Příběhy z Afriky

Malárie ve vlastním těle

Dokumentaristé České televize natočili celkem šest hodinových filmů, které mapují nejen každodenní strasti a bolesti obyvatel černého kontinentu, ale také snahu vyspělé Evropy, jak utrpení zmírnit. S projektem zvítězili u Evropské komise, která na toto téma vypsala granty.

AIDS není jedinou hrozbou černého kontinentu, smrtelnou nemocí může být i malárie. Po šesti týdnech televizní práce v Africe postihla Zuzanu Šimůnkovou, scenáristku cyklu. „Ten den jsme točili s absolventy školy Člověka v tísni v Awase. Celou noc jsem zvracela. Místní etiopský lékař mi udělal test na malárii s negativním výsledkem. Ale zvracela jsem dál, nemohla jsem jíst, pít ani chodit. Kolegové (režisérka Andrea Majstorovičová a kameraman Vlastimil Hamerník, pozn. red.) mě převezli do nemocnice ruského Červeného kříže ve vzdálené Addis Abebě,“ otevírá před námi Zuzana nejhrůznější zážitky svého života.

 „Diagnóza – těžký průběh malárie... Proti malárii se neočkuje, užívají se antimalarika, která mohou počáteční příznaky nemoci překrýt, takže o ní nevíte. Dělali jsme všechno pro to, abychom se nenakazili. V subsaharské Africe je výskyt malárie obrovský, úmrtnost na ni vysoká, a dokonce devadesát procent světových úmrtí na malárii se děje právě tady. Umírají hlavně děti do pěti let věku a těhotné ženy a tady musím podotknout, že ačkoliv já jsem přežila, až milión lidí ročně takové štěstí nemá – přestože je tato nemoc dobře léčitelná.

Vybavení v ruské nemocnici bylo zastaralé, ale ruští lékaři měli s léčbou malárie mnohaleté zkušenosti. Vzpomínám na ně ráda a s velkou vděčností. Moc mi pomohli pracovníci velvyslanectví ČR v Addis Abebě, velvyslanec Zdeněk Dobiáš s manželkou a manželé Malčánkovi. Po lidské stránce jsem cítila velký zájem o to, jak to se mnou dopadne a to mi psychicky pomáhalo. Tahle nejzávažnější forma malárie člověka naprosto ochromí. Byla jsem vyčerpaná, měla jsem otok mozku, částečnou ztrátu paměti. Při léčbě chininem jsem asi na týden ohluchla a několikrát se mi rozdvojilo vidění. V Etiopii jsem byla hospitalizovaná sedmnáct dní a pak letecky převezena v doprovodu lékařky do Prahy, kde mě přijali v nemocnici Na Bulovce. Po týdnu mě propustili do domácí péče a v rekonvalescenci jsem kvůli poškození jater strávila sedm měsíců,“ vypráví Zuzana, jejíž příběh mnohé o životě v Africe vypovídá.

V dokumentu Útěky do Evropy, který s kolegy připravila, zavítáme do míst ležících Africe na dosah, do španělského přístavu Algeciras a na italský ostrov Lampedusa. „Zachytili jsme příběh Nigerijky Mariam. Přišla přes saharskou poušť za děsivých podmínek do Maroka a odtud ilegálně ve vysokém stupni těhotenství přeplula na přeplněném člunu do Španělska. Mafie, které převozy organizují, uprchlíkům tvrdí, že když si muži způsobí zranění nebo když ženy budou ve vysokém stupni těhotenství, policie je nevrátí, a zůstanou v Evropě. To není pravda a většinou musí opustit zemi. Jako kontrast k ilegální migraci jsme natočili příběh konžského klimatologa Jacguese, který působí v Česku desátý rok jako vědecký pracovník – to je druh přistěhovalectví, o který má Evropa naopak zájem.

Film Kávová spravedlnost nás přivedl do pohoří Mount Elgon ve východní části Ugandy, kde jsme poznali pěstitelku kávy Jennipher. Čekala nás tam její početná rodina a zavedená farma. Zajímala nás stránka obchodního modelu tzv. fair tradu, neboli spravedlivého obchodu, kterou z Evropy úplně nevidíme – pro nás tady je to značka, která znamená většinou vyšší cenu výrobku a má za sebou příslib sociální odpovědnosti k pěstitelům surovin. Chtěli jsme přiblížit ten pohled z druhé strany, právě očima africké farmářky, která evropskou konzumní společnost nezná - co hmatatelně znamená fair trade pro ni. Natáčeli jsme i s dalšími farmáři, obchodníky, aktivisty i spotřebiteli, nejen v Ugandě, ale i v Británii a České republice, no a výsledek uvidíte právě v posledním dílu našeho cyklu.

Text: Daniela Kupsová, foto: Vlastimil Hamerník
Převzato z časopisu ČT+