30. 12. 201055 min. | další Dokumenty »
-
Soroti, Uganda
Čas 51: 23. Adopce na dálku, černá holčička, Soroti, Uganda. Na tomtéž místě válčil John Mullins ve PC hře Soldier of Fortune. Buď má pán z dokumentu kromě dýmky ještě oslí uši, nebo slyším trávu růst.
-
Dodatek
Dokonalý nástupce Second Life už byl dávno vymyšlen - alespoň teoreticky - a jmenuje se Better Than Life (Red Dwarf). Je logické a zákonité, že se z podobné hry nebude chtít nikomu nazpět do reálu.
-
Re: Soroti, Uganda
Pán z dokumentu má kromě sbírky padesáti dýmek (kdepak jedna, ta by nám dýmkařům nestačila) zcela standardní boltce. Střílečky prakticky nehraju, SoF jsem si zahrál jeden level u kamaráda a nebyl to můj šálek kávy (do Ugandské mise jsem se nedostal, sejmuli mě už v prvním levelu v jakémsi metru).
Nu a co se týká mé adoptované slečny ze Soroti, račte se seznámit. Sarah Amokol zde: http://www.bwindiorphans.org/index.php?dite=127
-
Ne, děkuji
Dalších známých mně netřeba, kdyby to bylo jen trochu možné, naopak bych se s mnoha lidmi "odeznámil". Dokud je děvče ze Soroti či odjinud podporováno ze soukromých zdrojů, není to nic proti ničemu a blahopřeji Vám k dobrému pocitu nad charitativním počinem. Jsa nekuřákem dýmkám nerozumím; vím jen, že existuje jakási "petersonka", lulka a čibuk, ale to je asi tak všechno.
-
-
-
Jedním slovem "super"
Ukázkový dokument, suprový výběr lidí, i vedené dialogy - za nejlepší považuji i výstup zvukaře ohledně kupování věcí do SecondLifu.
Díky za něj!
-
Mně se líbil. :-)
Jsem studentem filozofie a tudíž názory, které padají v dokumentu mají dle mě ve většině relevantní hodnotu.
Jsem mladý člověk, který vyrůstal s internetem a dnes je prakticky můj denní chleba. Jako mladý člověk si velice dobře uvědomuji sílu internetu. S tím pornem si myslím z vlastní zkušenosti a s konfrontací s vrstevníky tomu dost často takto je. I když neříkám že strávený čas na internetu je z 50% o sexu a pornu. :-) -
Mně se líbil... :-)
Jsem studentem filozofie a tudíž názory, které padají v dokumentu mají dle mě ve většině relevantní hodnotu.
Jsem mladý člověk, který vyrůstal s internetem a dnes je prakticky můj denní chleba. Jako mladý člověk si velice dobře uvědomuji sílu internetu. S tím pornem si myslím z vlastní zkušenosti a s konfrontací s vrstevníky tomu dost často takto je. I když neříkám že strávený čas na internetu je z 50% o sexu a pornu. :-) -
Poděkování Scalex
Dobrý večer Scalex,
je to přesně ta pisnička, kterou zmiňujete.
Díky za odpověď. -
Jazz Club
mě by jen zajímalo jméno skupiny, která hrála v tom Jazz Clubu, v titulcích jsem ji nenašel, díky... :)
-
Skupina z Jazzclubu
Transitus irregularis. A v titulcích samozřejmě uvedená je.
-
-
pisnicka
Nevi ciste nahodou nekdo nazev pisnicky, ktera hraje v podkresu posledni ukazky z pc hry skoro na konci dokumentu? Diky.
-
Písnička
Pokud máte na mysli tu část, kdy v Second Life tančí pár v klubu, tak tam na několik vteřin probleskne písnička Yeh Yeh. Zpívá ji Georgie Fame and The Blue Flames.
