Příběh zvěrstva nové doby

V historii Židů není o pohromy a neštěstí nouze - od nedůvěry antických Římanů k jinověrcům po sérii pogromů v carském Rusku. Až generace 20. století si ale musela projít jednou z nejtemněších kapitol. Svět si teď připomíná dobu, kdy masové zabíjení mělo přeměnit společnost podle jasných modelů; kdy nikoliv zákon krotil předsudky - ale přesně naopak. Tedy kdy jeden národ využil k likvidaci jiného veškeré své byrokratické, vědecké, vojenské i intelektuální zdroje.

Svět si připomíná konečnou fázi holocaustu. Podívejte se (zdroj: ČT24)

NÁROD „VYVOLENÝ“ K TRÝZNI

Ani v dubnu 1945, krátce před svou smrtí, říšský vůdce Adolf Hitler neopomněl obvinit z rozpoutání druhé světové války „mezinárodní židovstvo“. Volil podobná slova jako v době ovládnutí Německa o 12 let zpátky. V rasové ideologii plně využil tradičních protižidovských předsudků, s pomocí moderních věd a lékařství ale posunul nenávist k Židům na novou, „vědeckou“ úroveň. Nacisté tak svědomitě budovali nauku, podle níž mají jednotlivci i společenství jednou provždy dané osobní předpoklady a charakter podle své rasy. Společenské i ekonomické problémy proto podle nich nebylo možné řešit jinou cestou než represí vůči nepřátelům – nejdříve územní, posléze i fyzickou.

Často se opomíjí fakt, že celou polovinu doby nacismu u moci tvořila předválečná éra. Tehdy se nenávist vůči Židům soustředila na nevelkou skupinu lidí, navíc velmi dobře asimilovanou. V celém Německu žilo před válkou zhruba půl milionu Židů – tedy ani procento celé populace. Hlavním cílem proto tehdy bylo nikoliv přímo vyvraždit, ale přimět relativně malou skupinu občanů, aby ze země sama odešla. Vedle Židů či Romů však nacistická propaganda cílila i na další skupiny, které měla za méněcenné či kriminální živly: šlo hlavně o komunisty, liberály, homosexuály, Svědky Jehovovy či postižené. Právě handicapovaní byli vůbec první skupinou, na jejichž odstranění z „árijského národa“ nacisté systematicky pracovali.

Eugenika

S ideologií nacismu je pevně spjatý rasový výzkum, který měl odůvodnit výjimečné postavení tzv. severských národů. Hitler finančně podporoval celé týmy archeologů, antropologů, lékařů i fyziologů, aby potvrdili zmínky o „panské rase“ obsažené ve starogermánských mýtech. K tomu nacisté využili i radikální výklad sociálního darwinismu – přesvědčení, že na základě něho je společnost možné zdokonalit díky podpoře reprodukce fyzicky zdatných a rasově nezávadných jedinců. Pseudověda založená na podobných názorech se nazývala eugenika.

1933 - KDO JE TADY OBĚŤ…?

Obavy z Židů ale nacisté živili i „nerasovými“ důvody. Židovskou komunitu obviňovali z prohry Německa ve Velké válce, z hospodářských problémů plynoucích z versailleského systému i obří inflace ve 20. letech. Také velká hospodářská krize byla příležitostí, kdy zafungovaly metafory extrémů: vylíčení Židů jako bezcitných lichvářů – či naopak zavrženíhodných žebráků. Není proto divu, že při převzetí moci v roce 1933 nacisté sáhli nejprve k ekonomickým trestům; tedy takovým, které podle nich zasáhnou Židy nejcitlivěji.

Na začátku dubna proto NSDAP vyhlásila několikadenní bojkot všech židovských obchodů. Za několik dní následoval zákaz účasti Židů ve veřejných úřadech. Atmosféra zastrašování a cílených provokací se brzy promítla i do škol, kde se židovské děti staly předmětem šikany spolužáků i učitelů. V té době se navíc začíná plnit první z koncentračních táborů v Dachau, určený převážně pro politické vězně.

1935 - O ŽIVOTĚ A SMRTI ROZHODUJE ZÁKON

Antisemitská opatření však v prvních měsících nefungovala zcela podle představ nacistů. Vydaná nařízení totiž nemohla zafungovat, pokud nebylo přesně stanovené, koho se týkají. Nebyla také zcela vyřešena otázka smíšených manželství nebo lidí, kteří konvertovali z judaismu ke křesťanství. Odpovědí na takové pochyby se staly v polovině září 1935 rasové zákony vydané v Norimberku – tradiční baště nacistů a dějišti pravidelných obřích sjezdů NSDAP. 

