Senát dokázal ušetřit miliardy, cestu k srdcím voličů však nenachází

Marně ministr obrany Jaroslav Tvrdík (ČSSD) dlouhé minuty přesvědčoval senátory, aby kývnuli na šedesátimiliardový nákup nových stíhaček, který naplánoval kabinet Miloše Zemana. Návrh na pořízení 24 Gripenů, který předtím schválili poslanci, horní komora odmítla. „Odolali jsme tehdy silným tlakům,“ vzpomíná Petr Pithart, který byl jedním ze senátorů, kteří byli proti nákupu stíhaček.

Gripeny s českými barvami nakonec přesto na oblohu zamířily, nicméně pouze jako dlouhodobě pronajaté stroje – s dvacetimiliardovými náklady, což je o 40 miliard korun méně, než měl stát původně plánovaný nákup.

Příběh zastaveného nákupu nadzvukových letadel je jedním z těch, který umožňuje konkrétně vyčíslit, jak horní komora českého parlamentu během dvaceti let ovlivnila dění v České republice. Senát ale stojí například také za tím, že Češi hlasovali o vstupu do EU, nebo tím, že si za dva týdny nebudou moci nakoupit v supermarketech.

Přesto, že Senát nejednou významně zasáhl do jejich životů, však voliči projevují minimální zájem o volbu jeho členů. Ukázali to, už když vybírali senátory vůbec poprvé v roce 1996 – a bylo to také naposled, kdy volili všech 81 zákonodárců současně. Zhruba třetinová volební účast v následujících letech kolísala, ale zejména druhá kola se nadále nesou ve znamení znuděných členů volebních komisí a osaměle se trousících voličů, jichž chodí k urnám slabá pětina. 

Petr Pithart (KDU-ČSL), první předseda Senátu, vidí jednu z příčin malého zájmu v tom, že horní komora vznikla o čtyři roky později, než měla. Do roku 1996 existovala pouze na papíře, byť v tomto případě tím „papírem“ byla Ústava České republiky. „Lidé si říkali: když jsme Senát čtyři roky nepotřebovali, tak k čemu je tedy dobrý?“ vzpomíná Pithart.

Funkce Senátu je navíc podle něj pro běžné lidi málo srozumitelná tím, že jde o zdvojení zákonodárné moci, která sama je jednou ze tří rozdělených mocí ve státě. „To není a nikdy nebude na první pohled srozumitelná definice. Naše lidi ústava a konstrukce dělby moci nezajímá, vím to ze zkušeností z mých osvětových snažení a je mi to líto,“ dodává někdejší druhý nejvyšší ústavní činitel.

Dvacet let působení českého Senátu však ukazuje, že horní komora dokázala zafungovat v důležitých momentech jako „záchranná brzda“, případně řešit situace, s nimiž nedokázaly ostatní instituce hnout.

Senátoři iniciovali jediné celostátní referendum

Tou bylo třeba již zmíněné rozhodnutí o přistoupení Česka k Evropské unii. Díky Senátu nakonec šli Češi poprvé a zatím naposled k celostátnímu referendu.

„Po tehdejší neshodě na úrovni exekutivy to byl právě Senát, kdo předložil návrh na vypsání referenda. S tím nakonec souhlasila i Poslanecká sněmovna,“ popisuje mluvčí horní komory Eva Davidová.

A iniciativu senátorů obyvatelé Česka přímo pocítí také za dva týdny. 28. října totiž poprvé nebudou smět mít otevřeno velké obchody, neboť začal platit zákon, který omezuje jejich pracovní dobu ve vybrané svátky. V Senátu se přitom návrh zrodil už v roce 2014 a nakonec to byla právě senátní verze, která vymezuje sedm státních svátků, během nichž omezení bude platit.

Video 90’ ČT24 - 20 let Senátu a jeho role
video

20 let Senátu

Opravy legislativních „zmetků“

Samostatnou kategorií zásahů Senátu jsou pak opravy zákonů, které připutují z Poslanecké sněmovny. Statistika toho, jak často se poslanci s následnými úpravami v horní komoře ztotožní, dává většinou názoru senátorů za pravdu. Senátní podobu zákonů totiž čeští poslanci v 59 procentech případů schválí.

„To je vůbec nejvíce mezi evropskými státy,“ připomíná Petr Pithart. Jde podle něj vesměs o chyby a opomenutí poslanců. „Vylepšuje tedy zákony, ale veřejnost to skoro nevnímá. Je to nenápadná práce ve výborech, nepříliš vzrušující, tedy skrytá před kamerami,“ dodává Pithart.

