Proč si lidé nepomáhají, když je někdo napaden? Nechovají se jako samurajové, říká slavný psycholog

Tento týden informovala policie, že se v Praze odehrál další případ, kdy při útoku na člověka v metru ostatní lidé nijak nepomohli a jen agresi přihlíželi. Čím to?

Na videu z bezpečnostní kamery je poměrně jasně vidět, že útok nechal okolostojící zcela klidnými – například muž v červené bundě si dál prohlíží mobil, také ostatní lidé nijak nezasahují. Je snadné takové chování odsoudit, ale důležitější je pochopit, proč takové chování vlastně existuje. A je možné, že lhostejnost lidí z nějakých důvodů roste?

Video Události v regionech (Praha)
video

Policie pátrá po mladících, kteří útočili v metru. Hledá i svědky incidentu

Jedním z nejslavnějších podobných případů, které vzbudily velkou pozornost psychologů, byla vražda Kitty Genoveseové v New Yorku, k níž došlo v šedesátých letech dvacátého století. Tuto situaci, kdy vrah ženu půl hodiny bodal, sledovalo z oken svých bytů 38 dospělých osob – nenašel se mezi nimi nikdo, kdy by jí zavolal pomoc. A dokonce ani nikdo nevyvoval pozornost či nezavolal policii. Všichni přitom byli zděšení, šlo o běžné americké občany – tak jak to, že nezakročili?

Celá řada psychologů se pokusila popsat, proč přesně lidé v takových situacích morálně selhávají a očekávanou pomoc tak často neposkytnou. Američtí psychologové Latané a Rodinová si vytvořili na základě informací o takových incidentech hypotézu, že větší počet svědků zdržuje každého jednotlivce od toho, aby sám nabídl pomoc.

I když to vypadá na první pohled poněkud nelogicky, v experimentech se tento předpoklad potvrdil: ukázalo se, že když je na místě napadení více lidí, klesá šance, že někdo pomůže.

Dnes již slavný experiment proběhl takto: Vědkyně řekla studentům, aby vyplňovali dotazník – sama přitom odešla do vedlejší místnosti. Po několika minutách začala křičet o pomoc, že má zlomenou nohu. Když studenti vyplňovali dotazník individuálně a byli tedy v místnosti sami, odběhlo jich pomoci neznámé ženě kolem 70 procent; když jich seděla dvojice, tak jich stejně zareagovalo jen 20 procent. Vůbec nejhůř experiment dopadl, kdy s testovanými osobami seděl někdo, kdo věděl, jak bude pokus probíhat a úmyslně se choval zcela pasivně – pak jeho chování kopírovalo 93 procent osob.

Pokus tedy potvrdil, že přítomnost dalších osob opravdu jedincům brání v tom, aby se rozhodli pomoci. Později tento předpoklad potvrdilo množství dalších prací, například s fingovanými dopravními nehodami nebo zraněnými osobami prosícími o pomoc. Později dostal tento fenomén název difuze odpovědnosti nebo rozptýlená odpovědnost.

Velmi podobně dopadl další slavný experiment, který provedl výše jmenovaný Bibb Latané společně s Johnem Darleym. Testované osoby vyplňovaly v místnosti dotazníky, když do místnosti začal pod dveřmi pronikat kouř: když byla v místnosti jen jedna osoba, v 75 procentech případů do dvou minut odešla problém nahlásit. Když bylo osob více, zachovalo se aktivním způsobem jen 10 procent osob.

Jaká je šance, že vám někdo pomůže?

Psychologové Timothy Hart a Terrance Miethe popsali na základě policejních statistik z USA, že u 65 procent násilných trestných činů byl přítomný nějaký další člověk.

Proč lidé nepomáhají?

Z dotazníkových šetření vyplývá, že nejčastější příčinou toho, že lidé nepomohou při násilném trestném činu, je obava z odvety, ztráta soukromí a také nedostatek důkazů, že má člověk zasáhnout.

Zatím největší studií na téma nezasahujících kolemjdoucích je práce Petera Fishera z roku 2011, který shrnul výsledky všech existujících výzkumů na toto téma. Dospěl v ní k názoru, že se lidské jednání v takových situacích jen těžko popisuje pomocí klasické psychologie jednotlivce – jde totiž o fenomén skupinový.

Z analýz dat vyplynulo, že přihlížející lidé více než samotný násilný čin sledují jeden druhého a rozhodují, zda zasáhnout tak dlouho, že nakonec je výsledkem nicnedělání. A to brání přirozeným altruistickým instinktům, jimiž evoluce člověka jakožto skupinového tvora vybavila.

Další překážkou v akci byla obava ze zodpovědnosti. Zdá se, že svědkové násilného jednání se bojí toho, že by museli přijmout zodpovědnost a tak vyčkávají, zda se nenajde nikdo jiný, kdo by ji na sebe vzal. Velmi často lidé dochází k závěru, že v tak velkém množství osob se nachází určitě někdo pro pomoc vhodnější, což je samé zbavuje zodpovědnosti. Když jsou na místě sami, nemají na koho zodpovědnost přenést, takže dospějí k rozhodnutí zasáhnout výrazně častěji.

Kdo jsou hrdinové a jak se stát jedním z nich?

Výzkumy také ukázaly, kdo jsou lidé, kteří se častěji rozhodují zasahovat. Nejde o jedince, kteří by byli lépe fyzicky disponovaní, ale lidé, kteří cítí větší společenskou zodpovědnost a více dodržují morální závazky. Není ale těžké naučit se být hrdinou – tomuto fenoménu se dlouhodobě věnuje psycholog Philip Zimbardo, který se proslavil známým Vězeňským experimentem.

Philip Zimbardo

Philip Zimbardo

psycholog

„Jádro našich životů se dá rozdělit na dva druhy akcí. Ty, které uděláme, a ty, které nikoliv… “

Philip Zimbardo

psycholog

Podle Zimbarda se žádný člověk hrdinou nerodí, ale každý se jím může stát – vlastně jen stačí nechovat se jako člen skupiny, nýbrž jako individualita. Tedy tak, jako kdyby byl člověk v dané situaci sám. Zimbardo dokonce doporučuje, že by si lidé měli hrdinství sami trénovat, naučit se vystupovat z davu, nenechat se ovlivňovat okolím a poskytovat pomoc. Hrdinství je v Zimbardově pojetí mikronávykem – tedy činností, kterou začne člověk provádět přirozeně, pokud si na ni navykne.

Psycholog doporučuje každodenní trénink tím, že člověk opustí svou komfortní zónu, třeba tím, že někoho pustíme sednout v hromadné dopravě, nebo že se začnete s někým bavit. Zimbardo také doporučuje dlouho nepřemýšlet, radí držet se samurajského pravidla tří úderů srdce – tedy začít konat dříve, než stačíme napočítat do pěti.

Video Hyde Park Civilizace - Philip Zimbardo
video

Philip Zimbardo