Drážďany 1945: Ohnivá smršť dodnes vyvolává emoce

Drážďany – V úterý 13. února 1945, kdy do konce války zbývaly pouhé tři měsíce, Drážďany lehly popelem. Jen těžko však někdo odpoví na otázku, zda se jednalo z vojenského hlediska o „naprostý úspěch“, nebo o nic neřešící a zbytečný masakr, který nepřežily desítky tisíc lidí. Nálety na Drážďany přišly ve chvíli, kdy se porážka Německa jevila jako nezvratná. Nebyly nejhorší ani počtem obětí, ani množstvím zničených objektů. Nicméně nikdy předtím německé civilní obyvatelstvo nečelilo tak masivnímu a koncentrovanému útoku.

Spojenecká akce dodnes vyvolává spory, zda bylo intenzivní bombardování úměrné vojenskému významu města, nebo zda se Drážďany staly obětí demonstrace síly či pomsty protihitlerovské koalice. „Nálet byl výjimečný koncentrovanou hrůzou ohnivé smrště, která během několika hodin pohltila desetitisíce obětí. Umocněné to navíc bylo tím, že v Drážďanech kromě stávajících obyvatel byla spousta uprchlíků, kteří prchali před postupující Rudou armádou,“ řekl v Historii.cs Jaroslav Hrbek z Ústavu pro soudobé dějiny. 

Město hořelo tři dny, oheň byl všude 

V noci na 14. února britské bombardéry Lancaster svrhly na saskou metropoli ve dvou vlnách bezmála 4 tisíce tun zápalných a trhavých pum a nazítří dílo zkázy dokonalo 311 amerických bombardérů B-17. Na ploše 15 čtverečních kilometrů zbyly ze „saské Florencie“ jen zříceniny, v nichž zahynulo 25 až 35 tisíc lidí. 

Už nikdy se nedozvíme přesný počet obětí, protože situace ve městě byla tehdy zcela nepřehledná - kromě půlmilionu stálých obyvatel tam byly statisíce anonymních uprchlíků z východních území, především ze Slezska, a lidí nasazených na nucené práce. Podle posledních informací však komise německých historiků potvrdila, že při bombardování Drážďan zahynulo 25 tisíc lidí. 

Přečtěte si příběh nejznámější fotografie z vybombardovaných Drážďan - Dobroty shlížející na ruiny města.

Město hořelo tři dny a tři noci. V důsledku vysoce koncentrovaného bombardování v krátkém časovém intervalu se vytvořila ohnivá bouře, jejímž následkem shořelo historické centrum města. Oheň byl všudypřítomný. Zápalné bomby a hořící trosky dosahovaly teploty až 1 600 °C. Tisíce lidí byly spáleny na popel nebo oheň změnil jejich obraz k nepoznání.

Při náletech bylo zničeno přes 10 tisíc objektů, včetně takových architektonických skvostů, jako byl Zwinger, Opera, královský zámek a chrám Panny Marie. Zasažena byla i zoologická zahrada, z níž se zvířata v panice rozprchla na všechny strany. 

Sověti požadovali kolaps železnice, ten ale trval jen několik dní

S výjimkou několika menších náletů zůstaly Drážďany až do památného únorového dne ušetřeny. Nicméně německá města podobná bombardování zažívala poměrně často: už v roce 1943 padla náletům spojenců za oběť velká část Hamburku, následoval Kolín nad Rýnem, Dortmund a Pforzheim, avšak nikdy předtím nebylo německé civilní obyvatelstvo vystaveno během několika málo hodin tak masivnímu a koncentrovanému útoku. 

Socha Dobroty Augusta Schreitmuellera na věži Nové radnice nad rozbombardovaným městem (vlevo, 1945) a současnými Drážďany (vpravo, 2005)
Zdroj: ČTK/DPA/AP/ADN/Richard Peter sen. (vlevo), Matthias Rietschel (vp

V operačních plánech západních Spojenců se toto šesté největší průmyslové město třetí říše objevilo jako potenciální cíl až v poslední fázi války. Sověti totiž naléhali na Američany a Brity, aby bombardovali východoněmecká města, zničili důležité železnice a silnice a usnadnili tak postup Rudé armády. 

