Přepište učebnice: Shakespeare nepsal své hry sám, prokázala počítačová analýza velkých dat

O tom, že William Shakespeare nepsal svá díla sám, se spekulovalo už před sto lety. Ale teprve specializované algoritmy v 21. století dokázaly přijít s jednoznačným důkazem: spoluautorem Shakespearových her byl Christopher Marlowe.

Mnozí jej považují za největšího rivala Williama Shakespeara. V novém vydání Shakespearových sebraných spisů nakladatelství oxfordské univerzity však bude dramatik Christopher Marlowe uveden jako spoluautor trilogie o Jindřichu VI. Jeho styl v ní odhalila rozsáhlá počítačová analýza alžbětinského dramatu. „Shakespeare vstoupil do světa velkých dat,“ komentoval jeden z hlavních výzkumníků, profesor Floridské univerzity Gary Taylor, projekt, o jehož výsledcích informovala britská média.

Počítačová analýza prokázala fakta, která člověk nepoznal

Mezinárodní tým 23 vědců pod Taylorovým vedením několik let analyzoval Shakespearovu tvorbu a počiny jeho současníků, aby nalezl prvky, které s určitostí rozliší styly jednotlivých autorů.

Video Události v kultuře
video

Ostravské muzeum seznamuje se Shakespearem

Výsledkem je sbírka New Oxford Shakespeare, která začne vycházet již tento týden a ve které bude 17 z celkových 44 dramat opatřeno jmény spoluautorů. O spolupráci Shakespeara s Marlowem při tvorbě Jindřicha VI. jsou autoři sbírky pevně přesvědčeni. „Některé části jsou očividně od Shakespeara, jiné zas očividně od Marlowa,“ tvrdí Taylor. Zároveň ale dodává, že ty nejoblíbenější pasáže pocházejí z pera „barda z Avonu“, tedy Shakespeara.

Přepište učebnice

„Mnozí badatelé to tušili už v 18. století, ale doteď neexistoval způsob, jak to dokázat,“ řekl agentuře AFP profesor Taylor ohledně Shakespearovy spolupráce s dalšími autory. Právě ukončený výzkum pracoval s obrovským množstvím her z alžbětinské éry a hledal v nich usvědčující slova nebo jejich kombinace. „Takové výpočetní možnosti máme teprve velmi krátce,“ popisuje Taylor.

I tak ale bylo již v předešlé oxfordské sbírce z roku 1986 uvedeno osm z 39 her jako výsledek spolupráce autorů. Tato praxe vyplývala ze situace v alžbětinských časech, kdy malá skupinka autorů musela uspokojovat obrovskou poptávku po divadelních hrách. Vztah Shakespeara a Marlowa je však oblíbeným předmětem spekulací. Podle Garyho Taylora se na věci nic nemění: „Možná se měli rádi, možná se nenáviděli. Nemůžeme to posoudit. I rivalové mohou spolupracovat.“