Ke slyšení např. tady: http://www.youtube.com/watch?v=2ZTh9Hy5x5o
-
-
Poděkování
Děkuji autorům za varování a doufám, že brzy přijde varování ještě intenzivnější v podobě zkoušky pro lidství, aby jsme jako lidi prokoukli, že pokud chceme být šťastní, musíme hledat své štěstí ve štěstí druhých - pomáhat si můžeme jen osobními kontakty a vzájemnou skutečnou (ne virtuální) komunitou. Moc se necháme deformovat a není to tím, že nás někdo ovládá (New World Order apod.), ale je to v nás, my můžeme změnit svůj život tak, abychom nebyli závislý na virtuálních světech a tím slábnout a slábnout...Ještě jednou děkuji.
-
eSuba
eSuba RULEZ!!!
-
Fakt silný kafe
Dokument jsem včera neviděla od začátku, ani jsem nevěděla o čem vlastně je a postupně jsem nevěřícně koukala na některé aktéry, kteří dokáží nahradit svůj realný život za život vurtuální..., pro mne v mnohém nepochopitelné, úplně neznámé věci..., chápu, že každý člověk je jiný, má jiné koníčky, záliby..., ale trávit tolik času u compu v nějakém počítačovém světě je pro mne myšlenka opravdu cizí...., po shlednutí na mne dopadá jistý smutek, možná i strach, kolik lidí může být podobného smýšlení jako hlavní akteři dokumentu, kolik lidí je ochotno vyměnit realitu, reálné vjemy, zvuky, vůně, doteky, pocity za uměle vytvořený svět, kde si sní svůj život, tak jak by ho snad chtěli vidět a žít, jak se někteří bojí reálných pocitů - smutku, konfrontace s nepříjemnými záležitostmi života..., jenže i tyto neradosti a obtíže života k životu právě patří, a chceš-li poznat opravdové štěstí, lásku, uspokojení , musíš si právě projít i tím ošklivým... no to už je moc filosofie..:-)
Nic méňe , skvělý dokument !!! Nic nepřikrášluje, na nic si nehraje, nic neodsuzuje... Fakt dobrý a hlavně je o čem přemýšlet!:-)-
Výměna reálu za virtuál
Možná by bylo vhodné vidět dokument celý, od začátku, kontext by pak byl širší.
Za sebe a svoji linii, která v dokumentu je, můžu říci, že jsem reálný svět za počítačový nevyměnil. Lidé vždy nějakým způsobem rádi unikali do fantasie, dříve jim tuto možnost dávaly hlavně knihy, později filmy a počítačové hry, dnes je tento výběr rozšířený i o internet a virtuální světy.
Když čtu knihu, tak jsem taky ponořen ve světě, který nevoní, nemá chutě a nemohu se v něm nikoho skutečně dotknout. Přesto čtu rád a nikdy bych se knih vzdát nechtěl a neshledávám na nich nic špatného.
Virtuální svět - v mém případě Second Life - není žádná náhražka reálného světa. Nejsem asociál, který nevychází z domu a který žije jenom na internetu. Mám ženu, dítě, tři psy, normální zaměstnání, přátele, další koníčky, oblíbenou hospůdku. Second Life je pro mě komunikační prostředek, podobně jako telefon, mail, papírový dopis... Jen má prostě podobu světa, protože to technika umožňuje a je to zábavná forma. Ze stejných důvodů (zábavnější formy) existovaly kdysi obrázkové dopisní papíry, ze stejných důvodů se do mailů dají přidat animovnaé smajlíky nebo přiložit srandovní video...
-
...pokračování...
Second Life mi umožňuje setkat se v jakoby jedné místnosti s lidmi z mnoha různých míst, i geograficky velmi vzdálených. V mém virtuálním klubu pouštím muziku a setkávají se tam Češi, Slováci, různí cizinci, ale třeba také krajané, kteří jsou na jiných kontinentech. Posloucháme společně hudbu (je to vlastně, jako kdybychom byli na jakémkoli internetovém chatu a měli naladěnou stejnou rozhlasovou stanici), komentujeme písničky a bavíme se o různých tématech.