Takže cíl byl jasný: bombardovat důležitý železniční uzel při cestě na viselsko-oderskou frontu v podobě drážďanského nádraží a současně co nejvíce poškodit průmyslovou infrastrukturu města, které čítalo 110 továrních budov. Tyto primární cíle navíc doplňovala žádost sovětského velení, pro které byly Drážďany a s nimi i další saská města možnou překážkou v úspěšném tažení Rudé armády na Berlín - Drážďany neměly být průchodné, aby přes ně nemohly proudit posily a staly se tak centrem nějakého protiútoku. Bránit se Drážďany v té době už ani nemohly, protože většinu protiletadlové obrany Němci museli odvézt na frontu. 

Historikové se shodují na tom, že z vojenského hlediska bylo zničení města nesmyslné. V centru nebylo snad domu, který by nebyl zbořen nebo aspoň poškozen, avšak kasárna a průmyslové objekty zůstaly v podstatě nedotčeny. „Často se, a zcela správně, argumentuje tím, že Drážďany byly železniční uzel, který měl být zničen proto, aby Spojenci pokračovali rychleji do nitra Německa. Zajímavé ale je, že právě to se zcela nepodařilo, protože železniční koridor byl poměrně rychle obnoven. V souvislosti s tím je málo známá skutečnost, že v dubnu 1945 museli Američané bombardovat Drážďany znovu, protože železniční uzel stále fungoval,“ dodal Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd. 

O osudu Drážďan rozhodl Churchill, operaci řídil „řezník“ Harris 

Začátkem února 1945 na konferenci „velké trojky“ - amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josefa Stalina - požadoval šéf sovětského generálního štábu Alexej Antonov, aby spojenci zničili dopravní uzly Berlín a Lipsko. Churchill se však zřejmě obával, že by Hitler se svým štábem mohl v tomto případě uprchnout na jih, například do Drážďan. Tím byl osud saské metropole zpečetěn. 

Operaci řídil vrchní velitel britského bombardovacího letectva Sir Arthur Harris, který prosazoval názor, že je nutné rozšířit celoplošné nálety i proti civilnímu obyvatelstvu. Na podzim 1944 se tento „řezník“, jak se mu často říkalo, pochlubil, že ze 60 důležitých německých měst jich bylo 45 zničeno. „Útok na Drážďany považovali v té době za nezbytný daleko důležitější lidé než já,“ bránil se Harris po válce, když byl kritizován. 

„Harris neudělal nic víc, než že přispěl k bezpodmínečné kapitulaci Německa. Koncepce zkázy měst byla ostatně německou koncepcí, která byla velmi účinně uplatněna na Coventry,“ hájí britského velitele Paul Oestreicher, bývalý představený katedrály v Coventry. Je historickou skutečností, že devastaci Drážďan předcházelo německé letecké zpustošení Guerniky již roku 1937, Varšavy, Rotterdamu, Coventry, Bělehradu nebo Stalingradu.

Nálety nepřinesly ani zhroucení morálky, jak doufali jeho propagátoři, ani nerozhodly o porážce Německa a boje nezkrátily, což by bylo bezpochyby jejich nejlepším zdůvodněním. Akce podle historika Jiřího Peška nevyvolala nic než propagandu nejprve nacistickou, později bolševickou, kterou východoněmečtí komunisté pěstovali do posledních svých dnů, od nichž ji převzali neonacisté. Ta z Drážďan udělala falešné memento zrůdnosti Spojenců, a to přestože nacisté začali první s cíleným bombardováním civilistů a Sověti o nálet na Drážďany sami požádali. Bohužel i dnes je válečné trauma Drážďan rukojmím extremních skupin, které utrpení obyčejných Němců využívají každý rok k demonstracím proti „bombovému holocaustu“ Němců. 

Vydáno pod