Hraběnky

Rozhovor s Vlastou Chramostovou
„Život v domově důchodců si nedovedu představit“

Musel vás Jaroslav Brabec do Hraběnek přemlouvat dlouho?

Vůbec ne. On řekl, že mě tam chce, a já jsem se ani nerozmýšlela, protože na něj zkrátka věřím a doufám, že odezva Hraběnek dobře dopadne. Ani nevím, proč se ohledně seriálu Hraběnky obracejí novináři právě na mne. Moje figura vystupuje asi jen v šesti dílech. Nejsem hraběnka ani s hráběmi ani s titulem. Doufám, že Brabec nebude dělat Peříčko, protože bych mu zase neuměla říct ne a myslím, že v mém věku už by to bylo opravdu tristní.

Jakými argumenty vás přesvědčoval?

Hned na začátku mi sliboval, že to bude pro mě strašně pohodlné natáčení, protože moje postava žije v domově důchodců a většinu scén má v posteli. Velmi brzo jsem zjistila, že nemám jediný reálný důvod jeho nabídku odmítnout.

Čím vám imponuje?

Na tohle téma můžu mluvit skutečně dlouho. Jaroslav Brabec je fanatik své profese a svých snů. Mám velice ráda, když lidi hoří pro to, co dělají. Jinak by to snad ani neměli dělat. Spolupracovali jsme spolu asi pětkrát a vždycky to byl úspěch. Ať se jedná třeba o nominaci na Českého lva za vedlejší ženskou roli ve filmu Kuře melancholik nebo televizní cenu Elsa za televizní film PF 77. My si spolu rozumíme, aniž bychom si toho museli hodně říkat. Je od něj velmi odvážné, že se v Hraběnkách pustil do tématu ze současného venkova. Rád dělá věci pravdivě, ale vždycky tam propašuje i jakousi filosofickou myšlenku a osobitou poetiku. Proto se mi velmi líbí motto seriálu, které zní: „Člověk nemusí rozumět snům svých blízkých, ale musí chápat, že je mají.“

Čím je vám postava Koldové blízká?

Má velkou sebeironii. Je to velmi srdnatá ženská, která s nadhledem překonává svoje trampoty. Fyzicky je sice zdevastovaná, ale psychicky je velmi mladá. Má ráda tekuté ovoce a ráda si někdy přihne. Tohle ale určitě nemá společné se mnou. Vždycky tvrdím, že nejhorší jsou ožralé stařeny. To se mne netýká. Ale myslím si, že podobně jako ona řeším všechno sebeironií a sarkasmem.

Čím se Hraběnky liší od ostatních seriálů, které chrlí komerční televize?

Tak to se musím vrátit zpátky k Brabcovi. Jsem žena kameramana a tomu se jen tak nějaký kameraman nelíbí. Jsem přesvědčena, že Jaroslav Brabec je světový kameraman. I jako režisér se pustil do velmi odvážných témat a navíc má velký smysl pro herce.

Jak vzpomínáte na natáčení?

Natáčení pro mě bylo krásný. Nepříjemná ovšem byla skutečnost, že jsme natáčeli v reálném domově důchodců, což bylo velmi depresivní prostředí. Nebylo by tak depresivní, kdyby mi bylo osmnáct a ne jednaosmdesát. Ale natáčení bylo samo o sobě velmi pohodlné, protože jsem pořád jen ležela v posteli nebo seděla na vozíku. Ráda vzpomínám na všechny scény s Pepou Abrhámem. Ty naše postavy jsou naprosto rozdílné, a přesto si lidsky rozumějí.

Uměla byste si po téhle zkušenosti představit život v domově důchodců?

