Máte za sebou více než polovinu natáčení, jaké máte pocity?
Řekl bych, že smíšené. Máme dost nabitý natáčecí plán, takže natáčení probíhá hekticky a občas se potýkáme s technickými problémy, ale na druhou stranu mám radost z toho, že herci své role zvládají na jedničku.

Která scéna byla doposud nejtěžší?
Jednoznačně nádraží v Jílovém, protože tam byl vlak a stoprocentní aprílové počasí, což jsou neovlivnitelné věci, které se nedají zvládnout. Nicméně to nejhorší nás teprve čeká a to jsou scény v lesích, noční hranice.

Jak se Vám spolupracuje s Ingrid Timkovou?
Ingrid je výborná herečka. Svou roli má tak pečlivě připravenou, že jí nejde skoro nic vytknout. Moje režijní vedení je jenom takové lehké ťukání, protože ona se se svou postavou ztotožnila natolik, že nabízí věci, které jsou fantastické.

Dá se říci, že i herci přinášejí „na plac“ nějaké své myšlenky, nápady?
Určitě. To je to, co mě na filmu baví. To, že každý herec vnáší do postavy kus sebe. Já si danou postavu nějak představuji, ale on jí nakonec vdechne život a dokáže ji určitým způsobem obohatit.

Už jste někdy spolupracoval s Vladimírem Dlouhým, který hraje Pavla?
S Vladimírem jsme již něco dělali, ale byly to malinké věci a já se na to setkání moc těším. Je to větší role a já si myslím, že on je velmi dobrý herec. Hlavně se těším na to, až se sejdou s bratrem. Vlastně v naprosto protikladných rolích... To bude herecký koncert!

Byl to Váš záměr, že jste vybral právě tyto dva herce?
Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jestli si to mohu dovolit, ale na tu souhru se tak moc těším, že jsem neodolal a oba jsem je obsadil.

Musel jste nějakým způsobem upravovat scénář?
Honzův scénář nemusím upravovat vůbec, protože Honza zná mě a já jeho, takže se vždycky spíše snažím najít v jeho věcech hloubku a cestu, jak to všechno okošatit hereckým projevem.

Při natáčení je důležitá i kamera, jak Vám to funguje s kameramanem Jaromírem Malým?
Jardu jsem si vybral poté, co jsem shlédl několik jeho prací a velice se mi líbily. Přestože si zvolil velmi složitý způsob vyprávění, co se týče kamery a svícení, tak jsem s ním spokojen. Naším cílem je vyprávět příběh jako psychodrama a já věřím, že i lidem se to bude líbit.

Co chcete, aby v divácích Swingtime vyvolal?
Bylo by dobré, kdyby alespoň na tu hodinu a půl nahlédli do padesátých let a prožili celý příběh s osudy našich hrdinů až do konce. Byl bych rád, kdyby si uvědomili, že tento film je věnován hrdinům, těm dvoutisícovkám lidí, kteří podlehli v Akci Kámen. Myslím si, že po katarzi našeho příběhu budou opravdu rádi, že je to všechno již za námi.

Jak jste přišel k příběhu Pavla?
Na samém začátku byl nápad napsat něco o Akci Kámen. Myslím si, že je to věc, o které málokdo ví a byla natolik šílená, že stojí za to ji nějakým způsobem prezentovat, nejlépe prostřednictvím filmu. Poté jsem se začal zabývat samotným příběhem, kterým bych mohl divákovi toto téma přiblížit. A to jsme již u vzniku Pavla a jeho kapely.

Jaký je Pavel, co je to za člověka?
Je to člověk, který nenávidí komunismus a v podstatě je v dané situaci donucen se nějakým způsobem chovat, nějak jednat. Do poslední chvíle věří, že to, co je mu slíbeno, bude dodrženo, ale když zjistí, že tomu tak není, tak už se běh věcí nedá zastavit a dopadne to tak, jak to dopadne.

Co chcete divákům Swingtimem říci?
Chci, aby si po shlédnutí Swingtimu uvědomili, co se v tomto státě dělo, a že se to nesmí nikdy vrátit.

Dokáže Jaromír Polišenský natočit film tak, jak Vy si ho představujete?
Všechny mé věci, které Jarda natočil, říkaly vždy to, co jsem chtěl. Jarda je navíc dokáže svým vlastním uměleckým ztvárněním povýšit tak, jak bych to já sám nedokázal.

Díváte se na své filmy?
Vždycky, ale je to taková ta profesionální úchylka, kdy sleduji, jak je to natočené, která scéna mohla být jinak apod. V podstatě vůbec nejde o divácký zážitek...

Pociťujete jako hudebník nějaký rozdíl v tom, když hrajete před živým publikem a před kamerou?
Samozřejmě. Publikum je živé, reaguje. Když hrajeme před kamerou, i v té chvíli se snažím si najít diváka.

Vadí vám hodně, když režisér vyžaduje opakování záběru třeba desetkrát a Vy musíte desetkrát hrát několik taktů stále dokola?
Popsal bych to asi tak, že když je někdo hudebník, který sedí na jevišti, pak není ani režisér ani kameraman a od toho se všechno odvíjí. Natáčení je jedno dlouhé čekání a opakování a všichni to bereme tak, že to patří k věci.

Jak je to s Vladimírem Dlouhým, tedy Pavlem, a jeho hraním na klavír?
Vypadá to tak, že ty ruce na klaviatuře budou nakonec moje. S Mirkem konzultujeme techniku, aby to vypadalo přirozeně a věrohodně. Trénujeme nejen pohyby prstů, ale i posed či pohyby ramen a jsem zvědav, jak to nakonec bude vypadat natočené.

