, když se od ní vracíme, tak si říkám, že mi ti mí kluci bohatě stačí.
Jste otevřený „svěřovací“ typ člověka, nebo si problémy řešíte spíše v sobě?
Přiznám se, že neumím být moc sama se sebou. Jsem hodně společenská a asi i hodně otevřená. Potřebuji kolem sebe lidi, kterým můžu důvěřovat a můžu s nimi mluvit, když mám splíny na duši.
Jak jste se vy sama v minulosti vyrovnávala s rozchody?
Vždycky jsem to zvládala velice těžko. Dá se říct, že jsem nikdy žádný rozchod ani neiniciovala, protože já se velmi snadno stanu závislým člověkem. A nemusí to být jen v tom partnerském vztahu. Myslím si, že rozchody patří k tomu nejhoršímu, co provází člověka na jeho cestě.
Přichází podzim, trpíte někdy depresemi?
Naštěstí ne, ale mám docela dost přátel a známých, kteří depresemi trpí. Vím, že je to strašně těžký. Občas se u mě dostaví melancholie. Ale ta se dá velice snadno řešit, když je člověk s těmi nejmilejšími lidmi.
Vystudovala jste střední zdravotnickou školu. Umíte si představit, že byste se ke své původní profesi vrátila?
Dneska už si to představit nedovedu. Ale téhle profese si vážím. Jedna moje sestra je doktorka, druhá je zdravotní sestra, můj muž je doktor. Velmi ty lidi obdivuji, protože vím, že to vůbec nemají jednoduché. Nejvíce mě vždycky bavilo povídat si s pacienty, ale už tenkrát mi chyběla trpělivost, která je pro tuhle profesi naprosto nezbytná. Je to povolání velmi náročné fyzicky i psychicky a taky si myslím, že jeden zdravotník v rodině úplně stačí.
Co vám zkušenosti z nemocničního prostředí daly do života?
Ve smyslu životního poznání mi daly do života opravdu mnoho. Vidět v šestnácti letech umírajícího člověka a vedle toho zažít porod, to jsou takové zvláštní zkušenosti, které jsou nepřenosné.
Ve 13. komnatě jste byla konfrontována se svou maminkou. Změnil se váš pohled na ni?
Já si myslím, že ne. Dozrávalo to ve mně od chvíle, kdy už jsem nebyla jen dcera, ale stala jsem se matkou dvou dětí. Teprve v tom okamžiku jsem si uvědomila, že jako máma bych některých věcí zkrátka nebyla schopná. Při natáčení jsem se dozvěděla z internetu další věci ohledně jejího údajného pokusu o sebevraždu, které mě dorazily. Vyříkaly jsme si to a myslím, že nám to pomohlo. Máme se s maminkou strašně rády a jsme pro sebe vzájemně moc důležité.
Z čeho čerpáte pozitivní energii a dobrou náladu?
Asi nejvíce mě dobíjí moje rodina. Kluci, kteří jsou úplně úžasní a milující a jsou navíc ve věku, kdy tu svoji lásku umějí dávat najevo. Vůbec si myslím, že mám teď docela šťastné období, ve kterém se můžu radovat ze spousty věcí. Kéž by to tak vydrželo.
Připravil Jiří Nedvídek