Keporkak

Mámy a mláďata kytovců si šuškají. Biologové vysvětlují proč

Keporkaci jsou jedni z nejhlasitějších tvorů v oceánech, jejich hlas se ve vodě nese až na vzdálenost 30 kilometrů. Ale nyní se ukazuje, že umí i velmi decentně šeptat.

Dánští mořští biologové pod vedením Simone Videsenové z Aarhus University po dobu několika měsíců sledovali a odposlouchávali dvě dospělé samice a osm mláďat keporkaků. Doufali tak, že se dozví více o tom, jak vypadají první měsíce jejich životů.

Vědci díky špičkovým mikrofonům připevněným přímo na těla velryb poprvé pozorovali, že si spolu matky s mláďaty šuškají – vydávají zvuky velmi potichu tak, aby se nešířily do okolí. Podle biologů je smyslem tohoto druhu velmi intimní komunikace to, aby se mláďata neprozradila před kosatkami.

Šepot v hlubinách 

„Dost nás to překvapilo, protože keporkaci normálně komunikují velice hlasitě a velmi dlouhými písněmi,“ uvedla Videsenová. „Když se ale podíváte na komunikaci mezi matkami a jejich mláďaty, tak slyšíte, že jsou velmi tiché a jejich signály jsou velmi slabé.“

Mláďata keporkaků se totiž stávají relativně často cílem útoků kosatek. Musejí proto zůstávat v blízkosti svých matek, které jsou schopné je ochránit.

Vědci z analýzy těchto zvuků usuzují, že právě samice komunikující s mláďaty jsou nejvíce zranitelné nadměrným hlukem způsobeným lodní dopravou. Tento příliš hlasitý zvuk může způsobovat, že se velryby neslyší, anebo musí svou komunikaci zesílit. A tím se stávají snadnějším cílem kosatek, jež si jich mohou všimnout.

Vědci doufají, že jim výsledky tohoto výzkumu mohou pomoci s lepší ochranou kytovců před změnami, které do oceánů vnesla lidská činnost. Tato velká zvířata jsou totiž na ztrátu mláďat velmi citlivá, a pokud by docházelo k jejich úmrtím, mohlo by nečekaně rychle dojít ke snížení jejich počtu.

Keporkačí samice jsou březí po dobu 11 měsíců a o mláďata se starají až do věku jednoho roku. Ztráta jakéhokoliv mláděte je tedy pro tento druh kytovců zcela zásadní.

Keporkakům naštěstí v současnosti větší rizika nehrozí. Pravděpodobně jich žije na Zemi asi 60 000 kusů a jsou rozšířeni po všech oceánech. Ještě v šedesátých letech 20. století byli vedeni jako ohrožený druh, později se však také díky zákazům lovu jejich populace vzpamatovala a nyní jsou tak mezi „málo dotčenými druhy.“