Sarajevo/Terezín - Blíží se konec června 1914 a Evropu čekají poslední dny míru. V hlavě devatenáctiletého srbského aktivisty Gavrila Principa totiž bobtná nahromaděná zloba. Zabráním rodné Bosny museli Habsburkové v jeho očích zaplatit tou nejvyšší obětí. Pro Srby byl a zčásti dodnes zůstal hrdinou, který usiloval o osvobození z jařma rakouskouherské říše, pro bosenské muslimy či Chorvaty jednoduše teroristou. Pro zbytek světa pak povětšinou osobou, která minimálně pomohla rozpoutat první světový válečný konflikt - tím, že se s ohromnou mírou náhody stal hlavním strůjcem sarajevského atentátu. Vzpomínce na atentát se bude věnovat i sobotní Speciál ČT24 od 13:05.
První střelec Velké války – mučedník i nepřítel č. 1
Sto let od sarajevských událostí (zdroj: ČT24)
I po sto letech jsou názory na strůjce sarajevského atentátu různé. Historická literatura nejčastěji zmiňuje jeho čin jako faktický spouštěč válečného konfliktu. Právě kvůli smrti arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželky Žofie, za svoboda Chotkové, Rakousko vyhlásilo otevřený konflikt Srbsku a otevřelo úvodní kapitolu první světové války. Podle řady odborníků byla ale válka na spadnutí, a tak se prý čekalo jen na příhodnou záminku. Kdyby nebylo sarajevského atentátu, válečnou mašinerii by brzy spustila jiná okolnost.
Princip v sobě pěstoval nacionální smýšlení už od školních let, kdy si zamiloval srbskou lidovou poezii a také historickou literaturu. Pro živelného mladíka se ideálním způsobem ke zhmotnění těchto idejí stala vojenská kariéra. Po základní škole proto jeho kroky vedly na sarajevské vojenské učení. V dráze aktivního vojáka mu ale bránilo podlomené zdraví, a tak se rozhodl studovat obchod. Kvůli aktivní účasti na protihabsburských demonstracích byl ze školy vyhozen.
Potomci Gavrila Principa u zbytků jeho rodného domu
To vše v době, kdy se jeho rodná země stala po anexi součástí rakousko-uherského soustátí. Nenávist k mocnářství dovedla Principa až do služeb tajné nacionalistické organizace Mladá Bosna, která usilovala o opětovné vyčlenění jižních Slovanů z rukou monarchie a sjednocení v rámci Velkého Srbska. Když se naskytla možnost podílet se na „důležitém úkolu“ zlikvidovat následníka trůnu, Princip neváhal.
Za vším stála Černá ruka
Na jeho studentské hnutí mělo vliv také srbské utajované sdružení Jednota nebo smrt, známé také pod názvem Černá ruka. Právě od něj získalo sedm přihlášených mladíků potřebné vybavení – střelné zbraně, granáty a v případě možného dopadení také kyanid. Jejich původním cílem měl být vojenský guvernér a místodržící Bosny Oskar Pitiorek. Po ohlášení návštěvy Františka Ferdinanda se ale pozornost spiklenců obrátila k následníkovi.
Ferdinand d'Este a Žofie Chotková před radnicí v Sarajevu
Atentátníci přitom dorazili do Sarajeva už měsíc před plánovanou návštěvou arcivévody. Navzdory zpřísněným policejním kontrolám ušli jakékoliv pozornosti, ale je třeba dodat, že samotnou návštěvu nedoprovázela nikterak mimořádná opatření. Na oficiální průjezd Františka Ferdinanda (zcela výjimečně v doprovodu manželky Žofie) městem měl dohlížet kordon pouhých 150 policistů. V reálu tak stáli v rozestupu zhruba 100 až 150 metrů od sebe, a poskytli tak dostatečný prostor pro rychlý útok z bezprostřední blízkosti.
Sarajevský starosta chtěl při návštěvě nástupnického páru přilákat do ulic co nejvíce lidí, oproti zvyklostem tak předem zveřejnil kompletní trasu průjezdu městem. Spiklenci se tak rozestavili po celé trase, aby jejich šance byly co největší. Jako první zaútočil kolem čtvrt na jedenáct dopoledne Nedějlko Čabrinovič – při průjezdu auta kolem policejní stanice hodil pod kola nálož. Český řidič Leopold Rojka, rodák z Telče, si ale bomby všiml a náhle zrychlil. K explozi tak došlo až pod koly druhého vozidla. Zhruba dvacet lidí se zranilo.
Sarajevské "nároží, které započalo 20. století"
Prvotní štěstěnu arcivévody ale vystřídalo osudové rozhodnutí. Navzdory varování se po krátké zastávce na sarajevské radnici rozhodl nezrušit plánovaný program a trval na pokračování průjezdu městem – mimo jiné proto, aby mohl navštívit zraněné v nemocnici. Z bezpečnostních důvodů alespoň došlo k drobné změně trasy. Nikdo o tom ale neinformoval řidiče. Při cestě po nábřeží tak v blízkosti latinského mostu automobil místo pokračování rovně odbočil na původně plánovanou trasu. Arcivévoda se proto ocitl na místě, kde neměl být. Řidič po několika metrech kvůli rozkazu auto zastavil, mimoděk přímo před davem, ve kterém se vyskytoval i nenápadný bosenský mladík.
