Rozmarná léta českého filmu

5 otázek pro tvůrce dokumentů Rozmarná léta českého filmu

Odpovídá Viktor Preiss – průvodce pořadem

Proč by si televizní diváci neměli nechat ujít cyklus dokumentů Rozmarná léta českého filmu?

Je to nedávná historie nejen českého filmu v polistopadové době, ale celé naší společnosti. Pro pamětníky připomínka prvních let demokracie, pro mladou generaci poutavé mapování kulturního i společenského období, které buď nepamatují, nebo se v něm teprve narodili.

Který z filmů posledního dvacetiletí je vaší srdeční záležitostí?

Do kina moc nechodím. S jistým zpožděním se s českým filmem setkávám buď v televizi, nebo si jej občas pustím na DVD. Mám rád scénáře a filmy pana Svěráka. Je obtížné favorizovat jediný.

V čem vidíte slabiny, popřípadě silné stránky porevoluční domácí kinematografie?

Když jde o silný a uvěřitelný příběh, který se diváka dotkne, na který musí myslet déle, než mu přijede tramvaj nebo dojde ke svému autu, je to vždycky dobré znamení. Především žánr tragikomedie v sobě spojuje právě ty momenty, které jsou divákovi nejbližší. Ta hranice na pokraji slzy a smíchu má velký lidský rozměr. Komu se podaří přiblížit tomuto ideálu, má naději na úspěch. A nemusí to být nutně kýč. Pokud jde tvůrce proti divákovi, jde sám proti sobě. Divadlo i film mají společný základ – „dívat se". Mělo by být na co.

Na kterou svou filmovou roli z posledních dvaceti let vzpomínáte nejraději?

Moc jsem jich nenatočil. Mohl bych je spočítat na prstech jedné ruky. Na té druhé lze spočítat ty, které jsem odmítl nebo dělat nemohl. Hlavním těžištěm mé práce je především divadlo a televize.

Čím se herec vašeho formátu řídí při zvažování nabídky na filmovou roli?

Řídím se především tím, co jsem zmínil v odpovědi na třetí otázku. A co mě jako člověka a herce na postavě a jejím příběhu zajímá, co je mi racionálně i instinktivně blízké. Jakou roli v tom kterém příběhu hraje.