Můžete namítat, že to samé bych mohl praktikovat v reálné hospodě, kde si k tomu můžu dát reálné pivo a reálného utopence. A já namítnu, že nemohl. V mé oblíbené hospůdce sice potkám kamarády z našeho města, ale už ne kamarády z Moravy, kamarády z Austrálie a Ameriky. Nebudu si tam moci pouštět hudbu podle svého gusta (leda by tam měli jukebox a já si ho pro sebe na celý večer uzurpoval). Ve spoustě hospod navíc huláká televize (což je třeba pro mě důvod, proč mě řada reálných hospod láká čím dál méně, ruku v ruce se zákazem kouření), v nejhorším případě tam běží nějaký sport. Děkuju pěkně, ale nic takového nechci. Ve svém virtuálním klubu potkám lidi, kteří jsou mi myšlenkově bližší a to reálné pivo si můžu vedle klávesnice postavit taky.
-
... další pokračování ...
Co je také podstatné - ti lidé v tom virtuálním světě jsou SKUTEČNÍ. To nejsou žádní počítačem řízení panáčci. Jsou to loutky, které někde v dálce ovládá skutečný živý člověk se všemi svými klady a zápory. A i když se ve virtuálních světech často setkávám s "herci", tedy s lidmi, kteří se staví do určité role, tak většina lidí, co jsem v Second Life za ty zhruba tři roky potkal, se dříve nebo později odkopala. Kdo byl grázl v reálu, ten se snažil podvádět a krást i v SecondLife. A naopak, kdo by se v reálu pro ostatní rozkrájel, ten je altruistou i ve virtuálním světě. Jeden takový člověk v SecondLife je a právě on tam rozjel charitativní projekt, který mohl nasbírat desítky tisíc reálných korun českých na stavbu školy v ugandské vesničce plné sirotků. On také jako první v Second Life jednoho takového sirotka adoptoval a šel příkladem ostatním. Dnes už (tuším... přesně to nevím) mají lidé ze Second Life těch dětí adoptováno sedm. Sedm dětí v Africe má díky virtuálnímu světu zajištěnou školní uniformu, zaplacenou školní docházku, zajištěnou základní zdravotní péči a jedno jídlo denně. Zajímalo by mě, zda by se lidé v reálné hospodě dokázali na něčem podobném domluvit a realizovat to. Možná ano, ale mnoho takových hospod asi nebude.
Co se týká nepříjemných záležitostí - no jistě, o takové věci nestojí nikdo. Ale ony přijdou i do toho virtuálního světa. Třeba když se dozvíte, že váš virtuální kamarád prochází léčbou těžké nemoci. Když si s někým píšete, on se na několik dní odmlčí a pak přijde zpráva od jeho partnera či rodičů, že dotyčný zemřel... Virtuální svět přinesl i rozvody a naopak sňatky.
A ještě jedna věc. Virtuální svět je krásná terapie pro lidi, kteří ze zdravotních důvodů nemohou opustit svůj pokoj. V SecondLife je mnoho vozíčkářů, dokonce i kvadruplegici tam jsou a svou figurku ovládají jen velmi těžce. Řada z nich je nadšená, že najednou zažívají iluzi toho, že mohou chodit, běhat, skákat, v Second Life dokonce i létat. Ano, je to jenom iluze, napodobenina, náhražka. Ale když - byť jen na chvíli - přinese pocit štěstí, nezlobte se, nemůžu takový svět odsoudit. Znovu se vrátím k úvodu svého sáhodlouhého slintu, ke knihám. I kniha mi může přinést krátkodobý pocit štěstí, napětí, smutku, i kniha dokáže pracovat s emocemi. A to jsou všechny postavy jen výplodem autora.