Norimberské zákony
Zdroj: Wikipedia

Tzv. Norimberské zákony obsahovaly dva základní výnosy: o říšském občanství a na obranu německé krve. Utvořily hierarchii systému založeném na čtyřech kategoriích. Klíčovým kritériem se u každého jedince stala generace jeho prarodičů. Tak vznikly kategorie úplného Žida (tři až čtyři prarodiče židovského původu), míšence prvního (dva prarodiče židovského původu), druhého stupně (jeden prarodič židovského původu) a árijce. V praxi tak zákony určovaly, kdo smí jaké povolání vykonávat. Zakazovaly sňatky mezi židy a árijci, mimomanželský pohlavní styk mezi nimi byl trestný. Židé pak například nesměli zaměstnat německé hospodyně mladší 45 let.

Přijetím norimberských regulí se rasismus stal oficiální součástí německého práva. Nacisté tak mohli přistoupit k drastičtějším krokům. I když politická situace stále nedovolovala Židy hromadně zabíjet, zákaz vykonávání mnoha profesí i tlak na zabavování majetku (arizaci) donutil tisíce Židů k emigraci. Do listopadu 1938 šlo o téměř 150 000 lidí, tedy zhruba 30 procent německých Židů.  

1938 - SITUACE ŽIDŮ SE TŘÍŠTÍ

Právě rokem 1938 antisemitská opatření výrazně přitvrzují. V noci z 9. na 10. listopadu nacisté uskutečnili dlouho připravovaný plán organizovaného pogromu. Během tzv. Křišťálové noci bylo zničeno či zapáleno na 1 400 synagog či modliteben. Impulsem k pogromu byl atentát ze 7. listopadu 1938, kdy v Paříži židovský mladík Herschel Grynszpan postřelil německého diplomata Ernsta von Ratha. Když von Rath zraněním podlehl, nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels vyzval veřejnost k odvetě na všech Židech. Výsledkem bylo mimo jiné 91 mrtvých, dalších 30 tisíc bylo převezeno do koncentračních táborů v Dachau, Mauthausenu a Sachsenhausenu. Část z nich se do koncem roku 1938 mohla vrátit – výměnou za odevzdání majetku a odchod ze země.

Některá opatření z roku 1938:

  • Všichni Židé nad 15 let musí nosit speciální průkazy totožnosti
  • Cestovní pasy musí povinně obsahovat velké písmeno J (Jude)
  • Každý, jehož jméno nezní židovsky, musí povinně přijmout prostřední jméno Izrael či Sára.
  • Každý, kdo je vyzván, musí svůj majetek převést na příslušný úřad (arizovat).

V dalších letech pak následoval příkaz nosit žlutou Davidovu hvězdu na viditelném místě oděvu. Židé měli také zakázáno chodit po chodnících, navštěvovat restaurace, kavárny, kina, divadla. Ve veřejné dopravě měli také vyhrazeny speciální vozy většinou na konci soupravy.

Dalším přelomem nacistické persekuce Židů byl začátek války. Německo rychle zabíralo nová území a muselo řešit, co se statisíci Židy, kteří nyní spadli pod nacistickou správu. Protižidovská opatření z Německa sice fungovala všude stejně, prostý tlak na emigraci ale v dané situaci již nestačil. Po zabrání Francie se objevil návrh využít jako internační centrum pro Židy ostrov Madagaskar, nakonec ale nacisté sáhli po systému vyčleněných městských oblastí pro shromažďování Židů. Ghetta se vedle stávajících koncentračních táborů stala hlavním předmětem protižidovské politiky.

Místem s nejvyšší koncentrací Židů v Evropě se tak stalo ghetto ve Varšavě. Mělo rozhlohu zhruba pěti procent z celkové rozlohy města. Bylo v něm ale soustředěno téměř 40 procent obyvatel Varšavy. Právě zdejší ghetto se během povstání v roce 1943 stalo ohniskem největšího židovského odporu proti nacistům.

  • Povstání ve Varšavě: Obyvatelé ghetta žili natěsnáni na malém prostoru, trpěli zimou, hladem a nedostatečnou hygienou. Byli nasazováni na nucené práce. Na začátku roku 1942 začali být navíc deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů, zejména do blízké Treblinky. V bezvýchodné situaci, poté, co bylo z ghetta odvezeno již přes 250 tisíc lidí, podnikli ti zbylí v dubnu 1943 zoufalý pokus o povstání. Početně mnohem silnějším a nesrovnatelně lépe vyzbrojeným německým jednotkám dokázali vzdorovat bezmála měsíc. Po potlačení povstání byl zbytek ghetta srovnán se zemí.