GALERIE
Vyobrazení atentátu v Sarajevu zdroj: ČT24
Z Principovy výpovědi u výslechu: „V prvním okamžiku jsem šel hodin bombu, kterou jsem měl nalevo v opasku. Bylo by ale těžké ji vyndat a hodit. Vytáhl jsem proto pistoli a pozvedl ji proti autu, aniž jsem mířil. Když jsem střelil, odvrátil jsem dokonce hlavu. Vystřelil jsem víckrát. Nejsem si jist, zda vyšly dva nebo tři výstřely.“
Atentát, který se neměl podařit
Princip nakonec vystřelil dvě rány. První zezadu prošla kapotou a smrtelně zasáhla Žofii, druhá rána Principovi nekontrolovaně nadzvihla zápěstí - proto zasáhl arcivévodu o něco výše do krční tepny. Oba záhy poté umírají. Dodnes podle historiků zůstává těžko pochopitelné, jak mohl devatenáctiletý student bez jakéhokoliv výcviku a s minimální střeleckou průpravou v podstatě naslepo dvakrát vystřelit a dvakrát zasáhnout.
- Jan Galandauer, historik: „Byl to atentát se všemi předpoklady k tomu, aby se nezdařil. Od počátku to bylo připraveno velmi diletantsky. Atentátníci se například vycvičili pouze tím způsobem, že vystřelili dvacetkrát do stromu.“
Až na jedinou výjimku policie všechny hlavní strůjce atentátu dopadla. Na šibenici nakonec skončili tři z celkem 20 atentátníků a jejich pomocníků. Princip spolu s dalšími dvěma mladíky - Neděljkem Čabrinovičem a Trivkem Grabežem - byli podle tehdejších zákonů ještě neplnoletí, proto jim soud vyměřil dvacet let tvrdého žaláře. Všichni tři si jej měli odpykat v terezínské Malé pevnosti. Na sever Čech byli dopraveni 5. prosince 1914, zhruba měsíc a půl od konce soudního procesu.
GALERIE
Zatčení Gavrila Principa zdroj: ČT24
Dohra v Terezínské pevnosti
Princip byl už v té době těžce postižen postupující tuberkulózou. Onemocnění postupně napadlo mízní uzliny a také kosti. Přesto až do roku 1916 musel ve dne v noci nosit desetikilové okovy. V jeho věznici byl minimální průnik slunenčího svitu, místnost se nevytápěla. Součástí mimořádného trestu byla také chudá strava či opatření, podle kterého dozorci neměli předávat Principovi jakékoliv dopisy od jeho blízkých. Vše dohromady se negativně podepsalo především na jeho fyzickém stavu. Duševně na tom byl podle svědků až do konce života relativně dobře. Trpělivě prý vysvětloval, že vše vykonal kvůli svobodě svého národa a nikdy o smyslu atentátu nezapochyboval.
GALERIE
Cela č. 1 v Malé pevnosti Terezín, kde si Princip odpykával trest zdroj: ČT24
- Z výpovědi psychologa Martina Pappenheima: „V samovazbě je mu velmi zle, bez knih, nic ke čtení, s nikým kontakt. Zvyklý stále číst, nejvíc trpí, protože nemůže číst. A spí nanejvýš čtyři hodiny v noci.“
V průběhu roku 1916 byl Principův zdravotní stav natolik špatný, že se dozorci rozhodli přemístit ho do nedaleké vězeňské nemocnice. Po nucené amputaci levé ruky se Princip v průběhu roku 1917 už prakticky nehýbal. Zemřel 28. dubna následujícího roku, kdy vážil pouhých 40 kilogramů. Spolu s dříve zemřelými Čabrinovičem a Grabežem byli všichni nejprve pohřbeni na terezínském hřbitově. V roce 1920 pak byli exhumováni a jejich ostatky slavnostně převezeny k pravoslavnému kostelu do Sarajeva.
Kontroverzní postava i po sto letech:
V Srbsku je Princip stále považován za bojovníka za svobodu a národního hrdinu. V zemi je po něm například pojmenováno několik škol. ČT nedávno natáčela přímo s Principovým příbuzným, synovcem Miljkanem Principem. „My jsme ho vždy vnímali jako velkého hrdinu. Tušil, že vejde do dějin. Měl takovou vizi,“ řekl muž dosud žijící v Principově rodné vesnici Obljaj zhruba 300 kilometrů od Sarajeva. Zbytky jeho rodného domku byly lehce zrekonstruovány. Na den výročí atentátu, 28. června, má být nejnutnější oprava hotová. Peníze na obnovu mezi sebou vybírali Srbové doma i za hranicemi.
V Sarajevu bude naopak oslava decentnější. Bosenští muslimové a Chorvaté totiž srbské nadšení pro atentát nesdílejí. Metropole Bosny a Hercegoviny je navíc po nedávných vojenských zkušenostech opatrná. „Je to přece lidské. Když někdo zabije neozbrojeného člověka a ženu, pak se přece nemůže chvástat tím, že je hrdina,“ jednoznačně tvrdí kurátor saravejského muzea Mirsa Avdič.
Pravnuk Novak Princip v místě, kde se narodil jeho známý předek