Pieta k výročí masakru v Srebrenici. Na srbského premiéra házel dav kamení

• dat

11. 7. 201511. 7. 2015, 19:49|Zdroj: ČT24

Aleksandar Vučić pokládá květiny k památníku v Srebrenici

Zdroj: Reuters/Antonio Bronic

Srebrenica - Srbský premiér Aleksandar Vučić u příležitosti 20. výročí masakru v bosenské Srebrenici označil vyvraždění 8000 muslimských (nyní bosňáckých) mužů a chlapců jednotkami bosenských Srbů za ohavný čin. Informovala o tom agentura AFP, podle které se premiér vyhnul slovu genocida. Vučić se přímo v Bosně zúčastnil pietního aktu, poté co však na něho poblíž hřbitova v Potorači skupinka lidí zaútočila kamením a láhvemi, místo raději opustil. Srbský ministr vnitra Nebojsa Stefanović označil atak za skandální a obvinil bosenskou stranu, že „selhala ve vytvoření bezpečnostních podmínek pro ochranu ministerského předsedy“.

Vučić byl jedním z mnoha státníků asistujících u tradiční ceremonie, při které na hřbitově v Potočari nedaleko Srebrenice došlo k pohřbení dalších 136 nově identifikovaných obětí krveprolití z roku 1995. Aktu přihlížely desetitisíce lidí. Na pietu vyslala své delegace řada států; americkou vedl někdejší prezident Bill Clinton a bývalá ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová, tureckou současný předseda vlády Ahmet Davutoglu, tu českou šéf Poslanecké sněmovny Jan Hamáček.

„Dvacet let uplynulo od strašlivého zločinu ve Srebrenici. Neexistují slova, která by mohla vyjádřit žal a lítost nad oběťmi a také hněv vůči těm, kteří tento ohavný zločin spáchali,“ napsal Vučić v otevřeném dopise.

Srbská vláda přesto dlouhodobě odmítá uznat, že to, co se tenkrát stalo v Srebrenici, bylo - měřítky mezinárodního práva a Charty OSN - spáchaným aktem genocidy. Když byla v minulém týdnu v Radě OSN na stole Brity navržená rezoluce na toto téma, Bělehrad mocně loboval u Ruska, aby rezoluci vetovalo. K čemuž také došlo. Bosenští Srbové ji označili za protisrbskou, protože nezmiňuje srbské oběti z oblasti Srebrenice.

Sám Vučić byl v 90. letech horlivým zastáncem srbského nacionalismu s jeho ústřední vizí „Velkého Srbska“. V oné době byl členem Srbské radikální strany Vojislava Šešejla a „proslul“ svým výrokem v srbském parlamentu, kde v roce 1995 varoval Západ před intervencí do Bosny a Hercegoviny slovy: „Za jednoho zabitého Srba zavraždíme sto muslimů.“ Agentura APA poznamenala, že na srbského premiéra čekali v Potočari lidé s transparentem, na kterém byla právě tato jeho slova z doby válečného konfliktu.

Své dřívější postoje Vučić postupem času změnil a nyní se snaží profilovat jako smířlivý a proevropsky laděný politik, co stojí o dialog Srbska s ostatními státy Balkánu včetně Kosova.

Ne všichni ovšem jeho příjezd ocenili jako vstřícné gesto. „Podívejte se na něj a podívejte se na ty tisícovky náhrobků. To se nestydí říci, že to nebyla genocida? To se nestydí přijet?“ citoval Reuters Hamidu Džanovičovou. Ta dnes pohřbívá dvě kosti svého manžela, které se odborníkům pomocí DNA podařilo identifikovat.

Na premiéra létaly kameny i boty

Vučić nakonec vzpomínkovou akci předčasně opustil, neboť na místě čelil bučení davu a nadávkám. Někteří lidé na něj házeli kamení. Premiérova kolona areál opustila v doprovodu policistů. „Bylo to strašné. Házeli kamením, botami a vším, čím mohli. Premiéra zranil kámen, který ho zasáhl do hlavy. Není to ale vážné,“ citoval srbský list Blic jednoho z členů Vučičova doprovodu. 

