Rozmarná léta českého filmu

Pavel Nový – herec

Bylo koncem 80. let znát, že se doba mění a spěje ke změně?

Mně se zdálo, že moc ne. Ale na jednu vlaštovčí zprávu si přece jen pamatuju. To už jsem byl v Ypsilonce, a tam jsme měli někdy v říjnu 1989 v jednom z večerů na přidanou Martu Kubišovou. Bylo to snad její vůbec první veřejné vystoupení od té doby, co ji bolševici zatípli. To už bylo vážný, to už jsem si říkal, že se něco děje. Já byl tehdy autem, tak jsem se jí nabídl, že jí odvezu domů, a ona mi cestou vyprávěla zajímavou věc. Když ji 28. října tak jako vždycky na osmačtyřicet hodin zavřeli, aby na výročí vzniku republiky nezlobila, tak ten esenbák, který ji potom z Bartolomějské propouštěl, s ní šel až ven, teprve tam jí vrátil občanku a řekl: „Vydržte ještě pár dní, paní Kubišová.“

To bylo takový… Prostě jsem si říkal, že to je nějaká hra, zvláštní hra. Ano, byla to hra, já jsem přesvědčený, že hra dlouho a pečlivě připravená.

Ypsilonka sídlí pár metrů od Národní třídy, počítám tedy, že události 17. listopadu jste měli jako na dlani.

Ypsilonka ten večer hrála představení, ve kterém jsem nehrál, protože jsem cosi dělal na Kavčích horách. Odtud jsem běžel na Albertov, ale demonstraci už jsem nestihl, tak jsem se připojil k průvodu, který šel směrem na Vyšehrad. Tam se to otočilo a šlo se po nábřeží s tím, že přes Karlák se půjde na Václavák, jenže všude byly kordony policajtů a kdykoliv chtěl průvod zahnout, tak ho nepustili, proto se šlo pořád dál po nábřeží. Pamatuju se, že jsem tam někde vylezl na kandelábr, abych se podíval, kolik nás vlastně je, odhadoval jsem to na nějakých pět sedm tisíc, což bylo opravdu dost. Taky si pamatuju, že Dulava, který tam byl s námi, měl představení v Činoheráku a to víte, ať se děje, co se děje, představení je vždycky na prvním místě, takže se sebral a začal nějak kličkovat směrem k Činoheráku. My jsme šli dál a zastavili se až na Národní třídě, u budovy Albatrosu. Ukázalo se, že ve předu je kordon policajtů a na Václavák to nepůjde.

Část lidí se tehdy otočila, že půjdou na Hrad, to se mi ale moc nechtělo, a pak najednou vidím, že vzadu postavili transportéry a začali celej ten dav tlačit. První, co mě napadlo: „Jak to, že tady nejsou auta?,“ protože to jsou střepy, plechy, ostrý hrany… Byl to neuvěřitelnej tlak a musím vám říct, že jsem byl fakt podělanej strachy. Do tý doby jsem to znal jen z vyprávění, ty uličky hanby, ve který vás mydlí hlava nehlava. A takhle to v tom podloubí opravdu probíhalo. Nevíte, kdo vás mydlí, v podstatě si jen kryjete hlavu. Ale protože jsem, jakej jsem, tak jsem jednomu tomu policajtovi chtěl seknout obušek. Chvilku jsme se o něj tahali. Dodneška si ten ksicht pamatuju. Byl to chachar, protože mluvil ostravským přízvukem. Pořád ho mám před očima, to je fotka, na kterou nikdy nezapomenu. My už se asi nikdy nepotkáme. Tenkrát bych se pomstil, zřezal bych ho jako psa, dneska? Dneska už jsem smířlivej.