Bedřich Ludvík - dramaturg

Co všechno spočívá na bedrech dramaturga?
Na bedrech dramaturga spočívá především nalezení a výběr látky, tématu, textu. Začíná se většinou námětem, který má pět až osm stran. Končí se scénářem, který má, jako v případě Swingtimu, 150 stran. Cestou od námětu ke scénáři dělá dramaturg autorovi jakéhosi sparing partnera. Pak přijde fáze výběru herců a natáčení. Tady dramaturg ustupuje do pozadí a jeho návštěvy „na place“ jsou spíše zdvořilostní. Dramaturgovou doménou je zase až střižna. Je to dramaturg a vedoucí dramaturg (Jan Otčenášek) a šéfdramaturg (Ivan Hubač), kdo schvalují střižený film do kin či do vysílání. Poslední fází je pak „zúřadovat“ film a vše okolo něj ve vnitrotelevizní databázi. Dramaturg je vlastně jediný člověk, který jde s filmem od jeho úplného počátku, kdy je film jen pouhým záměrem, až k jeho premiéře.

Co je z pohledu dramaturga při přípravě a samotném natáčení filmu nejtěžší?
Existuje určitě hned několik úzkých míst, která když se špatně rozhodnou, tak mohou budoucí film zahubit:
- Klíčové rozhodnutí je vybrat z 300 nabízených textů ty tři, které stojí za to natočit.
- Ohlídat proměnu z námětu do scénáře.
- Vybrat toho správného režiséra (což v případě textů Honzy Drbohlava odpadá, protože je to vždy Jaromír Polišenský).
- Spolupodílet se na výběru herců. Špatné herecké obsazení zničí i ten nejlepší scénář.
- Udržet si odstup od vznikající látky a zúročit ho pak ve střižně.
- Unést, že novináři a veřejnost vnímají film především jako dílo herců a režiséra a zůstat dál „mužem v pozadí“.

Co jste si pomyslel, když jste si poprvé přečetl scénář Swingtimu?
Scénář nespadl z nebe. Na jeho úplném pra pra začátku bylo moje přání mít dramatické dílo, v němž by větší roli sehrála hudba. Do toho přišel úspěch filmu In nomine patris v Remeši a moje přání nekončit sérii filmů inspirovaných dějinými situacemi 50. let.
Honza Drbohlav to vyřešil šalamounsky – přišel s nápadem napsat příběh o nejbizarnější a nejkrutější situaci z 50. let, o Akci Kámen a nechat do této akce spadnout muzikanta.
Jinak to první čtení bylo ryze pracovní. Dramaturg není od toho, aby chválil, ale od toho, aby hledal možné chyby. Ty jsem našel, Honza Drbohlav je akceptoval a odstranil a já si teprve při druhém čtení začal uvědomovat, že přede mnou leží opravdu mimořádná látka.

Zaujala Vás nějaká konkrétní scéna?
Ano, a ne jedna. Je to příběh nabitý skvělými dramatickými scénami, ale já je nemohu prozrazovat, to bych byl špatný dramaturg.

Jak se Vám spolupracuje s týmem Drbohlav–Polišenský?
Tým Drbohlav–Polišenský, to je Harley–Davidson naši dnešní televizní dramatické tvorby a já se tak trochu cítím jeho součástí, protože až na jeden titul (Chytit vítr), všechno ostatní jsem s nimi dělal já. Nemít je, musel bych si je vymyslet. Jsou to sice vždycky trochu nervy, co z Honzy Drbohlava vypadne, ale když už to vypadne, stojí to za to. A Jarda Polišenský? To jsou zlaté ručičky české režie, to je sázka na jistotu.

S kým dalším byste rád spolupracoval?
Tak tohle já, jako dramaturg, nemám tak nastaveno. Já jdu po titulech, příbězích, ať je dělá kdokoliv. Dokonce si to dávám jako jakési své krédo, že neparazituji na slavných jménech, ale přivádím na svět nové hvězdy. Vždyť v mé dramaturgii debutoval např. Igor Chaun, Jan Hřebejk, Andrea Sedláčková, Petr Slavík a taky svým prvním celovečerním titulem EX OFFO dvojice Drbohlav–Polišenský.