Otcové se k malým dcerám chovají zcela jinak než k synům, odhaluje studie

Otcové se k dívkám v batolecím věku chovají velmi odlišně než ke stejně starým synům, popsali neuropsychologové v rozsáhlé studii. Výsledky jsou ověřené pomocí mozkových skenů.

Otcové jsou vůči svým dcerám mnohem pozornější a více reagují na jejich chování než vůči synům. Dcerám také otcové častěji zpívali a více s nimi mluvili otevřeně o emocích, a to včetně těch negativních, jako je například smutek. Zřejmě proto, že je pro ně snadnější přijímat pocity dívek než chlapců.

Vědci zkoumali vztah otců k synům i dcerám jak pomocí dotazníků, tak i skeny mozků. Své výsledky zveřejnili v odborném časopise Behavioral Neuroscience. Podle nich otcové tráví naopak více času se syny zápolením a více při komunikaci s nimi používají výrazy zaměřené na úspěch (jako výhra, nejlepší, hrdý). Naopak s dcerami otcové více používají slova analytická, která nějak popisují realitu (velmi, pod, celek) – podle autorů práce jsou takové výrazy spojené s budoucím akademickým úspěchem.

„Když dítě pláče nebo volá tátu, reagují na to otcové dcer častěji než otcové synů,“ uvedla hlavní autorka práce Jennifer Mascarová z Emory University. „Měli bychom si uvědomit, jak i nevědomě rozlišujeme gender už u malých dětí,“ dodala.

Proč se otcové chovají jinak k synům a dcerám?

Vědci v rámci této studie nezjišťovali, proč se takto otcové chovají – tedy zda to je podložené geneticky, anebo evolučně či prostě jen kulturní tradicí. Neposuzovali ani, zda je takový odlišný přístup k dětem nějak nespravedlivý nebo některé z pohlaví zvýhodňuje nebo znevýhodňuje.

Vědci tento pokus přenesli z laboratoře do reálného světa; jedním z nejčastějších problémů psychologických studií totiž je fakt, že zkoumané osoby se při experimentech chovají tak, jak se od nich očekává – nikoliv „přirozeně“. Proto vybavili 52 otců batolat miniaturními počítači, které nahrávaly zvuky v době 48 hodin. Lidé se tak mohli chovat mnohem reálněji, protože museli řešit běžné situace. „Lidí se chovají až šokujícím způsobem normálně – většina jich úplně zapomene, že nějaký přístroj vůbec nosí,“ popsala výhodu metody Mascarová.

Podvést se nedaly ani skeny mozků na magnetické resonanci. Během nich vědci ukazovali otcům fotografie různých dětí, včetně těch jejich, v různých emocionálních stavech. Nejsilnější odezvy se objevovaly u otců, kteří pozorovali pozitivní emoce svých dcer. Nejsilnější reakce u otců synů naopak vyvolaly (nečekaně) neutrální výrazy. Na smutné tváře svých dětí reagovali stejně intenzivně otcové dcer i synů.

Výrazné změny pozorovali vědci i ve slovníku, který otcové vůči dětem používali. Více zastoupené byly výrazy, které se týkaly dětského těla, v řeči otců dcer. Výzkum probíhal pouze ve Spojených státech, je tedy možné, že jeho výsledky nejsou přenositelné na jiné kultury, vědecký tým by to rád v další sérii experimentů ověřil.