Ale ne vždy tomu tak bylo. „Vedle toho, že to je věcně zcela nesprávné, tak je to legislativně tak totálně zprasený, tak dokonale, ale dokonale zprasený, že je to nespravovatelné,“ rozčiloval se v roce 2011 tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09), když poslanci schválili zákon o zdanění hazardu.

Miroslav Kalousek
Zdroj: ISIFA/VLP
Autor: Divíšek Martin

Ten počítal s tím, že provozovatelé loterií budou odvody z hazardu přerozdělovat přes nadace. Sněmovnou schválené znění ani neřešilo vymahatelnost těchto odvodů a opomenulo zakotvit povinnost provozovatelů hazardu platit obcím poplatky z každého hracího automatu a videoloterijního terminálu.

Hrozilo tak, že stát a obce přijdou o více než osm miliard korun. Ministr Kalousek se proto předem domluvil se Senátem, který s nadpoloviční většinou členů zcela ovládala opoziční sociální demokracie. Horní komora následně zákon upravila a poslala zpět poslancům, kteří jej schválili.

„Senát tak státu a obcím zachránil několik miliard korun a na roky dopředu se zaplatil,“ komentoval to tehdy šéf sociálnědemokratických senátorů Petr Vícha. Pro doplnění – provoz Senátu stojí ročně české daňové poplatníky mezi pěti až šesti sty miliony korun.

Podle Václava Klause mladšího (ODS), který dlouhodobě existenci Senátu kritizuje, však není nutná „opravná“ komora. „V mých očích jsou tři čtvrtiny zákonů zmetky. Lépe má pracovat sněmovna,“ podotýká Klaus.

Klaus ml.: Pokud přijde někdo nedemokratický, Senát to nezachrání 

Václav Klaus mladší odmítá také obvyklou argumentaci, že horní komora je díky způsobu volby senátorů – tedy na šest let s tím, že se vždy po dvou letech obměňuje třetina členů – pojistkou demokracie. „Pokud by přišel někdo skutečně nedemokratický, tak ji zruší za odpoledne,“ říká Klaus. „Demokracii neprospívá právě ani to, že jsou každou chvíli volby“.

Předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD) je však přesvědčen o opaku a jako příklad dává aktuální dění v Polsku, kde nová politická reprezentace rychle změnila poměry v zemi. „K tomu tam může docházet proto, že se komory parlamentu volí ve stejnou dobu,“ říká Štěch.

Český model, který mění obsazení Senátu průběžně, podle něj zajišťuje, že odolává krátkodobým náladám ve společnosti. „A pokud bude společnost něco žádat dlouhodobě, čtyři či šest let, pak může senátory vyměnit tak, že jí vyhoví,“ dodává předseda horní komory.

Rok 2013: Senát zaskakuje za Sněmovnu

Vůbec nejsilnějším momentem, který podle senátních představitelů potvrdil význam instituce, bylo několikaměsíční období, kdy Česká republika neměla zvolenou sněmovnu. Ta se po hluboké krizi v létě roku 2013 rozpustila a poprvé v historii přijímal novou legislativu pouze Senát. 

Schválil čtyři takzvaná zákonná opatření, která se týkala změny daňových zákonů, daně z prodeje nemovitosti, navýšení plateb za státní pojištěnce a veřejných zakázek. Například u plateb za státní pojištěnce šlo o téměř pět miliard korun, o něž se navýšily finance v českém zdravotnictví.

Sněmovna po rozpuštění zeje prázdnotou
Zdroj: ČTK
Autor: Michal Kamaryt

„Dodnes si je pamatuji a vždy budu,“ říká o zákonných opatřeních Milan Štěch. „Mělo to velký význam a potvrdila se oprávněnost existence Senátu,“ míní předseda horní komory. A podobně hovoří i Přemysl Sobotka (ODS), který svou senátní kariéru končí. „Byl to pilířový moment existence Senátu,“ tvrdí Sobotka. „Vláda tato zákonná opatření potřebovala pro chod státu,“ dodává senátor.

Zákonná opatření posléze potvrdili nově zvolení poslanci, čímž z nich udělali již standardní zákony.

Ani relativně čerstvá zkušenost s fungováním Senátu v ústavně mimořádné situaci však voliče nepřiměla k tomu, aby ve větší míře využili své právo rozhodnout o složení horní komory.

Petr Pithart
Zdroj: ČTK
Autor: René Volfík

„Určitý posun nastal ve vnímání Senátu, ale ve volební účasti se to neprojevilo,“ přiznává šéf komory Štěch. „Senát prostě není kolbiště, aréna, jako sněmovna. Mediálně bude vždycky nepřitažlivý, nudný,“ dodává jeho předchůdce Pithart.

Václav Klaus mladší však nabízí jednodušší vysvětlení „Když se volí do instituce, která nemá smysl, tak prostě lidé volit nejdou.“