První porod císařským řezem zřejmě proběhl už ve středověku v Čechách, popsali lékaři

Český objev přepisuje dějiny lékařské vědy - a současně ukazuje, jak výjimečné byly české země v době vlády Lucemburků. Už za jejich éry se totiž povedl úspěšný porod císařským řezem.

První císařský řez v historii, při němž přežila současně matka i dítě, byl pravděpodobně proveden roku 1337 v Praze. Porod se uskutečnil přímo na dvoře českého krále Jana Lucemburského, rodičkou byla jeho druhá manželka Beatrix Bourbonská a dítětem Václav, nevlastní bratr Karla IV. S novými poznatky přišel tým pražských historiků a lékařů, který se objevem zabýval několik let, řekl lékař Antonín Pařízek z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Provést císařský řez bylo ve 14. století podle historiků sice teoreticky možné, pro rodičku ale až na výjimky smrtelné. Zhruba do roku 1870 nemohli lékaři operovat břicho, protože do té doby nebyla známa účinná anestezie.

„..přišel náš otec do Čech a přivedl sebou manželku, kterou si vzal za královnu, jménem Beatrix, dceru vévody bourbonského, z rodu králů francouzských…!

Karel IV.

Ještě v druhé polovině 19. století umíralo při pokusu o císařský řez až 90 procent žen, buď stresem z bolesti při otevření dutiny břišní nebo na vykrvácení nebo na otravu krve. Existovalo ale několik popsaných případů, kdy operaci ženy přežily. První takový se datuje k roku 1500 ve Švýcarsku.

Královna Beatrix porod v roce 1337 přežila velkou náhodou. „Přímý důkaz nemáme, ale pět nepřímých důkazů svědčí o tom, že se tak asi stalo. Tento objev by mohl znamenat milník v historii medicíny,“ konstatoval Pařízek.

Poprvé byla práce expertního týmu publikována letos srpnu v časopise Česká gynekologie. Pařízek na ní spolupracoval s historičkou Miladou Říhovou z Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK a Václavem Drškou, historikem z Ústav světových dějin Filozofické fakulty UK.

Historická nápověda

Experti vychází z několika dobových záznamů a korespondence o mimořádném porodu královny Beatrix, kde se v latině píše o porodu „bez porušení našeho těla“. Zmiňují i text ve Vlámské rýmované kronice, kde autor neskrývá údiv nad zákrokem a tvrdí, že budoucí vévoda byl vyňat z matčina těla a rána se zhojila. „Přitom o zdravotním stavu panovníků se běžně nemluvilo, natož o průběhu porodu,“ poznamenal Pařízek.

Václav Lucemburský
Zdroj: Wikimedia Commons

To, že při břišním porodu Beatrix nevykrvácela, přežila traumatický šok a nedostala sepsi, bylo dílem shody mnoha okolností. Přispěl k tomu možná i fakt, že Praha byla v té době místem vzdělanosti a na královském dvoře působili na svoji dobu zdatní ranhojiči a lazebníci. I přesto, pokud se událost stala, nešlo podle Pařízka o záchranu matky. Princezna Beatrix byla s největší pravděpodobností ve chvíli zákroku považována za mrtvou.

Podle expertního týmu patrně upadala, nebo upadla do bezvědomí. Šlo tedy o to vyjmout dítě a pokřtít jej. Bez toho by novorozené dítě nemohlo dosáhnout spásy, protože v křesťanském světě měl křest zásadní význam. Pařízek dodal, že bolest z operační rány mohla být následně příčinou probuzení Beatrix a stresová situace mohla přispět k tomu, že nevykrvácela. Beatrix zemřela až v roce 1383 a žádné děti už neměla.

Podívejte se na rozhovor se členem týmu, který tento císařský řez zkoumal:

Video Císařský řez v Praze
video

Císařský řez v Praze

Podivný umělec Václav

Historici se mimo jiné zabývali i jménem dítěte - Václav. Tak již totiž v té době byl pokřtěn syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny - budoucí císař Karel IV. „Je s podivem, proč dítě francouzsky mluvících rodičů, Beatrix nemluvila česky, ale jen francouzsky, dostalo slovanské jméno Václav. Přitom bylo víceméně jasné, že Václav bude dědit frankofonní území, což se ostatně stalo, kde jméno Václav znělo naprosto cize, nemělo tradici a ještě se daly očekávat obtíže s výslovností tohoto příjmení,“ dodal. Nabízí se vysvětlení, že královská rodina chtěla vyjádřit mimořádnou vděčnost zemskému patronovi svatému Václavovi.

Přestože se o něm v českých dějinách příliš nemluví, byl Václav velmi zajímavou osobností evropského významu. Mohl se chlubit tituly vévoda lucemburský, brabantský, limburský, dolnolotrinský a markrabě Svaté říše římské. Václav Lucemburský prožil většinu života mimo české země, nejvíce obýval Brusel. Podle historických svědectví byl panovníkem výjimečným - platil za zodpovědného vládce, který se snažil zajistit svým poddaným bezpečí. V době stoleté války, kdy se Evropou potloukaly bandy žoldáků i marodérů, šlo o úkol víc než náročný.

Kromě vládnutí se zapsal také do dějin evropské kultury: je autorem několika desítek kvalitních básní psaných francouzsky. Věnoval se především milostné a rytířské poezii. Byl přítelem a patronem významného básníka a kronikáře Jeanna Froisarta. Ten o něm napsal:

„Václav byl štědrý, jemný, dvorný a velmi laskavý a rád odíval zbroj a byl by vykonal velké věci, kdyby žil dlouho, leč zemřel v květu svého mládí, pročež já, kdo píšu tuhle historii, žaluji převelice, že neměl delší život, třeba 80 let či více, protože by ve své době vykonal mnoho dobrého; a velice se mu nelíbilo církevní schizma a často mi to říkal, neb jsem mu byl velmi blízký a při něm, a to proto, že jsem viděl ve své době, když jsem jezdil po světě a pracoval, na dvě stě vznešených knížat; ale nikdy tak pokorného, dobromyslného a vstřícného… “