-
...a konec
Ve virtuálním světě můžete zažít totéž a všechny postavy jsou přitom naprosto reálné. Může tam vzniknout nenávist, může tam vzniknout láska a může tam vzniknout úcta a přátelství. A někdy, když se bavím s lidmi, kteří internet vůbec nemají a do virtuálního světa nikdy nezavítali, tak zjišťuju, že já nakonec v tom virtuálním světě poznal mnohem více reálných věcí, emocí a skutků, než oni, kteří sice žijí život jen v reálu, ale plytce a bez přemýšlení.
Proto jsem rád za vaše poslední slova - že ten dokument nezaujímá žádné definitivní stanovisko, netvrdí, zda je něco "normální" nebo "nenormální". Ukazuje nějakou realitu a na divácích nechává přemýšlení. Tak to má být a já doufám, že i má slova vám objasnila něco z mého pohledu na virtuální světy a z toho, co pro mě znamenají.
-
Otazka..
..Dobry den,mal by som otazku na Vas pan Scalex.Cital som na jednej Vasej stranke,citujem, "...k sobě v SecondLife Momo a Scalex patří, to ví snad každý, kdo je zná. Ale donedávna to nebylo oficiální. Teď už je. V profilu každého z nich najdete toho druhého uvedeného jako partnera...".Pisali ste ze mate zenu,deti,ako reaguju oni nato ze mate takyto "vlastny" zivot na SL?
-
Partnerství v SL
Mé dcerce je 17 měsíců, takže ta na to zatím žádný názor nemá. 8^) Reálná manželka o mé "virtuální manželce" ví a ví, jaký ten vztah je - že je to prostě přátelství. S Momo jsme strávili mnoho hodin povídáním na různá témata a zjistili jsme, že si máme hodně co říci. Kdybychom se potkali v reálu, byli by z nás hlubocí přátelé, což ale jsme i tak.
To, co citujete, tedy to "zoficiálnění" vztahu Scalexe a Momo, to je vlastně z části takový vtípek... Prostě jsme přátelé, kteří spolu v Second Life tráví dost času, tak jsme ty naše počítačové loutky "oženili". Máme se rádi ve smyslu velké vzájemné úcty. Když se ve světě SL vidíme, máme z toho podobnou radost, jako když v reálu potkíme báječného kamaráda. Virtuální sex neprovozujeme 8^) a ani jinak naše aktivity v SL nejsou nijak manželské v tom smyslu, že bychom tu žili nějaký druhý partnerský život. Jsme kamarádi, kteří si moc rozumí, rádi si spolu povídají, navzájem si pouštějí svoji oblíbenou muziku. A protože já jsem jelito a nešika, tak virtuální klub, ve kterém pouštím muziku, celý postavila právě Momo.
Manželka na Momo nežárlí, akorát by uvítala, kdyby někdy nějaká Momo přijela k nám a pomohla ji s žehlením. 8^)
-
-
-
-
Better than life
Second life je pouze částečné ošálení dvou smyslů: zraku a sluchu. Sedíš před (ohraničenou) obrazovkou a posloucháš jakési zvuky z repráků, přičemž ti do uší proniká zhluk z okolí - pokud nemáš sluchátka. Virtuální realita (helma) uvedené dva smysly ovládne dokonale - zrak i sluch jsou odtrženy od okolního světa. Oproti hře Better than life, která zatím bohužel (bohudík?) existuje pouze v seriálu Red Dwarf, je to jen závan z vylouhovaných lístků slabého čaje. Lister & spol. byli zcela "mimo", všemi pěti smysly užívali svých představ, neboť právě o tom hra byla. Pokud tedy budeme pro účel diskuze předpokládat, že jednoho dne se podobná hra objeví, nebude živého Boha, který by dokázal přimět hráče opustit virtuální realitu a vrátit se do reálu. Jedině snad nějaký další ujetý "Rimmer".
-
-
-
