Prodaná nevěsta

První televizní záznam provedení vrcholného díla české operní tvorby Prodaná nevěsta, které Bedřich Smetana zkomponoval na libreto Karla Sabiny, režijně vedl významný operní dirigent, skladatel a tvůrce invenčních režijních skvostů Václav Kašlík (*28. 9. 1917 – †4. 6. 1989). Tato televizní inscenace z roku 1962 je zpracována v tradičním inscenačním duchu. V postavě Jeníka se proslavil na jevišti dlouholetý významný sólista opery Národního divadla v Praze, tenorista Ivo Žídek (*4. 6. 1926 – †20. 5. 2003). Mařenku zpívala Drahomíra Tikalová (*9. 5. 1915 – †14. 3. 1997), kterou v obraze nahradila Miloslava Fidlerová, postavu Kecala zpíval významný basista Eduard Haken (*22. 3. 1910 – †12. 1. 1996) v obraze zvárněný Hanušem Theinem. Televizní záznam tak ve studiových podmínkách zachytil slavné osobnosti opery Národního divadla a její inscenační postupy počátku šedesátých let minulého století a uvádíme jej jako příspěvek k výročí sedmdesáti let od počátků televizního vysílání u nás.

Začátek práce na Prodané nevěstě spadá do roku 1863, už předtím si však Smetana poznamenal motiv úvodního sboru. V rozporu se zvyklostí většiny skladatelů komponovat ouverturu v závěrečném stadiu díla vznikla předehra k této komické opeře samostatně a byla provedena na koncertní zábavě Umělecké besedy, atmosféra děje příští opery už je v ní ale mistrovsky vystižena. Sabina dodal Smetanovi libreto k jednoaktovce, skladatelova představa však byla poněkud jiná. Požádal tedy o rozšíření a dodaný text ještě leckde sám upravil. Vedlo ho především hudební cítění. Škrtl ovšem i některá místa, podstatná pro porozumění zápletce, například v prvním dějství Kecalovo sdělení o důvodu Jeníkova útěku z domova nebo Krušinovo přiznání, že s Míchou ještě před narozením dětí smluvně dohodli jejich svatbu, a proto se musí Mařenka provdat za Míchova syna. Na této smlouvě závisely také Krušinovy dluhy, které u Míchy nadělal. V centru původního textu tedy stála Mařenka jako nevěsta, prodaná ještě před svým narozením. Je škoda i další škrtnuté pasáže, v níž se Mařenka projevila jako na tehdejší dobu emancipovaná dívka: „Kdopak by se ženil a vdával kvůli kusu popsaného papíru. Konečně, já se tam nepodepsala.“ V definitivní prokomponované verzi opery (dialogy postav se na počátku v roce 1866 obdobně jako v pařížské operetě mluvily), jejíž tvar nese především hudba, jsou však určité dějové nelogičnosti zanedbatelné.