Kočky se šířily světem na palubách vikinských lodí, prokázala analýza jejich DNA

Nejrozsáhlejší genetická analýza koček odhalila, jak se druhý nejlepší přítel člověka šířil po Evropě. Uměl při tom využít všech prostředků – včetně lodí nejobávanějších bojovníků středověku.

Zatím největší studie analyzující DNA prastarých koček přinesla celou řadu nečekaných objevů. Například to, že kočky se do Evropy dostaly už s první vlnou pastevců, kteří kontinent kolonizovali.

Nová studie vyšla v časopise Nature. Její autoři analyzovali DNA 290 koček z 30 archeologických nalezišť po celé Evropě, z Blízkého východu i Afriky. Snažili se vytvořit co nejpestřejší vzorek koček; proto se mezi nimi objevily egyptské mumie i kočky z vikinských pohřebišť v severním Německu. Stejně pestré to bylo i časově – z patnáctého tisíciletí př. n. l. až do 18. století našeho letopočtu.

Základním poznatkem výzkumu je, že se kočky dostaly do Evropy ve dvou vlnách. Nejprve přišly s prvními farmáři přes východní Středomoří, jak naznačují analýzy DNA kočky nalezené v 9500 let starém hrobě na Kypru. Už tehdy musel být vztah mezi lidmi a kočkami podobně silný jako dnes – jinak by zvíře nebylo pohřbené společně s člověkem.

Druhá vlna vyšla o tisíce let později z Egypta. Šířila se přes severní Afriku a Asii, do Evropy pravděpodobně kočky pronikly přes Balkán – stopy vedou přes dnešní Turecko a Bulharsko.

Kočky zachraňovaly životy

Vědci se domnívají, že přátelství mezi lidmi a kočkami pochází z dob, kdy člověk přešel k zemědělství jako hlavnímu zdroji obživy. Zatímco pes je „reliktem“ z dob, kdy se lidé živili jako lovci a pastevci, kočka je zvíře čistě zemědělské. První doklady o kočkách v lidské přítomnosti pochází z dob, kdy se začaly uskladňovat sklizně. Zrní totiž nutně přitahovalo myši, krysy a další hlodavce. A když se do sýpek dostali, nastal hladomor, jehož důsledkem byla podvýživa a ta zase vedla k úmrtím.

Kočky byly tehdy v podstatě jedinou možnou obranou, která tehdy proti myším existovala. K lidským sídlům se začaly stahovat divoké kočky, pro něž byly přežrané a přemnožené myši snadnou kořistí. A lidé se logicky blízkosti koček nebránili – dokonce ani tehdy, když se usazovaly v domech. Myši byly všudypřítomné, kočky tedy nebylo nutné živit – přinášely lidem jen prospěch.

Kočky na palubách

Ze stejného důvodu se kočky dostávaly na paluby lodí, zejména na delší výpravy. Námořníci tehdy ani nyní nedokázali zabránit tomu, aby se mezi náklad nedostaly myši, a tak se kočky staly základní zbraní proti ohrožení zásob. Dokladem, že se to dělo od nejstarších časů, je například vikinský hrob z 8. století našeho letopočtu.

Díky námořní dopravě se dokázaly kočky šířit po planetě mnohem rychleji než například psi. To také vysvětluje, proč kočky způsobily během lidských expedic mnohem více vyhynutí zvířecích druhů než třeba psi – na což upozornila tento týden další velká studie o kočkách:

Kočky mezi vikingy

U vikingů byly kočky nesmírně oblíbené. Objevovaly se nejen v hrobech, ale také v mnoha legendách – například Thor, bůh hromu, jednou proti kočce bojoval; později se nicméně ukázalo, že jde o obřího hada Midgardswurma proměněného do podoby kočky bohem lsti Lokim. Také bohyně Freya měla své kočky – byly tak velké a silné, že táhly vozík, na němž jezdila.

Vikingové ale využívali kočky i způsobem, jenž by se asi dnešním milovníkům zvířat příliš nelíbil. Nosili pláště ušité z kočičích kůží; že šlo o kočky domácí, dokládá fakt, že tyto kožky byly odpovídajícím způsobem malé.