Smrt přináší v přírodě život. Ale až doposud vědci netušili, jak zásadní je její role pro existenci celých ekosystémů.
Migrace pakoňů je požehnání. Podle nové studie tvoří základ ekosystému
Každý rok migruje více než milion pakoňů z Tanzanie do Keni a zase zpátky. Sledují přitom zdroje potravy – tedy zásoby trávy a deště, jež se v různých oblastech během roku mění. Jejich cesta je vede přes řeku Mara, kterou musí zvířata překonat. Přestože tudy pakoně putují stovky generací, stejně jsou brody natolik nebezpečné, že se tisíce zvířat utopí.
Uhynulí pakoně, kteří se utopí anebo si zlámou vaz při pádu z bahnitého břehu, se okamžitě stanou potravou pro krokodýly a supy čekající poblíž. Nová studie amerických ekologů ale ukazuje, že úmrtí tak velkého počtu pakoňů dává ekosystému energii na celá desetiletí.
Autorkou nové práce je Amanda Subaluskyová z Cary Institute of Ecosystem Studies. Studovala kvalitu vody v řece Mara, když s kolegy objevila něco podivného. Kvalita vody v některých místech výrazně klesala – zejména tehdy, když voda protékala chráněnými národními parky s množstvím velkých savců. Ti, zejména hroši, vyměšují do vody, což zhoršuje její kvalitu. A dalším, ještě významnějším faktorem, byli mrtví pakoně.
Po stopách deště
- Pakůň žíhaný je velké zvíře měřící 1,7 – 2,4 m na délku a s ocasem dlouhým 60 až 100 cm. Jeho hmotnost může přesáhnout i 270 kg. Obývá převážně otevřené travnaté krajiny, buše a savany. Díky černému obličeji a bílé dlouhé bradce má poněkud přihlouplý výraz. Působí sice neohrabaným dojmem, ale jde o celkem rychlého savce, který se pohybuje jakoby koňským cvalem a vydává bručivé zvuky.
„Pakoně jsou velmi dobří v tom, že sledují deště, a jsou ochotni v pouti za nimi překonávat i výrazné přírodní překážky,“ uvádí v práci vědkyně. Rok co rok si k přechodu řek vybírají stejná místa, některá jsou rizikovější než jiná. Jakmile si nějaký takový brod vyberou, už se k němu vrací pořád – a to dokonce i v případě, kdy se třeba změní koryto a brod se stane nebezpečným. Každoročně tak uhyne asi 6000 kusů; může se to sice zdát hodně, ale přitom jde o pouhé půl procento zvířat ve stádu. Do řeky dodají obrovské množství hmoty odpovídající hmotnosti 10 plejtváků.
Subaluskyová a její kolegové se pokusili spočítat, jak maso a kosti z těchto mrtvých zvířat ovlivňují ekosystém. V řece se pokusili vylovit mrtvá těla pakoňů v různém stupni rozkladu a analyzovali, co se s nimi vlastně v průběhu času děje. Současně měřili množství živin ve vodě – a to jak nad místy, kde pakoně umírají, tak po proudu. Díky tomu mohli porovnávat, kolik živin vlastně těla pakoňů řece dávají.
Komplikovaný výzkum
Výzkum byl nejen poněkud nechutný, ale současně složitý. V jednom dílčím experimentu naplnili desítky pytlů rozkládajícími se zbytky těl pakoňů a ponořili je do řeky. Chtěli tak studovat, jak se ostatky zvířat rychle rozkládají. „Strávili jsme plněním pytlů zdechlinami několik dní. Když jsme se druhý den vrátili k řece podívat se, jak to s nimi vypadá, víc než půlka jich byla fuč,“ popsala komplikace vědkyně. Krokodýli a varani nilští je během noci zlikvidovali…
GALERIE
Pakoně
Nakonec se ale podařilo popsat, že měkké tkáně pakoňů se rozloží přibližně za dva až deset týdnů. To během této doby dodává do řeky neustálý proud živin – uhlíku, dusíku a fosforu – které jsou klíčovými látkami jak pro vodní, tak pro pozemské organizmy v okolí řeky Mara.
Poté, co zmizí měkké tkáně, zůstanou ještě kosti, které zůstávají ležet v místech, kam je odplaví proud, nejčastěji v zátokách. Tam se rozkládají celé roky, přitom se z nich do řeky uvolňuje fosfor, který se v těle zvířete během jeho života shromáždil. Na kostech se živí řasy, houby a bakterie, jež jsou zdrojem potravy pro ryby v řece.
Jedna migrace pakoňů tak dodává řece živiny po dobu nejméně sedmi let, uvádí tým Subaluskyové v článku, který vyšel v červnu v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.
Migrace pakoňů je největší migrací suchozemských zvířat, ostatní tvorové, kteří se takto pohybovali, již byli lidmi zlikvidováni, anebo jim člověkem stvořené hranice zabránily migrovat dále. Ještě před pár stovkami let podobně migrovali například bizoni a ještě ve větších stádech. Existují dobová svědectví, že také oni překonávali řeky podobně jako pakoně a také jich přitom tisíce umíraly. Podle ekologů je zjevné, že po vymření bizonů se ekosystémy těchto řek musely zásadně změnit.
V současné době tímto způsobem migrují ještě sobi – roku 1980 se přitom údajně utopilo velké stádo. Význam takových událostí je zřejmě pro přírodu zásadní, jen velmi špatně studovatelný.