Čína chce rozšířit svůj vědecký výzkum v Antarktidě, ale nemá bezprostředně v plánu těžbu nerostných surovin v této oblasti, uvedli představitelé čínské vlády. Rostoucí zájem Pekingu o zamrzlý kontinent vystupuje do popředí, neboť Čína hostí setkání více než 40 zemí, které na základě smlouvy z roku 1959 dohlížejí na správu Antarktidy.
Co čeká Antarktidu? Statitisíce turistů a možná i těžba surovin
Lidskou činnost v Antarktidě upravují dohody, podle nichž je kontinent přírodní rezervací. Tato ujednání zde také zakazují budování vojenských základen a těžbu nerostných surovin. Opakovaně se ovšem objevují spekulace, že Čína jednou k takové těžbě nerostných surovin přikročí.
Čína podepsala Smlouvu o Antarktidě v roce 1983 a od té doby zde založila čtyři výzkumné stanice. Letos plánuje vybudovat malou leteckou základnu, v roce 2018 pátou výzkumnou stanici a pokračuje též výroba druhého čínského ledoborce. Nyní Čína pro své mise užívá ledoborec Sněžný drak (Süe Lung) ukrajinské výroby.
Horizont 24: Antarktida trpí přívalem turistů (zdroj: ČT24)
Očekává se, že na 40. setkání členů antarktického smluvního systému, které od pondělí 29. května Čína hostí, dorazí 400 zástupců 42 států a deseti mezinárodních organizací. Představitelé hostitelské země chtějí podepsat smlouvy o spolupráci na nejjižnějším kontinentu se Spojenými státy, Ruskem a Německem, uvedlo čínské ministerstvo zahraničí.
Na programu setkání bude mimo jiné změna klimatu a turistický ruch. V letech 2015 až 2016 navštívilo Antarktidu a přilehlé vody 38 000 turistů.
O osudu Antarktidy rozhodují i Češi
Československo patřilo 1. prosince 1959 mezi země, které podepsaly Smlouvu o Antarktidě, od roku 2013 získala Česká republika dokonce takzvaný konzultativní status, který významě rozšířil naše pravomoci měnit osud tohoto kontinentu. Česko v Antarktidě provádí vědecký výzkum, na ostrově Jamese Rosse má od roku 2006 výzkumnou polární stanici.
Výsledky expedice Antarktida 2015–16 (zdroj: ČT24)
ČR díky konzultativnímu statusu spolurozhoduje o otevření kontinentu těžbě nerostných surovin a dalším komerčním aktivitám, o komerčním využití výsledků vědeckého výzkumu, ze kterého by mohla mít republika v budoucnu ekonomický přínos, pravidlech rozvoje turismu a kodexu chování pro návštěvníky nebo případném vojenském využití Antarktidy.
Komu patří Antarktida
Předtím, než byla Antarktida prohlášena v roce 1959 mezinárodním územím, si na ni činily územní nároky například Velká Británie, Nový Zéland nebo Chile. Vycházelo se z principu „země nikoho“, kterou si může jakýkoli stát přivlastnit jejím objevením nebo okupací. Po druhé světové válce se však zabránilo přivlastnění kontinentu přijetím mezinárodní smlouvy o Antarktidě, kterou podepsalo i sedm původních států.
Ve smluvních stranách existují dvě kategorie států: smluvní strany s konzultativním statusem a smluvní strany bez konzultativního statusu. Ten má trvale přiznáno dvanáct původních signatářských států a každá smluvní strana, která „projevuje svůj zájem o Antarktidu tím, že tam vyvíjí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost, jako je vybudování vědecké stanice nebo vyslání vědecké expedice“. Jde například o Argentinu, Austrálii, Belgii, Čínu, Indii nebo Spojené státy.