Nejlepší optické iluze světa přepisují mozek a matou smysly

Tento týden se v Praze koná Týden mozku. Mimo jiné se na něm jeho návštěvníci dozví, jak fungují optické iluze, které tak snadno napálí lidský mozek. V optických iluzích existuje dokonce i slavná soutěž – zde jsou její vítězové.

Pohyby, které neexistují, barvy, které se mění, slepá místa a prolhaná zrcadla. Soutěž Best Illusion of the Year Contest už 11 let zkoumá, jak snadno obelhat mozek člověka. Pro vědce, studenty i laickou veřejnost ji pořádá nezisková vzdělávací organizace Neural Correlate Society a její výsledky jsou nejen zajímavé, ale také vědecky podnětné.

Vybrali jsme pro vás 10 nejzajímavějších optických triků, které se v soutěži objevily – včetně vysvětlení „podvodu“:

Koule, které se valí do kopce:

Na první pohled toto video (nejde o animaci) popírá fyzikální zákony: dřevěné koule se valí vzhůru, jako by je tam přitahoval magnet. Nejde o počítačovou grafiku, jedná se o reálné video. Trik spočívá v délce a úhlech ramp, po nichž se kuličky kutálí – oko je vnímá obrácně. Nevidíme tedy klesající plochy, ale stoupající – pravda je vidět teprve po změně úhlu pohledu. Tato iluze je výjimečná v tom, že na rozdíl od většiny ostatních je třírozměrná a s konkrétními fyzickými objekty.

Pohyb, který neexistuje

Když se v jednom obrázku objeví více pohybů současně,  má člověk problém vyhodnocovat je všechny současně. V tomto případě se jedná o stabilní kuličky, uvnitř nichž se odehrává pohyb, samotné koule se však nepohybují – přesto je výsledným vjemem pohyb celého tělesa.

Lež ukrytá za zrcadlem

Japonec Kokichi Sugihara se v této soutěži umísťuje pravidelně – a zaslouženě. Roku 2016 v ní zvítězil dalším 3D trikem: objekty, které reálně vypadají jako hranaté, se v zrcadle jeví jako kulaté. A mozek odmítá přijmout rozpor jako vysvětlitelný. Jak tento optický trik funguje? Je založen na tom, že ve skutečnosti jsou krychličky lehce zaoblené, což se při správně zvoleném úhlu v zrcadle projeví jejich zaoblením. Autor iluze to vysvětluje a ukazuje ve zvláštním videu:

 Nehybní chodci na klasickém obraze

Obraz LS Lowryho „Návrat z práce“ pochází z roku 1929 a ukazuje bezútěšnost života v moderní době. Stačí ale jen drobná úprava a najednou se všechny osoby na statickém plátně rozběhnou. Jak to? Naše vnímání upřednostňuje vnímání pohybu v popředí a přiszuju mu větší význam než pohybu vzdálenějšímu – hodilo se to pro přežití našich zvířecích předků, ale třeba také pro pohyb v davu. Postavy se na obraze ve skutečnosti pohybují, ale jen velmi nevýrazně, jen o 3–5 pixelů. Ale protože jde o pohyb v popředí, vyhodnocujeme ho jaké zásadní a tudíž mu věnujeme větší pozornost – pohled pak vypadá jako mnohem intenzivnější.

Zbloudilé kroužky

Při pohledu na kroužky se zdá, že se chaoticky pohybují po obrazovce – a to přesto, že se ve skutečnosti nehnou ani o milimetr. Čím více by kroužků bylo, tím intenzivnější se pohyb zdá. Také tato iluze je způsobena tím, že oko a mozek nestíhají vnímat příliš informací, a tak si je zjednodušují. 

Na tomto obrázku se nic nepohybuje

Iluze pohybu Akijošiho Kitaoky
Zdroj: Akijoši Kitaoka

Japonský vědec, profesor  na Ritsumseikan University v Kjótu, už přes 10 let vytváří iluze pohybu. Má jich stovky, tato patří mezi ty nejslavnější. Jak funguje? Tato iluze je založena na odlišné světelnosti každého kolečka na obrázku – oči se snaží přemíru informací co nejlépe popsat a nejjednodušší zkratkou je pro ně obrátzek rozpohybovat. Chcete-li ověřit, že se kruhy nehýbou, stačí fixovat jedno z koleček, ideálně některé z těch krajních.

Iluze velikosti: oba kruhy jsou stejně velké

Ebbinghausova iluze
Zdroj: Wikimedia Commons

Oba oranžové kruhy jsou stejně velké – i když se nám zdá, že ten vpravo je mnohem větší. Tato iluze patří mezi nejstarší a nejslavnější, je pojmenovaná po svém autorovi, matematikovi Ebbinghausovi. Lidský mozek má problém vyhodnocovat velikost a vzdálenost předmětů nezachycených v prostoru. A tak se snaží orientovat podle jejich okolí. Když je něco v okolí objektu malé, vyhodnocujeme pak jeho velikost jako větší.