Kde jsem:

Adventní kalendář

Vladimír Mišík — Lidé — Česká televize

hudebník, zpěvák, kytarista

narozen 8. března 1947

Člen skupin The Matadors, Blue Effect, Flamengo, Čundrground a Etc…

Zpěvák, kytarista, skladatel a textař Vladimír Mišík se narodil v roce 1947 v Praze. Jeho matka pocházela ze Slovenska, jeho otcem byl americký důstojník, který později údajně padl v Korejské válce. Matka, která znala anglický jazyk, pracovala v padesátých letech nějaký čas na ambasádě USA, takže malý Vladimír se mohl seznamovat s tehdejší americkou muzikou – zaujal ho zejména swing. Svou první kytaru dostal v době, kdy chodil do čtvrté třídy ZŠ. Jako kluk také hodně sportoval: aktivně hrál basketbal a fotbal. Byl též výtvarně nadaný, ale vzhledem ke svému původu se nedostal na uměleckou školu, proto se šel učit na uměleckého truhláře. Od roku 1963 zpíval a hrál v kapelách Uragán, Komety a Fontana, přičemž posledně jmenovaná se po personálních změnách proměnila v The Matadors. V ní kromě Vladimíra působil i kytarista Radim Hladík, a v rámci ní také vyšly první Mišíkovy autorské věci na malých deskách (např. Malej zvon, co mám nebo Don´t Bother Me).

Poté ale musel zpěvák na vojnu a do Matadors se už nevrátil. Během vojenské služby mu zjistili silné astma (kterým trpí dodnes), a tak šel po třech měsících do civilu. Nejprve zakotvil u Skupiny Karla Duby, s níž se v pořadu „Kam dnes večer“ (1968) vůbec poprvé představil televizním divákům. Po několika dalších krátkých štacích se mu opět ozval Radim Hladík a tak společně s Jiřím Kozlem (baskytara) a Vlado Čechem (bicí) dali dohromady soubor Blue Effect. Krátce po založení skupina uspěla na 2. Čs. Beat Festivalu v Lucerně (1968) s Vladimírovou autorskou písničkou Slunečný hrob. S Blue Effectem pak Vladimír zpíval další dva roky, natočil SP a EP desky včetně LP „Meditace“ (1969). Je podepsán (ať už hudebně nebo textově) pod songy, jako třeba Snakes, Deserted Alley, Blue Effect Street, Little Girl či Blues About Stone. Bohužel s příchodem tzv. normalizace se situace na domácí rockové scéně začala měnit k horšímu – bolševik totiž bigbít přímo nenáviděl, a spousta kapel pod jeho tlakem zanikala. Mišík navíc odmítal zpívat česky, ač to bylo vyžadováno, a tak dostal z Blue Effectu padáka.

Ještě v roce 1970 ale vzal lano od skupiny Flamengo, která se zrovna personálně obměňovala, a působili v ní výborní muzikanti. S Mišíkem (zpěv) to byli Pavel Fořt (kytara), Vladimír „Guma“ Kulhánek (baskytara, zpěv), Ivan Khunt (zpěv, klávesy), Jaroslav „Erno“ Šedivý (bicí) a Jan Kubík (saxofon, flétna). Zpočátku se zpívalo anglicky (kapela hodně jezdila do Polska, kde vystoupila i v televizi), ale posléze manažér, producent a Vladimírův kamarád Hynek Žalčík přišel na nápad, jak obstarat výborné české texty – oslovil slavného českého básníka Josefa Kainara. Tak vzniklo dodnes možná nejlepší album českého bigbítu „Kuře v hodinkách“ (1972) s ústřední písní Kuře v hodinkách. Mišík pak dodal hudbu k písním Rám příštích obrazů, Já a dým, Pár století, a podílel se na songu Jenom láska ví kam. Kainarovy texty ho také nasměrovaly k četbě básní i jiných kvalitních českých autorů (například Václava Hraběte nebo Františka Gellnera). Bohužel normalizace ještě více pokročila a na kapelu byl činěn takový nátlak, že byla nucena se rozejít. Také většina nákladu „kuřete“ šla do stoupy. Vladimír pak prošel Formací, zahrál si s kytaristou Lubošem Andrštem v Energitu a s folkařem Vladimírem Mertou dali dohromady folk-rockový Čundrground, s kterým pak v následujících letech často a radostně vystupovali. Navíc mu Merta v budoucnu napsal i pár textů do jeho rockových songů.