1942 - WANNSEE STVRDÍ PLÁNY SMRTI

„Celá záležitost trvala sotva půldruhé hodiny. Ordonance průběžně dolévaly koňak a nakonec mluvil jeden přes druhého… Většinu času jsem trávil v rohu místnosti a ořezával tužky.“  Adolf Eichmann, Jeruzalém 1961

Na začátku roku 1941 se na území mocenské sféry třetí říše nacházely dva miliony Židů. Nacisté proto přišli s plánem využít koncept koncentračních táborů a přistoupit na jejich hromadnou likvidaci. Na území Polska měla postupně vzniknout síť vyhlazovacích táborů, jejichž jediným smyslem bylo deportované vězně usmrtit - ať už dlouhodobou prací, hladem a bitím, nebo ihned a strojově.  

Koncept „konečného řešení“ byl definitivně sladěn v lednu 1942 na konferenci u jezera Wannsee v blízkosti Berlína. Úředníci z mnoha nacistických úřadů v čele s tehdejším šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinhardem Heydrichem odsouhlasili likvidaci 11 milionů lidí v Evropě – jakkoliv eufemistické názvy (zvláštní zacházení, náležité nakládání) ve svých vyjádřeních volili. Historici se však dosud neshodli, kdy rozhodnutí o průmyslové likvidaci Židů padlo. Podle britského historika Iana Kershawa je možné, že to bylo již v září 1941, kdy Hitler rozhodl o deportaci rakouských a českých Židů na východ.

Především nacistické vyhlazovací tábory v Osvětimi, Treblince, Sobiboru, Majdanku a Belžecu na území Polska představovaly hlavní dějiště centralizované formy zabíjení. Nejčastější metodou se stalo usmrcení výfukovými plyny z motorů nebo v plynových komorách, kde se používaly speciální kyanovodíkové směsi vyvinuté z jedu na krysy. Průmyslová forma vraždění mimo jiné umožnila rozdělení jednotlivých kroků. Na rozdíl od střelných poprav vojáky se také podstatně snížil počet lidí, kteří se na vraždění přímo podíleli.

  • V původní publikaci byla v předchozím odstavci zavádějící formulace "Především polské tábory v Osvětimi, Treblince, Sobiboru, Majdanku a Belžecu… ", která bez dalšího kontextu mohla u části veřejnosti vzbudit dojem přímé spoluúčasti Polska na holocaustu. Za tuto nepřesnost se dodatečně omlouváme. (Pozn.red.)

Podívejte se do Osvětimi v letech 1940–1945

Ve všech táborech nacisté uplatňovali vražedný režim s nejpřísnějšími tresty. Vězňové byli bičováni až k smrti, při večerních apelech se navíc konaly veřejné popravy jako trest za pokus o útěk. Postrachem byla korekce – bunkr, kde byl provinilý vězeň mučen tak dlouho, dokud nezemřel.

Oběti v táborech smrti:

  • Osvětim:   1,1 milionu
  • Treblinka:  900 tisíc
  • Belžec:      600 tisíc
  • Majdanek:  300 tisíc
  • Chelmno:   300 tisíc
  • Sobibor:     254 tisíc
Mapa nacistických koncentračních táborů
Zdroj: ČT24/holocaust.cz

Nejmasovější popravy se uskutečnily paradoxně ke konci války. S postupující frontou nacisté chtěli za každou cenu zahladit stopy po holocaustu. Koho nestihly pojmout krematoria, byl vyslán do menších pobočných táborů. Tzv. pochody smrti v letech 1944–45 byly pro veřejnost první příležitostí, jak se setkat se zuboženými vězni a poznat okolnosti, které se děly za ostnatými dráty.

Celkový počet židovských obětí holocaustu se odhaduje na 6 milionů. Oběti pocházely celkem z 18 zemí, většina z východní Evropy. Jde hlavně o Polsko (2,5 milionu), Sovětský svaz (2,1 milionu) Maďarsko (350 tisíc), Rumunsko (220 tisíc) a Československo (270 tisíc).  

Počty obětí holocaustu v jednotlivých zemích
Zdroj: ČT24/Deathcamps.info
Vydáno pod