Co všechno musí zvukař sledovat při natáčení filmu?
Musí se soustředit především na čistý příjem kontaktního zvuku, protože kontaktní zvuk je nenahraditelný. Dále pak musí pomáhat režisérovi se sledováním dramaturgické stránky dialogů, to znamená, jestli je to řečeno správně, jestli takto řečená věta má smysl, kontrolovat akcenty, intonaci apod.

Takže sledujete i dialogy?
I dialogy.

To znamená, že musíte mít dopředu nastudované scény, které se budou natáčet...
Ano, měl bych. (smích) Samozřejmě, že jsem si detailně přečetl scénář a běžně dělám i nějaké korekce, které pak probíráme s režisérem.

A jak se Vám spolupracuje s Jaromírem Polišenským?
S Jaromírem úžasně, protože on je fantastický kumštýř.

Je pro Vás práce na Swingtimu jiná než na ostatních filmech?
Swingtime je specifický film. Jde o dobový film, jsou to padesátá léta a já mám přirozeně nejvíce problémů právě s kontaktním zvukem, protože v té době nebyl kolem tak velký ruch, jaký je kolem nás dnes, ať už se to týká dopravy, ruchu města apod. Z tohoto důvodu je nutné mít dialogy co nejčistší, abychom mohli následně ve studiu dodělat poklidnější atmosféru padesátých let.

Který hlas přítomných herců a hereček je Vám nejpříjemnější?
Tak asi ani nemusím říkat, že úžasný hlas má Otakar Brousek, ale ve Swingtimu toho bohužel moc nenamluví. Zatím jsem vzhledem k natáčecímu plánu nejvíce poslouchal Ingrid Timkovou, ale u Ingrid to nemohu posoudit. Její postava je v podstatě neustále v depresích, zmatená, velmi intimní a téměř neustále šeptá, takže se nemůže zcela projevit její hlasový fond.

Jak po celodenním poslouchání dialogů relaxujete? Pouštíte si hudbu nebo vyhledáváte klid?
Snažím se vyhledat místo, kde je klid a pohoda. Vyhýbám se jakýmkoliv dalším zvukům, což je někdy opravdu dost těžké.

Jaká scéna ve scénáři Vás zaujala nejvíce?
Stoprocentně závěr, který je velmi dramatický a vygradovaný na maximum. Ale víc nemohu prozradit. (úsměv)

Máte rád Václava? V čem je výjimečný?
Václav je člověk, který musí umět zahrát lež natolik dobře, že to vypadá jako by jí on sám uvěřil. Je to pro mě velice zajímavá postava už jenom z toho důvodu, že je tak strašně záporná a také proto, že někdo takový, s tímto neuvěřitelným nadáním, musel existovat.

Vy už jste spolupracoval s Jaromírem Polišenským, ale tentokrát je kolem něj trochu jiný tým lidí. Jaký je tým, který natáčí Swingtime?
Určitě je tu jeden velmi výrazný nový prvek, a tím je kameraman Jaromír Malý. Pro mě je však určující sestava režisér – scénárista a ta se nezměnila, takže jsem spokojen.

Vy osobně již máte natáčení za sebou, všechny Vaše scény jsou natočeny, jste rád?
Musím říci, že já jsem při natáčení nezažil nic špatného, točil jsem vesměs v interiérech, což bylo příjemné, ale moji kolegové mají ty nejhorší lesní scény teprve před sebou. Budu upřímný, nezávidím jim.

Jste zvědavý, jak bude film vypadat? Budete se na něj dívat?
Rozhodně. Já jsem hrozně rád, že si pánové konečně vymohli filmový materiál, a pokud se to bude promítat jinde než v televizi, bude to naprosto úžasné.

Co Vás zaujalo na postavě Olgy natolik, že jste se ji rozhodla přijmout?
Je to typ postavy, kterou většinou hraji, když mám tu příležitost. Já jsem to však brala jako celek. Dostala jsem do ruky scénář, který je velmi kvalitní, a také vím, že režisér Jaromír Polišenský je profesionál. Z tohoto důvodu jsem nabídku přijala a jsem šťastná, že jsem ji dostala.

Ve Swingtimu hrajete kamarádku Hany, Ingrid Timkové, znáte se i v osobním životě?
Ne, my jsme se poznaly až tady a musím říci, že mi bylo potěšením.

Vy hrajete také v seriálech, je to rozdíl hrát ve filmu jako je Swingtime?
Určitě. Je to vidět především v přístupu. Pan režisér i kameraman jdou opravdu do hloubky a je to zcela jiný styl práce, než na jaký jsem zvyklá. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat ve finále.

Dá se říci, co je Vám bližší?
To je těžké, ale rozdíl v tom, kromě zmíněného způsobu práce, samozřejmě je. Mám velkou radost, že se v dnešní době napíše scénář, který má hlavu a patu, má poslání, má myšlenku a hloubku a vidím, že celému štábu na výsledku záleží. Čili já jsem potěšena, že mohu být alespoň malou součástí toho všeho a kdyby takové práce bylo víc, byla bych šťastná.

Když jste si poprvé přečetl scénář ke Swingtimu, co Vás napadlo?
Že by se takových filmů mělo točit víc, protože řada lidí už ani neví, co to byla padesátá léta.

Která scéna pro Vás byla nejobtížnější?
Já jsem měl jednu zásadní scénu se svou dcerou, kterou hraje Ingrid Timková, šlo o velmi intimní rozhovor, kde bylo přirozeně náročnější najít tu správnou polohu. Pak mám ještě velký zážitek z blázince, kde jsme točili scény z vězení. Pršelo, byla zima, prostředí bylo opravdu příšerné, takže to ve mně zanechalo méně příjemné pocity.