Haag – Nizozemsko nese část viny na masakru v bosenské Srebrenici v roce 1995. Rozhodl o tom soud v Haagu. Podle rozsudku je stát občanskoprávně odpovědný za smrt asi 300 muslimských (nyní bosňáckých) mužů, jejichž deportaci z takzvané bezpečné zóny OSN do rukou bosenskosrbských jednotek umožnil Holandský batalion. Musí proto rodinám zaplatit odškodné. Zatím nepravomocný verdikt může mít vážný dopad na mise OSN ve světě, neboť státy se mohou zdráhat vysílat do nich své vojáky. Vraždění ve Srebrenici nepřežilo asi osm tisíc mužů a chlapců.
Nizozemští vojáci mají odpovědnost za smrt stovek lidí ve Srebrenici
GALERIE
videogallery_458199
Pozůstalí obětí žádají od nizozemského státu odškodné za srebrenický masakr. Podali proto žalobu s poukazem, že nizozemští vojáci měli povinnost zajistit bezpečnost Muslimů shromážděných ve Srebrenici, ale selhali. Soud se zabýval osudy několika stovek mužů, kteří žádali o ochranu na základně Holandského batalionu, místo toho ale byli vydáni Srbům a následně odvezeni ze Srebrenice a zavražděni. „Stát (Nizozemsko) je odpovědný za ztrátu, kterou utrpěli příbuzní mužů deportovaných Srby z budov Dutchbatu (Holandského batalionu) v Potočari odpoledne 13. července 1995,“ konstatoval soud.
„…Dutchbat neměl nechat tyto muže ze svých budov odejít,“ dodala soudkyně a zdůraznila, že nizozemští vojáci „měli počítat s možností, že se tito lidé stanou obětí genocidy“. „S dostatečnou jistotou lze tvrdit, že kdyby Dutchbat těmto mužům dovolil, aby zůstali na místě, zůstali by naživu.“
Peter Blok, mluvčí srebrenického soudu
Nizozemští vojáci umožnili deportaci asi tří stovek bosňáckých mužů z tzv. bezpečné zóny do rukou bosenskosrbských jednotek. Bylo to nezákonné, protože v momentě, kdy byli muži odesláni pryč, Dutchbat věděl nebo měl vědět, že se mohou stát oběťmi genocidy.
Soud tak odmítl obhajobu státu, že byli jeho vojáci na misi OSN s omezeným mandátem. Redaktor Českého rozhlasu Martin Ježek upozornil, že rozhodnutí může být precedentem pro budoucí mírové mise, kdy rovněž mohou státy nést odpovědnost za činnost, resp. nečinnost, svých bývalých vojáků. Připomněl, že existovala alternativa – kanadští vojáci UNPROFOR se dva roky před Srebrenicí postavili chorvatským jednotkám plenícím srbské vesnice v oblasti Medaku, která měla obdobný status bezpečné zóny jako Srebrenica.
Soud nicméně zamítl ostatní obvinění. Dospěl k závěru, že ač nizozemští vojáci měli přímo ohlásit válečné zločiny, stát nemůže být činěn odpovědný, protože takový postup by stejně nevedl k „přímému vojenskému zásahu OSN“, a nemohl tudíž zabránit genocidě.
Nizozemsko rovněž nemůže být odpovědné za to, že jeho vojáci do objektu v Potočari kvůli sanitárním podmínkám pustili „jen“ 5000 uprchlíků, ani za smrt tisíců mužů a chlapců později zahrabaných v hromadných hrobech.
Nizozemské ministerstvo zatím o možném odvolání nerozhodlo. O odvolání na druhé straně uvažují Srebrenické matky, vzhledem k tomu, že jejich žalobě soud vyhověl jen zčásti. Chtěly, aby nizozemský stát nesl odpovědnost za deportace všech uprchlíků ze Srebrenice.
Kdo se v době srebrenického masakru narodil, již je dospělý. O odpovědnosti za Srebrenici rozhodoval soud 19 let poté
Osm tisíc mrtvých
Bezpečné zóny ve válkou zmítané Bosně a v dalších sporných územích bývalé Jugoslávie vyhlásila OSN, jejíž mírové jednotky měly také zajišťovat jejich nedotknutelnost. Srebrenická zóna se však v první polovině července 1995 stala terčem útoku bosenských Srbů. Ti svůj postup zdůvodnili tím, že v okolí obce měla operovat jednotka muslimského generála Násira Oriče, která páchala násilí v okolních srbských vesnicích. Srbové nejprve napadli několik stanovišť nizozemských vojáků mise UNPROFOR. Části z nich dovolili odjet, tři desítky však vzali jako rukojmí. Hrozba jejich zabitím později zabránila plánovaným leteckým útokům proti srbským silám.
Zatímco však vojáci v samotné Srebrenici vyjednávali o příměří a podmínkách svého odjezdu, z města uprchly tisíce lidí do nedalekých Potočar k hlavní základně Holandského batalionu. Kýžené útočiště však nenalezli a nizozemští vojáci jich několik stovek vydali Srbům. Následoval masakr, před kterým Srbové podle dohody se zástupci OSN odvezli do bezpečí ženy, děti a staré muže. Muže ve věku 15 až 50 let však srbští vojáci odmítli nechat odjet s tím, že musí prověřit, zda se neúčastnili bojových akcí. Většinu jich však povraždili, oficiální počet obětí dosahuje 8 tisíc.
Mezinárodní soud považoval vojáky za nevinné
Na soud v Haagu se s žalobou obrátila organizace Srebrenické matky, která sdružuje matky a vdovy po zavražděných mužích. Proces začal v dubnu. Další obvinění Srebrenických matek ale soud zamítl. „Budeme pokračovat, nepřestaneme bojovat. Dál povedeme válku za spravedlnost. Pokud dá Bůh, vyhrajeme. Nemůžeme matce říci, že její syn za to nese vinu protože tam byl jiný den než syn další matky, který vinen není,“ uvedla Munira Subasič, prezidentka Srebrenických matek.
Marco Gerritsen, právník zastupující Srebrenické matky
Částečně jsme spokojení, protože to znamená, že Nizozemsko nese vinu za vraždu nejen těch tří mužů, jako byl předchozí verdikt, ale za smrt tří set mužů. Stále si ale myslíme, že stát nese vinu i za jiné činy, proto se odvoláme.
Před deseti lety přiznala odpovědnost za srebrenický masakr Republika srbská a později i Srbsko. Velitel bosenskosrbských sil Ratko Mladič, který je považován za strůjce vraždění, stanul po patnácti letech na útěku v Haagu před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii.