"Přiklonilo se k nám štěstí. Hodně nám pomohli Švýcaři, kteří nám dali druhou šanci, abychom splnili cíl, se kterým jsme sem přijeli a tím je postup do čtvrtfinále," řekl Novotný, podle kterého reprezentace nic neponechá náhodě. "Určitě nic nepodceníme. Všichni víme, jaký by to byl obrovský neúspěch," podotkl útočník pražského Lva.

Pokud svěřenci trenéra Aloise Hadamczika duel nezvládnou, budou si moci po právu vynadat. "Kdybychom s Norskem prohráli, můžeme si říct, že jsme pitomci, že jsme si to neuhráli sami," uvedl Novotný, který nastoupil ve všech čtyřech posledních česko-norských soubojích.

Ví proto, jak houževnatý soupeř Čechy čeká. Před třemi lety na MS Norové dokonce reprezentaci poprvé a zatím naposledy porazili. "Vždy to byla vyrovnaná utkání. Bude záležet na našem výkonu. Když podáme takový jako proti Kanadě, tak o výsledek strach nemám," věří Novotný.

Před třemi lety byli Češi po prohře s Norskem na pokraji vyřazení z turnaje. Mužstvo tehdy nabudil emotivní projev Jaromíra Jágra a mužstvo dokráčelo až k titulu mistrů světa. Tentokrát by impulzem mohl být příjezd dvou velkých posil z NHL - obránce Marka Židlického a útočníka Tomáše Plekance. "Pro nás už teď začíná play-off, v Německu to bylo stejné. Jen výhra nás posouvá dále," dodal Novotný.

Sestava je podle něj daná a průběh utkání Norů s Bělorusy na ní nebude mít pro zítřejší duel vliv. V brance tak nebude chybět Ondřej Pavelec, který skvěle zachytal proti Slovincům. "S brankáři to bylo na začátku opravdu složité. Lékaři pracovali, ale ta nejistota kdo, kdy a v jakém stavu nám na aktuálním rozpoložení nepřidala," vrátil se Hadamczik k problému se zdravím gólmanů na počátku turnaje.

Český tým nepředvádí optimální výkony a Hadamczik to moc dobře ví: "Nejdříve bych chtěl říct, že snaha reprezentovat a oddat se je od hráčů maximální. Kluci jezdí hrát za národní tým a jsou na to hrdí. Nářky některých lidí, že nebojují, jsou pro ty kluky urážka. Nejezdí vydělávat peníze. Najednou přišla křeč a nedaří se, ale hráči sami chodí a ptají se na řešení situací. To vnímam jako pozitivní věc," řekl.

Na počátku mistrovství dostávali větší prostor hráčí působící v Evropě, proti Slovincům už to bylo ale naopak. S Kanadou bude trend zřejmě podobný. "Zdálo se, že hráči z Evropy měli více energie a lépe se adaptovali. Jediný Voráček, možná Hudler, kteří naskočili do sestavy až ve Švédsku, vypadali dobře. Postupem času na některé přišla únava a nepohoda, a tak převzali větší ice time hráči z NHL," vysvětlil Hadamczik změnu.

K možným dalším posilám z NHL se Hadamczik vyjádřil celkem jasně: "Dopisujeme Plekance a ochotu projevil Židlický s podmínkou, že bude mít novou smlouvu v New Jersey. Jeho agent si ale nenechává diktovat, kdy podepíší nový kontrakt, takže pokud se to bude prodlužovat, což vypadá, že ano, tak oslovíme Poláka," řekl k situaci o možném příjezdu Romana Poláka, beka St. Louis Blues.

Kanada už má účast ve čtvrtfinále jistou. I přesto bude mít zápas s Českem pro Javorové listy speciální náboj. Na kanadské soupisce jsou hned čtyři hráči Philadelphie - spoluhráči Jakuba Voráčka z NHL. "Jakub mě vždycky dokáže rozesmát. Ať udělá cokoliv, vždycky je vtipný. Bude legrace si proti němu zítra zahrát," řekl spoluhráč Jakuba Voráčka z Philadelphie Claude Giroux.

Jakub Voráček si v neděli možná naposledy zahraje s Jiřím Hudlerem. V pondělí totiž přiletí Tomáš Plekanec a Alois Hadamczik uvažuje o případném spojení kladenského útoku Tlustý, Plekanec, Voráček až na poslední utkání skupiny s Norskem.

Právě proti Kanadě bude reprezentace hrát svůj příští zápas a hráči vědí, že případný bodový zisk by jim před posledním duelem s Norskem notně vylepšil situaci. Na dnešním tréninku kladl trenér Hadamczik důraz hlavně na eliminaci kanadských přesilových her. "Víme, že Kanada je samozřejmě silná v přesilovkách i ve středním pásmu, kde jsme v minulých zápasech měli problémy. Hráči nám tam chodili v rychlosti, což si proti tak silnému týmu nemůžeme dovolit," řekl Novotný v hokejovém studiu.

Na co by hráči nejraději zcela zapomněli, je neslavné utkání se Slovinskem. Novotný souhlasí s tvrzením hokejových expertů, že nebýt skvělého Pavelce a jeho zákroků především v první třetině, bylo by s týmem zle. "Nejen po první třetinu, Ondra nás držel celý zápas. Zákroky, které předvedl, pramenily z našich hrubých chyb. To by se nemělo stávat – v naší vlastní přesilovce jeli sami dvakrát na bránu. To by se nám mohlo třeba proti Kanadě vymstít," varuje český kapitán. Co je však důvodem, že nám papírově slabší soupeři dělají neporovnatelně větší problémy než v minulých letech?

"Samozřejmě že kdybychom na tuto otázku věděli odpověď, dělali bychom to úplně jinak. Hra není taková, jak si my představujeme – nejen my hráči, ale i trenéři. Já jen doufám, že ten včerejší zápas nás nakopne a už na něj zapomeneme. Zítra nás čeká jeden z nejdůležitějších zápasů na šampionátu," konstatoval.

Novotný se rovněž nevyhnul srovnání s tři roky starým mistrovstvím v Kolíně nad Rýnem. "Tam jsme byli v možná ještě o trochu horší situaci, než jsme teď. Přeci jen to máme ve svých rukách. Je to ale samozřejmě trochu srovnatelné, paradoxně i hrajeme se stejnými týmy ve skupině."

Sám o sobě a svém postavení v kabině Novotný říká, že je spíše výmluvným hecířem. "Já jsem mluvil, i když jsem tím kapitánem nebyl, asi to mám v povaze. V tom týmu to ale není jen o mně, že mám céčko na dresu, v týmu jsou i další zkušení hráči, kteří mluví v kabině," popsal zkušený reprezentant fungování české kabiny.

Na nepřesvědčivé výkony i výsledky se hráči ve svém volném čase snaží především co nejvíce zapomenout. Co vlastně dělají čeští hokejisté, když nejsou přímo na ledě nebo neregenerují na stockholmském hotelu? "Zajdeme si na kávu, máme tam i park a musím říct, že zde jsou vynikající restaurace. Je nutné vypadnout z toho hotelového stereotypu. Prostě na chvíli vymazat hokej z hlavy," uvedl.

Odchovanec kladenského hokeje výsledek nehodnotil jako ztrátu bodu, ale zisk dvou. "Jejich gólman chytal výborně, my jsme se vepředu trápili. Vedli jsme 1:0, ale udělali jsme chybičku a oni vyrovnali. Mohli jsme rozhodnout v přesilovce v prodloužení, ale nakonec to vyšlo v nájezdech," zhodnotil Pavelec.

Moc práce v zápase neměl. "Oni přejeli červenou a nahodili puk do rohu. Přišlo mi, že se moc do šancí netlačili. Jen čekali na brejk, na jednu šanci, a to se jim podařilo," uvedl gólman, který se osobně cítil na ledě docela dobře.

V soutěžním utkání se přitom představil po dvou týdnech. "Jsem rád, že jsem mohl chytat. Bylo tam pár chyb, ze začátku jsem byl nervózní, ale jsem rád, že jsem to vydržel a nic se mi nestalo. Doufejme, že v pátek budeme pokračovat vítězně," přál si před dalším soubojem se Slovinskem.

V nájezdech kapituloval ve dvou případech ze šesti, nakonec to ale českému týmu stačilo k výhře. "Nájezdy nemám moc rád, to se o mně ví. Bohužel jsem dostal hned gól, což mi moc nepomohlo. Jirka Hudler ale prokázal, že má nervy z oceli a vyrovnal," poukázal na krizovou situaci na konci třetí sérii, kdy musel Hudler skórovat, aby Dánové nevyhráli.

"Pak Zbyňa Irgl nádherně proměnil dva a vyhráli jsme. Jsem rád, že mi kluci pomohli," dodal Pavelec.

Skousnout jakoukoliv prohru je těžké – o to těžší, když přijde s outsiderem. Brankář Alexander Salák je však přesvědčen o tom, že porážka se Švýcarskem reprezentaci neodrovnala. "Snažili jsme se na to utkání co nejrychleji zapomenout," říká gólman, který zatím odchytal všechny zápasy národního týmu. "Máme tu zkušený tým a budeme hrát ještě hodně zápasů, takže už jsme to vstřebali."

Slova o zkušeném týmu přitom nejsou žádnou frází. Jakub Voráček si podobnou, a možná ještě těžší situací již prošel. Vítězství na mistrovství světa v Německu v roce 2010 se nerodilo lehce. Tým nečekaně podlehl Norsku a Švýcarsku a musel porazit Lotyšsko a Kanadu, aby se vůbec dostal do čtvrtfinále. "Dnes to nebylo tak překvapivé, jako tehdy v Německu," podotýká český útočník. "Každopádně letošní tým je velmi dobrý. Letos navíc před sebou máme ještě hodně zápasů, které musíme vyhrát a na papíře bychom je měli zvládnout. A pokud se nám to nepovede, tak nemáme ve čtvrtfinále co dělat."

Benevolentní rozhodčí 

Český tým jako by se na prostředí ještě nedokázal úplně ideálně aklimatizovat. Svou roli hrají tři odehrané zápasy během čtyř dnů, na co si však hráči zatím musejí zvykat nejvíce, je benevolentní přístup rozhodčích k faulům. "Jsem rád na puku a mám rád souboje jeden na jednoho. Toho držení a hákování je tady opravdu spousta, rozdíl je znatelný. Rozhodčí podle mě nemají stejný metr, některý faul písknou, když tam nic není, naopak některá podražení nebo teploměr mezi ruce nechávají být," stěžuje si Voráček.

A Salák dodává, že ponechávání tzv. zdržovacích faulů favoritům v jejich hře příliš nepomáhá. "Je to jednoznačně výhoda pro slabší týmy, které nemusejí tvořit hru a i přijatelná prohra je pro ně dobrá. Někdy právě hráči ani nevědí, co si mohou v zápase dovolit," přemítá gólman, který však obratem podotýká, že hlavní problém, proč se českému týmu zatím nedaří podle představ, není v rozhodčích.

Potenciál českého útoku

Komu se však zatím relativně daří, je právě Jakub Voráček a jeho formace, která do příštího utkání zůstane nezměněna. Útočník Philadelphie si přesto sype popel na hlavu za některé neproměněné šance. "Měli jsme několik tutovek a mohli jsme tam dát více gólů, ale teď už s tím nic nenaděláme," říká Voráček, který ve svém útoku přesto vidí potenciál. "Dobře bruslíme, máme dobrý pohyb v útočném pásmu, takže doufám, že góly přijdou v důležitějších zápasech."

Přijít mohou i z přesilovek, kde je zatím činnost českého týmu také docela úspěšná. Práce nejproduktivnějšího českého hráče je zde poměrně netradiční – je mu zde přidělena nová pozice falešného pravého obránce. Právě z ní se prosadil ve spolupráci s Jiřím Hudlerem, který Voráčkovu střelu tečoval do brány. "Je důležité, aby někdo clonil před bránou, protože gólmani jsou už dnes tak dobří, že čistou ránu většinou chytnou. Zatímco když tam stojí hráč, brankář má větší problémy."

Pod drobnohledem

Problémů má mimochodem dosavadní česká jednička Alexander Salák až nad hlavu. Debutant na mistrovství světa si před zápasem se Švédskem zlomil poslední článek na prsteníčku pravé ruky. "Není to ideální, když jsem byl na rentgenu, myslel jsem si, že je to konec. Je to přítěž do utkání, hůře se mi drží hůl, ale snažím se udělat co nejlepší výkon. Musím pochválit naše doktory za super práci, kterou tu odvádějí. Když to srovnám s prvním dnem, je to velký rozdíl," podotýká brankář.

Na zranění se přitom přišlo kuriózně – komentátoři ČT si všimli, že Salák po zápase se Švédskem podával svým soupeřům levou ruku místo pravé. "Odhalili jste mě," pousmál se Salák. "Nedovolil bych si normálně nepodat pravačkou, ale prst byl tak pohmožděný, že jsem nemohl." Hráči ani trenéři přirozeně příliš nestojí o to, aby se informace o jakýchkoliv zdravotních problémech a slabinách dostaly k soupeři. "Rozdíly mezi mužstvy jsou tak malé, že jakákoliv maličkost může rozhodovat. Snažíme se vždy vše utajit, ale tady jsme pod takovým drobnohledem, že se nám to nepovedlo."

Jakákoliv role

A jak vůbec ke zranění posledního článku na prsteníčku došlo? "Tomáš Hertl se snažil dát do prázdné brány a já si hrál na Dominika Haška," směje se Salák. "A bohužel jsem to chytil přesně do prstu. Dochytal jsem trénink, protože takových střel bývá spousta, ale postupně jsem si uvědomoval, že něco není v pořádku, a když jsem si sundal rukavici, tak jsem viděl, že celý prst zmodral. Neměl jsem problém se do vyrážečky dostat, ale bylo to bolestivé, takže mi doktoři píchli injekce. Proti Švédům jsem bolest cítil druhou a třetí třetinu, proti Švýcarům to bylo paradoxně horší."

Pro Saláka je letošní mistrovství světa prvním v kariéře. Nové posile Petrohradu však adaptace z Euro Hockey Tour a přátelských zápasů v Klagenfurtu na nejvyšší úroveň problém nedělá. "Zas tak velký rozdíl nepociťuji, ke každému zápasu jsem se vždy snažil přistupovat stejně," říká brankář, který se možná bude muset vyrovnat s tím, že jej v zápase proti Dánsku nahradí uzdravený Ondřej Pavelec. Salák však případnou změnu respektuje. "Všichni sem přijeli udělat výsledek pro Českou republiku, takže přijmeme jakoukoliv roli, ať už je jakákoliv. Je tak vlastně jedno, kdo z nás dvou bude chytat," říká gólman Petrohradu.

Dodnes se často vzpomíná na vaši útočnou formaci s Pavlem Paterou a Martinem Procházkou, se kterými jste zářil na Kladně i v reprezentaci. Jak jste se dali dohromady?

S Pavlem Paterou jsme od mládežnických kategorií hráli v lajně s Tomášem Mikoláškem, který se pak ale zranil. V sezoně 93/94 jsme už dohrávali v play-off s Petrem Tonem. Martin Procházka jel po sezoně do Toronta na kemp a už při letní přípravě jsme se bavili, že kdyby mu nevyšlo Toronto, tak bychom hráli spolu.

Kdo vás tři tehdy složil do jedné formace?

To je dobrá otázka. My jsme se o tom spolu bavili. Možná jsme to řekli trenérům, možná nás dali dohromady trenéři sami. To už vážně nevím.

S Kladnem jste v sezonách 93/94 a 94/95 skončili první, respektive druzí po základní části a byli žhavými favority na titul, co chybělo?

Těžký byl hlavně ten druhý rok – to byla sezona 94/95 – kdy po neúspěšné semifinálové sérii proti Olomouci odešla půlka mužstva a zůstali jsme tam všichni mladí. Nejstaršímu hráči bylo tak pětadvacet let. Na nás tak v mužstva připadla najednou celkem důležitá role a člověk na to nebyl úplně připravený. Byli jsme překvapení, že jsme byli na prvních třech místech v kanadském bodování, zatímco mužstvo po deseti nebo patnácti zápasech bylo poslední. Pak ale přišlo na lámání chleba. Vyhráli jsme pět zápasů, přišla výluka v NHL a posílil nás Jaromír Jágr. Vyhrálo se – nebo přinejmenším neprohrálo - dalších pět zápasů za sebou a během tří týdnů jsme byli z posledního na prvním místě. Ale pak jsme - stejně jako rok předtím s Olomoucí - prohráli v pátém semifinálovém zápase.

Po mistrovství světa v roce 1996 jste všichni tři s Paterou a Procházkou naráz přestoupili do AIK Stockholm. To není úplně standardní, aby přestupovala celá formace jako jeden muž. Jak k tomu tehdy došlo?

My jsme původně měli jít takhle ve třech už do Sparty. Ne že by to byla naše podmínka zůstat spolu, ale bylo to naše přání. Takže jsme byli rádi, že nás v AIK chtějí všechny tři.

Kladno nemělo problém vás pustit?

Nám končily smlouvy a Kladno s námi snad ani tenkrát po mistrovství nejednalo. Tam bylo štěstí, že na Kladně bylo hodně dobrých kluků – mladý Marek Židlický, Pavel Skrbek, Tomáš Kaberle, Petr Ton, Josef Zajíc, Libor Procházka, David Čermák nebo Petr Tenkrát. Tam bylo na čem stavět. Byla to podobná situace jako v sezoně 94/95, kdy hodně lidí odešlo a stálo to na mladých klucích.

Největším vaším úspěchem je asi zlato z mistrovství světa ve Vídni z roku 1996. Slavný vítězný gól těsně před koncem finálového utkání vstřelila vaše formace, respektive Martin Procházka, vybavujete si tu situaci?

Pamatuju si to velmi dobře. Rozehrál jsem do středního pásma a říkal jsem si v tu chvíli: "Nahoďte to. Za dvacet vteřin je přestávka a rozhodneme v prodloužení." No a kluci místo toho dali gól. Když jsem jel ke střídačce, byly to poslední dvě tři vteřiny, kdy jsem měl zdravé nohy.

Vaši kariéru pak ukončily zdravotní problémy. V čem spočívaly?

Byl to svalový problém z přetrénovanosti. Svalová hmota narostla více, než anatomické proporce stehna dovolují, a hrozně to bolelo.

I přesto jste ale odehrál ještě dvě sezony v AIK, i když jste nenastoupil zdaleka do všech utkání.

První rok jsem odehrál skoro celý, aniž bych to někomu říkal. Byla to bolest, která se dá těžko představit. Během sezony jsem se už pak i ptal lékaře, s tím aby to nikomu neříkal, ale nikdo nevěděl, co to je. Jednak to byla obrovská bolest, ale strašná byla ta nejistota, že člověk nevěděl, co to je.

Jak probíhaly roky poté, co jste musel skončit s hokejem?

Rok jsem nemohl dělat vůbec nic. Nemohl jsem víceméně ani chodit. Pak se to začalo zlepšovat. V devadesátém devátém jsem začal trénovat a měl jsem vynikající fyzičku, v životě jsem nebyl tak dobře fyzicky připravený. Ale pak přišly problémy s břišním svalem a zapadlý nerv, spousta maličkostí. Bylo osudem dané, že hrát nebudu moci. Pak jsem sice začal zase trénovat, koncem roku 2000 už jsem byl na tréninku s AIK, ale stalo se mi něco podobného s nohama jako předtím.

Jak jste to prožíval?

V tu chvíli se mi narodil syn, a tak se člověk soustředil na rodinu. Ale bolesti přetrvávaly ještě tak dva tři roky, než jsem mohl začít ve společnosti normálně fungovat.

Co jste dělal, když už jste nemohl hrát dál hokej?

Přestěhoval jsem se sem do Švédska. Nejdřív jsem rok studoval švédštinu a ani ne půl roku poté jsem začal trénovat. Tři roky jsem trénoval mužstvo ve třetí nejvyšší lize a pak jsem začal studovat na vysoké škole. Zkoušel jsem i sám hrát, protože se můj stav zlepšil. Ale chybí tam něco, abych mohl hrát na elitní úrovni.

Jak vypadá váš život dneska?

Jednak studuji švédskou obdobu naší FTVS. Předloni jsem působil jako hrající trenér v jednom mužstvu a letos jsem trénoval syna, jehož klub je asi dvě stě metrů od mé školy. Takže jsem tam alespoň propojil jedno s druhým.

Jaké jsou vaše plány v nejbližší budoucnosti?

Nyní studuju, hlavně kvůli tomu, abych nebyl závislý jen na hokeji a abych měl trochu otevřené pole působnosti. Budu chtít do hokeje. Uvidíme, jak to půjde. A pokud to nepůjde nebo pokud mě to úplně nebude bavit, tak mohu jít nazpátek k něčemu jinému.

Na právě probíhajícím mistrovství světa působíte jako expert České televize, jak se cítíte v nové roli?

Jsem pořád překvapený, že jsem tady. První dny byly hrozně těžké, protože málokdy mluvím česky. Prakticky jen se synem, ale to jsou dennodenní záležitosti nebo úkoly. Ale ty hokejové věci jsem za posledních osm devět let říkal jen ve švédštině, takže se občas zadrhnu a asi nemluvím tak plynule, jak by mi to šlo švédsky.

"Problém byl v tom, že jsme nedali góly. Herně jsme se trochu zlepšili oproti předchozím zápasům, ale je to pořád málo," podotkl Paleček, který zároveň upozornil na hlavní bolest reprezentačního výběru. "V poslední třetině jsme dostali dva góly z předbrankového prostoru, ale když se tam chceme natlačit sami, soupeř je tam většinou ve čtyřech, v pěti hráčích a my se tam bohužel nemůžeme dostat. Musíme zlepšit důraz před oběma branami," doplnil asistent trenéra.

Čeští hokejisté prohrávali již 2:0, pak se však dokázali dostat zpět do zápasu, když dvěma brankami srovnal stav utkání Jiří Hudler. "Víme, že je to výborný hráč, řekl bych, že jako jediný jde do předbrankového prostoru – a taky se z něj dvakrát trefil. Je to přesně to, co tam od něj chceme, protože nejen v tom prostoru je šikovný. Měli by se k němu přidat i další hráči," prohlásil na adresu hráče i týmu Paleček.

Nejen Hudlerovým dílem se reprezentace dostala zpět do zápasu. Hru oživily i taktické změny v podání trenérů, kteří vyměnili centry ve třetím útoku. "Myslím, že se to povedlo. Přišel tam Vrána a oživil lajnu, také Hertl hrál dobře, když naskočil, takže změny byly pozitivní. Ale pořád je to málo a musíme se tlačit více do brány," vrátil se k úvodnímu trápení Paleček. Dobrá byla podle něj i činnost národního týmu v přesilovkách. "Ty se zatím daří, i když by to samozřejmě mohlo být lepší."

Asistent trenéra pochválil i výkon brankáře Saláka, který nastoupil i přes zlomený prsteníček na pravé ruce. "Viděli jste sami, že odchytal zápas znovu perfektně, myslím si, že je zdráv, že tam není nic vážného," chválil svého svěřence Paleček.

Národní tým má teď před sebou nejdelší pauzu na šampionátu. Před čtvrtečním zápasem s Dánskem jej čekají dva dny volna a bude tak mít spoustu prostoru ke zlepšení na tréninku. A Paleček připouští, že trenéři zasáhnou do složení formací. "Máme dva dny volna na to, abychom zanalyzovali utkání. Myslím, že určité změny přijdou," sdělil asistent.

Extraligovou kariéru jste odstartoval ve Spartě, kde jste naskočil do týmu už v devatenácti letech. O čtyři roky později jste se s holešovickým klubem loučil titulem. Jak vzpomínáte na tohle angažmá?

Ten titul je vrchol, ale myslím si, že celé čtyři roky ve Spartě, byly úžasná škola. Byla tam parta starých harcovníků, a k tomu jsme přicházeli my mladí. Pan doktor Wohl a později i pan Horešovský nám dali prostor, takže jsme mohli hrát a učit se od starých pardálů. Nejdřív to byl Jirka Hrdina, později třeba Standa Hajdůšek, to byla obrovská škola. Zároveň to ale byly takové bezstarostné roky.

V roce 1990 získala Sparta skoro po padesáti letech titul. Jak jste to tenkrát prožíval?

Já jsem byl v té době poměrně mladý, takže jsem ještě nevnímal ten tlak, že padesát let Sparta žádný titul nevyhrála. My jsme hráli výborně už v základní části, měli jsme parádní, skvěle vyvážený mančaft. Bezvadně chytal Petr Bříza. Asi jsme si ani nepřipouštěli nic jiného, než že vyhrajeme.

Poté jste ale odešel do NHL, do Philadelphie Flyers. Jak se to tehdy seběhlo?

To bylo hodně komplikované. Já jsem tenkrát už měl za sebou mistrovství světa, byť jsem tam toho moc nenahrál. Navíc jsem byl draftovaný až po mistrovství světa do dvaceti, trochu později než je obvyklé. Philadelphie si ale mě v té době vyhlédla a po světovém šampionátu jsem se tam měl možnost dostat. Ona to byla zvláštní doba v devadesátém roce. Bylo sice po revoluci a všechno bylo otevřené, ale člověku vrtalo hlavou, jestli nějaká jiná šance (jít do NHL) ještě bude. A když už se naskytla, tak jsem to zkusil a do Philadelphie šel.

V zámoří jste nakonec strávil dva roky. Zatímco první sezona nebyla špatná, v té druhé jste toho moc nenahrál. Jak s odstupem vzpomínáte na své účinkování ve Flyers?

Pro mě to bylo dost složité. Jednak Evropanů tenkrát v NHL nebylo tolik, takže na nás koukali trochu podivně, hlavně na Čechy. Navíc Philadelphii trénoval Paul Holmgren, který chtěl hrát takový ten kanadský "zabejčený" styl. Hodně napadat a nahazovat puky, a to nebyl úplně styl hry, který jsem vyznával. Takže jsem měl trochu problémy se mu přizpůsobit. Lépe jsem se s tím popral první sezonu, kdy se mi podařil kemp a vybojoval jsem si místo v prvním týmu. Odehrál jsem pak padesát zápasů a na jaře mě poslali na farmu, když už bylo jasné, že se tým nedostane do play-off.

Druhý rok jsem začal na farmě. Možná i proto, že kemp se mi naopak nepovedl. Byl jsem tam zraněný, pořádně jsem nehrál. Pak jsem dostal pár zápasů příležitost v listopadu, ale přišla změna trenéra a všechno zase bylo trošku jinak. Hráči se tam přesypali jako písek v hodinkách… Bylo to zvláštní. Takže když přišla nabídka ze Švédska, řekli jsme si, že bude možná lepší přesunout se do Evropy.

Proč jste se rozhodl právě pro Švédsko?

Švédové projevili velký zájem a samozřejmě hrát švédskou Elitserien byla výzva, protože v té době to byla po NHL druhá nejlepší soutěž na světě. KHL neexistovala, do Ruska se nechodilo a ve Švédsku se hrál přeci jen trošku lepší hokej než u nás. Už jen proto, že řada hráčů z Česka mohla konečně jít do zahraničí. Tím pádem ti nejlepší šli do NHL a ti další skončili právě ve Švédsku a ve Finsku.

Ve Švédsku jste pak hrál až do roku 1996 za MODO, se kterým jste to jednou dotáhli až do finále. Jaké byly ty čtyři roky?

Roky v MODO byly úžasné. Sešla se tam skupina výborných hráčů, kteří začínali svoje kariéry. Do Elitserien někteří naskočili už jako sedmnáctiletí – Peter Forsberg, Markus Näslund, Niclas Sundström, to byli kluci, kteří potom udělali obrovskou kariéru v NHL. Samozřejmě Peter Forsberg s Markusem Näslundem vyčnívali už tehdy, hlavně v onom devadesátém čtvrtém roce, kdy jsme se dostali do finále.

