Postavil jsem pomník? Mocní bývají předmětem obdivu, veselí, ale budí i hrůzu.

Když se po pádu Rakouska-Uherska v popřevratovém nadšení odstraňovala z dobrovického náměstí socha svatého Jána, zřítilo se lešení, dva lidé přišli o život a historie zaznamenala poslední nepomucénský zázrak. Brzy se na stejném místě objevil pomník TGM a na jeho dvojí demontáž opět doplatilo několik místních občanů, kteří se při té příležitosti dopustili urážky majestátu Říše a později lidově demokratického zřízení. Fatální shoda okolností? Nikoli, normální epizoda z českých dějin, jakých se v našich městech i vesničkách odehrálo nepočítaně.

Faktem je, že obrazoborectví nám šlo vždycky lépe než zbožňování, a tak jsme rozmlátili, roztavili nebo odklidili do depozitářů desítky Leninů a Stalinů a Gottwaldů, ale předtím také Masaryků a Nepomuků a Radetzkých a Mariánských sloupů a bůhví čeho ještě. Oni nám totiž ty kulty, snad kromě kultu Tatíčka Masaryka, byly vesměs násilím imputovány. Třeba to svého času byly osobnosti, které v historii sehrály i pozitivní roli, ale jakmile je okolí začalo nekriticky adorovat, jejich charakter se změnil natolik, že likvidace pomníků je zcela oprávněná. A čím větší gauner, tím větší monument a tím obtížnější jeho odstranění. O tom nejlépe svědčí osud Stalina na Letenské pláni, po němž naštěstí zůstalo a snad i zůstane prázdné místo.

Napište nám