V roce 1974 se Vladimír oženil s fotografkou Katarinou (o rok později se jim narodil syn Martin) a konečně založil svoji kapelu Etc…, s kterou hraje dodnes. Její zásadní postavou byl houslista Jan Hrubý, dále v ní působili Petr „Kulich“ Pokorný (kytara) a Vladimír Padrůněk (baskytara). Bubeníci se střídali, uveďme snad Tolju Kohouta. Jmenovaná sestava (plus hosté) se na sklonku pětasedmdesátého roku podílela na nahrávání prvního Vláďova autorského (a velmi kvalitního) alba „Vladimír Mišík & Etc…“ (1976) obsahující songy jako třeba Střihali dohola malého chlapečka, Biograf, Syn Daidalův, Bazarem proměn, Cesta do dětství a Jednohubky. Kapela se pak hodně rozjela, ale brzdily ji personální změny. Po vystoupení na festivalu v Pezinku a singlu Lady Vamp (1977) se k dvojici Mišík-Hrubý podruhé přidal Kulich na kytaru a přišla nová rytmika: Jiří Veselý (baskytara) a Jiří Šustera (bicí). V tomto obsazení bylo v devětasedmdesátém natočeno LP „Vladimír Mišík & Etc…2“ s písněmi jako Variace na renesanční téma, Taxůvku jsme chytli, Nejlepší ženská našich dnů, Ty II., Sladké je žít. Na přelomu 70. - 80. let chodila na Etc… kvanta lidí, což samozřejmě vládní kulturtrégry hodně dráždilo, navíc si Mišík v podstatě dělal, co chtěl. Takže se čekalo na záminku. V roce 1982 se mělo točit třetí album, materiál byl přichystán a to s hodně tvrdými texty (zejména od Merty a Jiřího Dědečka) a výbornými písničkami jako Madona Decibela, Sadem lesem parkem, Mámo, mámo, Víno ženy zpěv, Šmajdák a ploužáky atd. K natočení ale nedošlo. Přišel zákaz, zpočátku na neurčitou dobu – záminkou se stalo „nedodržení programu vystoupení“: během koncertu Etc…: v Lucerně byl totiž na obrovské trenýrky promítnut studentský film o Vláďovi. Následně zpěvákovi výměnou za zrušení zákazu nabídla StB spolupráci, kterou Mišík odmítl. A zákaz na neurčitou dobu se změnil „až do zapomnění“, tzn. do doby, až posluchači na Mišíka úplně zapomenou…

Vláďa to nesl těžce – v podstatě přišel o obživu. Začal tehdy hodně pít, dělat mejdany („den otevřených dveří u Mišíků“) rozpadla se mu rodina, marné bylo, že se na zdech v Praze, ale i v jiných městech objevovaly nápisy „Nechte zpívat Mišíka!“. Vystupoval řídce, a to pouze po malých, podzemních akcích. S příchodem tzv. „persestrojky“ se ale ledy začaly lámat - v pětaosmdesátém mohl opět občas oficiálně vystoupit. Na konci roku pak postavil nové Etc…, kromě dua Mišík-Hrubý v kapele byli dále Guma Kulhánek (baskytara, zpěv), Jaroslav „Olin“ Nejezchleba (cello, zpěv), Stanislav Kubeš (kytara, zpěv), Petr Skoumal (klávesy) a Pavel Skala (bicí). Začalo se opět hodně hrát a točit desky. Dvě alba „Etc…3“ (1986) a slabší „Etc…4“ (1987), obsahovala songy jako třeba, Dobrý ráno, Vanda a Žanda, Déjà Vu, Blues o křestních listech, Doteky, v nichž zpěvák k osvědčeným básníkům Kainarovi, Hraběti a Dědečkovi přidal i Pavla Šruta. Mezitím se Vladimír znova oženil – vzal si textařku a překladatelku Evu Rudyšarovou a narodila se jim dcera Barbora. Na konci devětaosmdesátého pak s Etc… (do nichž přibyli Pavel Skála - kytara a Ivan Kadaňka – bicí, a odešli Skala, Hrubý a Skoumal) natočil album „Dvacet deka duše“ s hitem Co ti dám?, a pár písněmi z původní „trojky“ jako třeba Dvacet deka duše nebo Životní režim. Zároveň vyšel singl s dávným Mišíkovým hitem Špejchar blues. Jenže to už do Československa dokráčela sametová revoluce: song Variace na renesanční téma pak zazněl z Mišíkových úst na Letenské pláni, kde si ho s ním zazpívalo zhruba 700-800 000 občanů.

V roce 1990 si Mišík s Etc… zahráli na velkém koncertu na Strahově co opening band Rolling Stones, ale pak se Vladimír coby představitel „vítězných sil“ stal politikem a na dva roky se posadil do parlamentu. Po splnění své občanské povinnosti se ovšem v dvaadevadesátém zase vrátil ke zpívání s Etc… V 90. letech s ním v kapele stále působili Kulhánek, Nejezchleba, Kubeš, Skála, z bubeníků Tomáš Krček a Jiří Zelenka, v závěru dekády se vrátil houslista Jan Hrubý. Z té doby pocházejí řadová alba „Jen se směj“ (1993), „Město z peřin“ (1996) a „Nůž na hrdle“ (1999) a písničky jako Koukni na tu fotku, Gambrinus, Co jsem si vzal…, Slova, Relativistický zádrhel, Byl jsem dobrej, To byl zase den či Noc. Nedosti na tom, přibyl do rodu Mišíků i syn Adam. Po milleniu se do Etc… vrátili i kytarista Petr „Kulich“ Pokorný a baskytarista Jiří Veselý. S nimi vzniklo výborné album „Umlkly stroje“ (2004) se songy Noční chodec, Umlkly stroje, Když se kouří konopí, Nad usínající milovanou, Kdybych už měl umřít. V tomtéž roce byl Mišík uveden do Beatové síně slávy; v roce 2010 se této pocty dostalo i jeho kapele Etc… Možná, že to souviselo s dalším kvalitním, souběžně vydaným řadovým albem „Ztracený podzim“ (s písněmi jako U nádraží, Vabank, Nezoufej si, Balada, Ztracený podzim). Bohužel v té době trpěl zpěvák zdravotními problémy – přece jenom bohémský životní styl přinesl své hořké plody: po šedesátce se k Vláďově těžkému astmatu přidala i cukrovka, navíc díky braní kortikoidů u něj došlo k odvápnění dolních končetin, takže nějakou dobu musel strávit na vozíčku a nyní se pohybuje o berlích. Vladimír Mišík se nikdy netajil svými občanskými postoji, kupříkladu v roce 2013 odmítl převzít z rukou Miloše Zemana státní vyznamenání. S kapelou Etc… zpívá a hraje dodnes.

Odkazy

Fotografie