„Moje práce nahrazuje steroidy,“ říká Emil Bolek. Pomohl k medailím těm nejlepším Čechům

Pár centimetrů nebo zlomků sekundy. Šampionáty, olympiády a světové poháry často rozhodují ty nejmenší detaily. Nejlepší sportovci proto potřebují odborníky, kteří jim pomůžou trénink vyladit přesně na míru. Jedním z takových expertů je doktor Emil Bolek. Byl hostem pořadu Hyde Park Civilizace.

Video Hyde Park Civilizace - Emil Bolek
video

Hyde Park Civilizace: Emil Bolek

Vše začíná na trenažéru – na něm vědci sportovcům naměří většinu důležitých hodnot a pak je analyzují. Sportovci začínají na trenažéru zvolna a postupně přidávají. Počítač při tom zaznamenává tepovou a dechovou frekvenci, objem a složení vydechovaného vzduchu a další údaje.

Cílem je sportovce dostat až na hranici jeho možností. Hned po zátěži se odebírá krev, jejíž analýza pomůže v dalším plánování tréninku.

„Dá se tím zjistit kvalita tréninku, který ti sportovci absolvovali – tedy jestli to má efekt takový, jaký jsme očekávali, anebo ne. Podle toho můžeme pro příští období trénink změnit tak, aby to bylo pro závodníky co nejefektivnější,“ popisuje Petr Náprstek, vedoucí trenér oddílu kanoistiky v pražské Dukle.

Pomáhá těm nejlepším

Emil Bolek s vrcholovými sportovci spolupracuje přes deset let. A přispěl tak k největším úspěchům této doby: Od lyžařky Kateřiny Neumannové, přes veslařku Miroslavu Knapkovou, atletku Zuzanu Hejnovou, kajakáře Josefa Dostála nebo bikera Jaroslava Kulhavého, až k celé plejádě biatlonistů, cyklistů, kanoistů a dalších. Včetně řady medailistů z olympiád nebo světových šampionátů.

„Přes zimu probíhají hlavně laktátové testy, které děláme u mě doma na trenažéru, kde se stanovují různé prahy. Díky tomu víme, kam nás trénink posouvá - a potom děláme vlastně i testy v terénu,“ popsal smysl takových testů biker Jaroslav Kulhavý, držitel zlaté a stříbrné olympijské medaile.

Jak vypadá takové testování, popisuje biatlonista Michal Krčmář, držitel stříbrné olympijské medaile: „Na soustředění to proběhne třeba tak, že ráno vstaneme, jdeme na ranní nebo večerní odběr, to se udělá trošku detailnější. Na tréninku nám potom odebírá krev z ucha pan Bolek, kde zjišťujeme laktát - v jaké se pohybujeme zóně, v jakém jsme zatížení při daném tréninku.“

Riziko jménem nepovolené látky

Podobné postupy jako v případě Bolka jsou dnes pevnou součástí vrcholového sportu po celém světě. Ten je totiž vedle dřiny a odříkání i velká věda. Problémem je ale doping. Svědčí o tom tři jména: Hana Trejbalová, Jiří Skobla nebo Jaroslav Brož - tři špičkoví čeští atleti, které pojí předčasné a náhlé úmrtí a u kterých se už v 60. a 70. letech objevilo podezření na doping.

Jiří Skobla se k němu dokonce přiznal přímo před televizními kamerami: „Myslím, že na vědeckém základě a pod lékařskou kontrolou, by se doping mohl brát. Obzvlášť u některých druhů sportů,“ řekl tento koulař roku 1968, jak informoval pořad Reportéři.

Někteří pamětníci dnes říkají, že výše zmíněná úmrtí sportovců komunistický režim vystrašila. A ten pak začal z velké míry raději sport kontrolovat sám. Československo se tak podle nich zařadilo po bok dalších zemí socialistického bloku - jako byly NDR nebo Sovětský svaz - se státem řízeným dopingovým programem.

Doping během studené války ale nebyl jen doménou Východu. Obrovským skandálem bylo olympijské finále v běhu na sto metrů v Soulu v roce 1988; očekávaný souboj Američana Carla Lewise a Kanaďana Bena Johnsona se změnil v jasnou záležitost kanadského sprintera. Vítěz navíc vytvořil nový světový rekord, sláva mu ale vydržela jen den. Zlatou medaili musel kvůli dopingu vrátit - zůstala mu ostuda a hlavní role v jednom z nejkřiklavějších dopingových případů historie.

Na Johnsona pomyslně navázal americký cyklista Lance Amrstrong. Sedminásobný vítěz Tour de France a jedna z největších postav cyklistické historie. Přiznal se po letech zapírání…

Doping v současnosti

Medaile, rekordy a vítězství jsou ale stále i otázkou prestiže mezi národy. To se provalilo v Soči, kde se podle výpovědi bývalého šéfa moskevské antidopingové laboratoře ve velkém manipulovalo se vzorky. A to v režii ruského státu. Měl tak vyvrcholit systém vypracovaný už v předchozích letech.

Došlo proto na zákazy, které v historii sportu nemají obdoby. Ruští atleti nemohli na olympiádu do Ria. A zimní hry v Pchjongčchangu byly bez oficiální ruské výpravy úplně. I přes dva dopingové případy pak Mezinárodní olympijský výbor obnovil Rusku členství tři dny po jejich skončení.