12. prosince 2015

Sanjiv Suri, Ind žijící 24 let v Praze, se právě zde stal úspěšným podnikatelem. To by nebylo až tak výjimečné. Je ale nejspíš jediný, který od začátku svého podnikání dával na charitu 10 % zisku, posledních 15 let pak 30 % a od letošního roku ještě o něco víc. Sanjiv se do Prahy dostal v roce 1991 v rámci svého cestování po Evropě. Pochází ze střední až vyšší indické třídy, a protože se rozhodl studovat hotelový management, vydal se začátkem 90. let do Evropy. Procestoval Paříž, Řím, Vídeň a další… Na cestách se seznámil se švédskou dívkou, která byla poslána v rámci své práce na 2letou stáž do Prahy a přijel sem s ní. Po dvou letech slečna odjela, ale Sanjiv zůstal. Dnes má v Praze otevřeny 4 restaurace a vedle podnikání a humanitární i charitativní činnosti se tu věnuje svým 4 dětem. Přestože se jeho rodinný život pohybuje jako na houpačce a po rozchodech se svými partnerkami měl vždy možnost vrátit se domů, Sanjiv v Praze zůstává. A není to podle něj jen díky tomu, že tady má od roku 1991 úspěšnou gastronomickou firmu. Jak říká, za léta v Praze zjistil, že my Češi jsme povahově přesně ten typ lidí, který mu sedí. I proto nevyhledává žádné indické spolky, ani nechodí na setkání krajanů. Indii si připomíná hlavně ve svých restauracích, v nichž má vytýčeny dny, kdy se vaří pouze indická kuchyně. „Tím jsem si do Čech přitáhl to jediné, co mi z Indie schází,“ směje se Suri.

Antonín Gondolán. Pojem české hudební scény. Svou profesionální dráhu odstartoval v Orchestru Gustava Broma a dlouhé roky působil v Divadle Semafor. Spolupracoval s Rudolfem Roklem, Ferdinandem Havlíkem i bratry Štaidlovými. Vystupoval po celém světě. S Karlem Gottem dokonce i v Las Vegas. „Nevím, kde má náš rod své kořeny, a asi už to nikdy nezjistím. Jisté je pouze to, že na svět jsem přišel ve slovenských Brutovcích. To je celkem malá vesnice ve slovenském Spišském Podhradí, maďarsky zvaná Szepesszentlörinc. Záhy po mém narození se naše rodina, ze strachu před nacistickými hony nejen na Židy, ale i na Romy, přestěhovala“, vzpomíná Antonín Gondolán. „Naše rodina byla obrovská, rodiče plus třináct dětí, to už je pořádná parta. Ale v tom nic skličujícího nebylo, naopak, měli jsme se vždycky rádi a vycházeli spolu. Často jsme se ale stěhovali. Ovšem mýlil by se ten, kdo by se domníval, že se v našem častém stěhování projevovala touha po kočovném způsobu života. To ani v nejmenším. Důvody našeho stěhování byly vždycky sociální, prostě rodiče šli za prací. Troufám si tvrdit, že mnoho rodin žije ještě v horších podmínkách, než jsme žili my. Vím, že tento problém existuje několik staletí, a také si moc dobře uvědomuji, že hodně Romů si to dělá samo. Jenže proč tak žili moji rodiče, které jsem vždycky považoval za svůj vzor? Byli naprosto bezúhonní, mírumilovní, pracovití, nebyli nikdy z ničeho obviněni, a pokud si dobře pamatuji, nikdy nikomu neublížili, ba spíše naopak. Bohužel za svůj život nenašli nikde opravdový domov. Ačkoliv tuto republiku tolik milovali, nedostalo se jim nikdy stejného práva jako ostatním obyvatelům. Za celá dětská léta jsem neměl svůj pokojíček nebo aspoň kout, kde bych se mohl učit nebo cvičit. I přes to všechno jsem měl šťastné dětství. Bylo to zásluhou rodičů, kteří nám dali vše, co bylo v jejich silách. Především nás obklopovali velikou láskou a tu dítěti nic na světě nevynahradí.“