Poté ale přišla v sezoně 1996/1997 krátká  - nakonec jen půlroční - epizoda ve Spartě. Co se tenkrát stalo?

Tehdy se končilo s kariérou profesionálního hokejisty mnohem dříve. Jak se člověku blížila třicítka, tak už se začalo mluvit o tom, že je největší čas skončit. Teď už je vše samozřejmě úplně jinak. Navíc naše starší dcera měla jít pomalu do školy, a tak jsme si říkali, že už je čas se vrátit a pomalu si připravit kariéru i po hokeji. S panem Charouzem (tehdejším majitelem Sparty) jsem byl domluvený nejen na hráčském kontraktu, ale i na tom, že bych poté na Spartě nebo organizacích kolem Sparty mohl dále působit. Což bylo velké lákadlo, že by se člověk věnoval něčemu i po hokejové kariéře.

A proč jste se tedy po už po několika měsících vracel zpátky do Švédska, když jste měl ve Spartě takové plány?

Realita je vždy trochu jiná, než jak si ji člověk naplánuje. Sezona ve Spartě se úplně nevydařila. K tomu byl v týmu přetlak na místě středního útočníka. Byl tam Patrik Martinec, který vyhrál rok dva roky předtím kanadské bodování extraligy. Byl tam Roman Horák, který byl stálý člen národního týmu a taky vítěz bodování extraligy. Byl jsem tam já, tou dobou také hráč reprezentace. A navíc na podzim přišel z NHL Robert Lang, takže tam bylo dost centrů, kteří měli představu, že budou hrát první druhou pětku, přesilovky a tak dále. Ten tým nebyl úplně ideálně poskládaný.

Na vánoce jsem dostal nabídku odejít zpátky do Švédska. Myslím si, že i pro Spartu to nebylo špatné řešení. Ne že by ta sezona byla nějak špatná, já jsem v té době měl kolem dvaceti bodů z dvaceti sedmi zápasů, takže to nebyla zase taková katastrofa. Ale nedařilo se. Sparta měla sice výborný útok, ale třeba na postu brankáře jsme měli slabinu. Situace zkrátka nebyla úplně optimální a uvítal jsem, že se mohu vrátit do Švédska.

Co vy a reprezentace? Váš nejpovedenější turnaj byl asi bronzové mistrovství světa v roce 1993, kde jste skončil desátý v kanadském bodování, že?

Jednoznačně. Tam jsme hráli s Petrem Rosolem a Kamilem Kašťákem v první lajně. Dařilo se nám, já jsem tam měl osm bodů v osmi zápasech. Odehráli jsme výborný turnaj. Jen strašná škoda, že jsme v prodloužení semifinále prohráli se Švédskem, když Thomas Rundqvist dal takový nešťastný gól, a tak jsme skončili až třetí.

Naposledy jste byl s reprezentací na mistrovství světa v roce 1995. Proč jste se poté už neobjevoval v národním týmu? Šlo o vaše rozhodnutí?

Bylo to rozhodnutí trenérů. Tam se budovala "zlatá generace" a trenéři si vybrali jiné hráče. Člověk to vnímal tak, že sice nehraje špatně, ale na mistrovství světa to není. Možná do toho Švédska zase tak dobře nedohlédli.

Prošel jste českou, severoamerickou i švédskou nejvyšší soutěží. Celkem jste odehrál patnáct sezon. S kým se vám během vaší kariéry hrálo nejlépe?

Ve Spartě jsme nejdříve začínali s Lubošem Pázlerem a Petrem Hrbkem, dobře nám to klapalo i s Jirkou Doležalem a Vláďou Petrovkou. Ale nejlépe se mi ale asi hrálo s klukama ve Švédsku, když jsme měli stabilní lajnu v MODO. Ty jména asi nikomu nic neřeknou, ale Lars Byström bylo moje pravé křídlo, se kterým jsem hrál tři roky a s ním se mi hrálo asi vůbec nejlépe.