Konec každé války je téměř vždy stejný: vítězné i ustupující vojsko si odváží množství zraněných, které se zdravotníci snaží vrátit zpět do „normálního“ života. Podle nového výzkumu se takto chovají nejen lidé, ale také mravenci.
Afričtí mravenci se starají o své válečné invalidy. Odnesou je z fronty a doma jim ošetří rány
Jedná se o mravence matabele, kteří žijí v subsaharské Africe. Už dřívější výzkum těchto fascinujících tvorů ukázal, že se snaží zachraňovat své druhy, kteří byli zraněni při velkých bojích, jež jsou pro tento druh typické.
Tito mravenci totiž vedou prakticky neustálé války proti termitům. Ti tvoří většinu jejich jídelníčku. I když by se mohlo zdát, že boj proti slepým termitům musí být snadný, ve skutečnosti jsou tito příbuzní švábů velmi dobře specializovaní na obranu svých sídel. Mravenci, přestože útočí v armádách o stovkách vojáků, často hynou, nebo si alespoň z boje odnášejí těžká zranění.
Mravenci Megaponera analis zachraňují zraněné (zdroj: Scientific Advances)
Již před rokem si biologové, kteří mravence druhu Megaponera analis studovali, všimli podivného chování – záchrany zraněných spolubojovníků. „Tento druh chování byste u mravenců nečekali. Vždy si je představujeme jako tvory, pro něž je typické, že se jedinec automaticky obětuje pro dobro zbytku kolonie,“ vyjádřil se biolog Erik Frank, který na výzkumu pracoval. Tato práce je první, která podobné chování u mravenců odhalila – zranění totiž nejsou v bezprostředním ohrožení života.
Studie zveřejněná před rokem v odborném časopise Science Advances ukazuje, že mravenčí kolonie tohoto druhu naopak jednotlivé členy oceňují. Prospěch jednotlivce prospívá celé kolonii. Motivací však u mravenců není empatie, nýbrž chemie.
Chemické volání o pomoc
Zdraví mravenci totiž nezachraňují ty zraněné jen tak. Nejprve jim musí přijít prosba o pomoc. Poranění vysílají pomocí chemických žláz v kusadlech do svého okolí feromony. Jde o chemické signály, které ostatní mravenci vnímají a okamžitě na ně reagují.
Vědci toto chování pozorovali v Pobřeží slonoviny v národním parku Comoé na 52 různých koloniích výše popsaného druhu mravenců. Sledovali je při 420 nájezdech na kolonie termitů. Útoky probíhají tak, že větší mravenci prorazí stěnu do termitiště, zatímco ti menší vtrhnou dovnitř, pozabíjí tam žijící termity a jejich mrtvá těla vytáhnou ven.
Do mraveniště si však pak odnesou nejen mrtvá tělíčka termitů, ale také mravence, kteří utrpěli zranění v boji – například přišli o tykadla nebo končetiny a nejsou tedy schopní samostatného pohybu. Zdá se, že takových „válečných invalidů“ zachrání až 96 procent.
Biologové při několika experimentech mravence mnohokrát poškodili, aby si tuto hypotézu potvrdili – vždy to vyšlo. Také když si vědci zraněné mravence barevně označili, potvrdili, že záchrana je provedena opravdu ve prospěch invalidů: asi 95 procent se jich později vrátilo do dalších bojů.
GALERIE
Mravenci Megaponera analis
Dvoucentimetroví mravenci nyní ale ukázali, že jsou ještě zajímavější, než se zdálo. Vědci nyní spočítali, kolik mravenců je vážně zraněno – o jednu a více končetin přijde ze šestisetčlenné armády asi třetina vojáků, menší počet je zraněný tak těžce, že ani nemůže chodit.
Ve starším výzkumu nyní vědci pokračovali tak, že šest kolonií přesunuli do laboratoře, díky tomu mohli lépe studovat, co se vlastně se zraněnými mravenci děje. Mraveniště byla vybudována tak, že experti mohli sledovat hemžení uvnitř – to v přírodě samozřejmě není možné.
„Nevíme ještě přesně, co s nimi dělají, jestli jim jen odstraňují prach z ran, nebo jim do nich vnášejí nějaké antimikrobiální látky, aby tak předcházeli infekcím. Ale víme, že když mravenci tuto léčbu nedostanou, osmdesát procent z nich do 24 hodin zemře. Když léčbu dostanou, přežívají,“ uvedl Frank. „Fascinující je, že mravenčí společnosti umožňují velmi složité a sofistikované chování, aniž by k tomu mravenci potřebovali velké kognitivní schopnosti nebo znalosti,“ dodal vědec.