Naučte je chytat ryby

Světlo nad černým kontinentem

Posílat pár tisíc korun ročně do Afriky, aby za ně mohlo jedno dítě chodit do školy, není u nás už žádnou zvláštností. Adopce na dálku je nejznámější formou pomoci africkému kontinentu. O dalších víme málo anebo vůbec ne. Většinu těžkostí každodenního života Afričanů si neumíme ani představit. Chceme-li jim z nich pomoci, musíme je nejdříve pochopit.

Tato myšlenka spojuje šest televizních dokumentů, autentické výpovědi o nejbolestnějších věcech, které sužují obyčejné lidi černého kontinentu. Hodinové dokumentární filmy současně hledají odpověď na to, zda dokáže vyspělá Evropa Africe pomoci. Česká televize využila příležitost i od Evropské komise, která na toto téma vypsala granty, a se svými projekty zvítězila. Jeden příběh natočil Pavel Bezouška, čtyři dokumenty připravila tvůrčí dvojice Zuzana Šimůnková a Andrea Majstorovičová. Pátý spolu s Andreou Majstorovičovou natočil Petr Kopecký. V Africe je ovšem potkaly tak dramatické události, že dokumenty málem nevznikly. O to bude zajímavější je sledovat.

„Afrika je sama o sobě velkým dobrodružstvím, kontinent s nádhernou přírodou a obyvateli, kteří zcela jinak uvažují a vedou naprosto odlišný způsob života než my. Muž je pánem, kterému se všechno, a slabší pohlaví zejména, podřizuje. Ženy sice věděly, že náš tříčlenný štáb je z Evropy, kde platí jiná pravidla, ale jejich zvyklosti jsou v nich hluboce zakořeněné a přimět je k nějaké výpovědi bylo nesmírně těžké. Každý je tam odkázán sám na sebe, síť sociálního a zdravotního systému tam prakticky neexistuje, lidé si musejí dávat pozor, aby se třeba nezranili, neměl by jim kdo pomoci. Zvažují, které dítě pošlou do školy a které zůstane doma pomáhat. Dívky se brzo vdávají, sňatek přináší rodině zisk.

Zpočátku nevíte, jestli vás všechno kolem má štvát nebo jestli to máte obdivovat. Když se vám ale místní řád dostane pod kůži a když překonáte cizorodost všeho kolem, pochopíte, že spousta věcí se ze dne na den ani nemůže změnit. Každá kultura nese svoje a bylo by nudné, kdybychom v globálním světě žili všichni stejně. Na druhou stranu si tady připomenete hodnoty, které se pro nás, přesycené Evropany, dávno staly takovou samozřejmostí, že už o jejich existenci ani nevíme, a hledáme jiné. Vzpomínám si, jak jsme se Zuzanou přijely do Ugandy, kde je obrovská chudoba. Viděly jsme chatrče, tak ubohé, až jsme si pomyslely, že v nich nikdo žít nemůže. A najednou nám vyběhly děti vstříc a jejich matky se nás při natáčení snažily pohostit, i když skoro nic neměly,“ vypráví Andrea Majstorovičová, s níž jsem se sešla v době, kdy její kolegyně Zuzana Šimůnková ležela v nemocnici, v té době už v Praze.

Cesta Afrikou pro ni po šesti týdnech intenzívní práce v Ugandě a Etiopii skončila hospitalizací, protože přes všechna opatření onemocněla obvykle smrtelnou mozkovou malárií. Na malárii zemře v Ugandě každoročně několik desítek tisíc dětí a zákeřná nemoc se po odjezdu do Etiopie projevila i v českém štábu. Andrea Majstorovičová přiznává, že Zuzanina nemoc byla jedním z nejhorších momentů jejího života. Příšerný strach o kolegyni, kterou mohla jen dopravit do ruskén emocnice v etiopském hlavním městě, a pak už pouze bezmocně přihlížet. S kameramanem Vlastimilem Hamerníkem setrvali týden v blízkosti nemocné, a když se její stav stabilizoval, pokračovali dál v natáčení na jihu Etiopie. Další dokument na téma AIDS režisérka natočila v Namibii s Petrem Kopeckým, který Zuzanu Šimůnkovou v tomto díle zastoupil v redaktorské práci – navazoval spojení s nevládními organizacemi, získával kontakty pro natáčení a vyhledával příběhy lidí, kterým rozvojová pomoc změnila život.

Jenže střet se smrtelnou chorobou nebyl jediným černým momentem. „V Namibii nám při nástupu do letadla nařídili, že tašky s natočenými kazetami musíme odevzdat do zavazadlového prostoru. V té chvíli jsme je spatřili naposledy, protože do Prahy nedolétly. Nastalo složité pátrání, telefonování, představte si, jak hledáte z Prahy po Africe tašky, marně. Už jsme chystali další cestu, když před budovou zpravodajství zastavil taxikář, že prý veze nějaké krabice s filmy. Údajně svoje putování Afrikou skončily na vojenském letišti v Angole, až tam si někdo vnímavý přečetl adresu České televize a poslal je do Prahy,“ pokračuje Andrea.

A tak i díky tomuto zachránci dostanou diváci příležitost poznat černý kontinent, který je cestovatelským snem mnoha lidí a když se jim splní, touží se tam znovu a znovu vracet. Setkání s Afrikou prostřednictvím šesti hodinových dokumentů je unikátní tím, že ukazuje nejstinnější stránky všedních dní obyčejných Afričanů. S kamerou zavítáme mezi domorodé Tsamaje v jižní Etiopii, kde je běžnou praxí mnohoženství. Čeští hydrologové se tady podílejí na zaměření vodních zdrojů pro vybudování pump. V Namibii sice voda teče z kohoutků, ale za peníze, které lidé nemají. Vydělávají na ni, stejně jako na vše nezbytné, samy ženy, protože zdejší muži rodiny opouštějí a odcházejí za prací. Osamělým živitelkám pomáhá německán evládní organizace.

Také v Ugandě vládne polygamie. Studentka, která už žije čtyři roky v Praze, se o manžela ale dělit nechce. Na ugandském venkově štáb dokumentoval strasti zdejších dětí, z nichž některé našly sponzory v České republice a za jejich peníze chodí do školy. To jsou jen některá témata, která diváka pohltí jako napínavá detektivka. Osudu jejich protagonistů pomáhá nejvyspělejší kontinent, jak a za co, to jsou důležité otázky, na které hledají dokumentaristé České televize s přispěním grantu Evropské komise odpověď.

Text: Daniela Kupsová, foto: Andrea Majstorovičová, Zuzana Šimůnková, Vlastimil Hamerník
Převzato z časopisu ČT+