Nedovedu si to představit. Já jsem pro eutanázii. Pro mě by bylo naprostým utrpením nemoct nic dělat a čekat na smrt. Proto se tady pořád ještě obtěžuji. Chtěla jsem už končit, ale přišel za mnou šéf Národního divadla a nabídl mi Babičku. Tak jsem do toho šla. To bude ale skutečně už má poslední role. Ono je to taky věc inteligence umět včas skončit. Já už jsem to prošvihla. V Babičce jsem účinkovala poprvé, když mi bylo sedmnáct let a hrála ji stařičká paní Pechová, matka Ladislava Peška. Tenkrát jsem v zákulisí poprvé četla texty Boženy Němcové. Pak jsem dělala Boženu Němcovou za totality, když jsem nesměla hrát. František Pavlíček pro mě napsal monodrama Zpráva o pohřbívání v Čechách, které jsme věnovali k stému výročí otevření Národního divadla. Teď se k Boženě Němcové vracím potřetí. Shodou okolností ke 125. výročí Národního divadla. Myslím, že je ten můj návrat velmi hezky dramaturgicky i životně zrežírovaný.

Jak vzpomínáte na svůj první televizní seriál Klapzubova jedenáctka?

Nebylo to dobré, abych pravdu řekla. Byl to jeden z prvních pokusů o seriál. Dělal ho tenkrát Eda Hofman. Hráli jsme s Jirkou Sovákem manžele Klapzubovy. Vím, že jsem se smála, protože jsem vůbec nevěděla, co je to fotbal. Když mi tehdy řekli „Kvašňák“, tak jsem si myslela, že je to okurka. Kdybyste se mě zeptali dneska, tak vím o fotbale stoprocentně mnohem více, než jsem věděla tenkrát.

Vypadá to, že máte spoustu energie. Máte někdy pocit, že vám docházejí síly?

Ty mě docházejí nepřetržitě. Můj muž mě hezky hraje. Říká mi, že pořád dělám ramena, jak jsem jako mladá holka a všichni mě chválí. Já to samozřejmě ráda poslouchám, protože my starý herečky tyhle lichotky slyšíme rády. No a pak přijdu domů a stěžuji si muži, že už nemůžu. Milota už nechtěl, abych ještě něco dělala. Dělá si ze mě teď legraci a prohlašuje, že už se smířil s tím, že mu naše paní tajemnice z Národního divadla zavolá třaslavým hlasem: „Pane Milota, paní Chramostová na jevišti Národního divadla právě skonala.“ (smích)

Z čeho čerpáte pozitivní sílu a energii?

Z humoru, který mě ještě pořád drží.

Sledovala jste seriály v době, kdy jste nemohla hrát a točit?

To víte, že jsem se dívala. Viděla jsem tu zdánlivou marnost našich zápasů. U mě bylo v bytovém divadle třicet lidí a ulice byly vyprázdněné, protože se vysílala Nemocnice na kraji města.

Část roku žijete na chalupě. Co vám dává život na venkově?

Můj tatínek pocházel z vesnice a vždycky nám brněnským dětem říkal, že jsme degenerovaný, protože žijeme ve městě. Dneska mě venkov a příroda fascinují, uklidňují a harmonizují. My jsme savci, dokonce ta nejpyšnější řada a velmi často máme pocit, že jsme tvorové nadřazení. Ona nám ta příroda ale naštěstí velmi často připomíná, že tomu tak není.

Který český seriál považujete za nejlepší?

Když jsou v seriálu zajímavé vztahy a hrají to kvalitní herci, tak jsem docela smířlivá. V poslední době se mi líbí například Četnické humoresky.

Jak vzpomínáte na Josefa Vinkláře?

Znala jsem ho padesát pět let a v Národním divadle jsme spolu byli osmnáct sezón. Vždycky byl naprosto perfektní profesionál. Jako herečka budu vzpomínat především na jeho postavu, kterou hrál v Roku na vsi od bratří Mrštíků. V té postavě pro mě odhalil své nejlepší lidské stránky. Josef byl nejen výborný herec a kolega, ale jako muž byl vždycky elegantní. Potrpěl si na košilky, vestičky a kloboučky. Připomínal mi tím Rudolfa Deyla mladšího. Dnes žijeme v době, kdy se minulost neanalyzuje, ale jen vyčítá. Já jsem byla na zcela opačné straně barikády v padesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech. Josef byl jeden z těch, kdo se za svou minulost styděl a snažil se jí unést.

Rozhovor připravil Jiří Nedvídek