Martin Ježek, zpravodaj ČRo: „Vyrovnat se s takovou událostí je mnohem více než na dvě dekády. Srebrenica je otázkou, která dlouhodobě jitří vztahy obou zemí.“

Srbský ministr zahraničí Ivica Dačić vydal komuniké, ve kterém incident označil za útok proti celému Srbsku a proti jeho politice míru a regionální spolupráce. Sám premiér po návratu do Bělehradu svolal mimořádné zasedání vlády. „Je mi líto, že někteří nerozpoznali mou upřímnou touhu vybudovat mezi Srby a Bosňáky přátelství,“ prohlásil Vučić. Dodal, že stále „nabízí Bosňákům svou podanou ruku“. Srbská diplomacie následně Bosně zaslala protestní nótu, ve které uvedla, že požaduje od bosenských úřadů „veřejnou omluvu“.

Srebrenický „pochod smrti“ přežila jen třetina lidí

Bosenskosrbské ozbrojené síly se v červenci 1995, na samém sklonku války v Bosně, zmocnily enklávy Srebrenica, která byla v té době pod ochranou špatně vyzbrojených nizozemských jednotek OSN. Velitel „modrých baretů“ Thom Karremans souhlasil s odchodem dvanácti až patnácti tisíc obyvatel, v drtivě většině mužů, do sto kilometrů vzdálené Tuzly, aniž by tušil, že je tak vydává na smrt. Evakuovat se podařilo jenom ženy, starce a děti.

Ronald Wentink, veterán nizozemských jednotek ve Srebrenici: „Nesl jsem malou zraněnou holčičku. Ten strach v jejích očích je něco, co mě dodneška pronásleduje.“

Srebrenický „pochod smrti“ přežila jen třetina lidí. Zbytek přišel o život poté, co byla kolona ostřelována srbskými vojáky, několikrát napadnuta ze zálohy anebo narazila na nachystaná minová pole. Jak se později prokázalo, vše podle předem připraveného plánu. Ostatky obětí tohoto masakru byly později nalezeny v různých masových hrobech.

Dodnes se přitom nepodařilo najít všechny oběti. Průběžně jsou nalézány a identifikovány ostatky zmasakrovaných obyvatel. Rodiny 134 z nich se rozhodli jejich pohřbení odložit do té doby, než bude objeveno více ostatků. „Našly se zatím jen nohy mého mladšího syna. A čelist toho staršího,“ říká s pláčem Mejra Begovičová. Ve Srebrenici přišla o manžela a tři syny.

• Hrůzy této tragédie si každoročně připomínají tisíce lidí v rámci Pochodu míru. Jeho účastníci se vydávají opačnou cestou, tedy z Tuzly do Srebrenice a Potočari.

• Stejně jako před 20 lety vedl pochod Mirsad Sinanović. „Nejhorší věcí bylo poslouchat neustále naříkání lidí. Nedalo se spát, ani o ničem přemýšlet. Takhle jsem ztratil bratra a otce. Já sám jsem byl třikrát zraněn,“ vzpomíná Sinanović.

Fenomén srebrenických matek

Celých 20 let už naplňuje život matek ze Srebrenice jediný úkol: najít ostatky svých zabitých synů, manželů nebo bratrů, a přivést před soud jejich vrahy. Jejich snažení zasluhuje úctu - a také vyvolává otázku, kde se v raněných srdcích bere tolik síly a odhodlání. Během dvou dekád, které uplynuly od masakru, nikdy ani nepomyslely na to, že by svůj boj vzdaly, píše sarajevský list Dnevni Avaz.

Fenomén zkoumali sociologové i antropologové, zaujatí tím, že ani jedna z žen nikdy nevolala po pomstě vůči vrahům svých blízkých. Některé z mužů, kteří vraždili, přitom matky běžně potkávají ve Srebrenici, blízkém Bratunaci i na dalších místech Bosny. Ony samy přiznávají, že boj za vyrovnání se s minulostí je smyslem jejich života. Nejen kvůli uchování vzpomínky na zavražděné děti, ale i proto, aby se už nikde na světě nikdy nic podobného nestalo.

"Neexistuje zákon nebo rozsudek (nad vrahy), které by mohly odstranit bolest ze smrti dítěte. Utrpení, které jsem prožila během tří let v (obklíčené) Srebrenici, následované utrpením, když mi sebrali mého Nermina, jsou důvodem, abych nikdy neustala. Mohou mi vyhrožovat, mohou mi nadávat, mohou si o mě vymýšlet, co chtějí, ale dokud dýchám, nepřestanu přinášet své svědectví o zločinech na nevinných lidech ve Srebrenici a o jejich pachatelích. Veřejná vystoupení jsou jediný lék na můj smutek," tvrdí Munira Subašičová, předsedkyně Sdružení matek enkláv Srebrenica a Žepa.

Srebrenica: Nejhorší masové vraždění v Evropě od dob holocaustu (zdroj: ČT24)