Dublin – Katolická církev v Irsku čelí dalším obviněním ze špatného zacházení s dětmi. Vyšetřovatelé našli ostatky nejméně 796 malých dětí pohřbených v údajném masovém hrobě u bývalého církevního sirotčince ve městě Tuam. Pohřbené děti byly většinou ve věku od dvou do devíti let.
V masovém hrobu u irského sirotčince bylo pohřbeno na osm set dětí
Katolický sirotčinec v Tuamu byl určen pro děti svobodných matek. Zařízení bylo v provozu v letech 1926 až 1961. Budova, kde byl v minulosti také útulek pro bezdomovce, byla stržena už před několika desetiletími, aby uvolnila místo nové zástavbě.
Už v roce 1944 vládní inspekce odhalila důkaz o podvýživě u některých z 271 dětí, které tehdy žily v tuamském sirotčinci společně s 61 svobodnými matkami.
Řada dětí zemřela kvůli podvýživě a zanedbání, spalničkám, křečím, tuberkulóze či zápalu plic. Žádné z dětí nebylo pohřbeno v rakvi, řeholní sestry je jen zabalily do plátna a hodily do jámy – někdejší septické jímky.
Podle záznamů, které shromáždila badatelka Catherine Corlessová, byla jímka přeměněna na odkladiště tělesných ostatků. Masový hrob byl objeven už v roce 1975, když pod dvěma chlapci, kteří si v místě hráli, popraskal beton nad jímkou. „Rozhodli jsme se desku odtáhnout a podívat se dovnitř. Jáma byla plná kostí a lebek. Pak přišel kněz a odříkal nad jámou modlitby. Co se s hrobem potom stalo, nevím,“ vzpomíná dnes muž, který se svým kamarádem hrob objevil.
U sirotčince v irském Tuamu byly pohřbeny stovky dětí
Hrob byl opět zakonzervován, aniž by se zjišťoval počet těl, která ukrýval. Až do letošního výzkumu se lidé domnívali, že šlo o oběti hladomoru z poloviny 19. století. „Bůhví, kdo všechno v tom hrobu je. Leželi tam roky a nikdo nedokáže odhadnout, kolik lidí tam opravdu je,“ řekl serveru Daily Mail člověk obeznámený s vyšetřováním.
To se snaží také zjistit, zda místní děti neputovaly nezákonně k adopcím. Jeden případ za všechny. Svobodná matka Bridget Dolanová porodila v domově dvě děti. První přišlo na svět roku 1946. Syn jménem John ovšem tři dny po narození zemřel na spalničky. Jeho bratr William se narodil v roce 1950 a měl zemřít už o rok později, žádné dokumenty o jeho smrti se ovšem nikdy nenašly. Jeho příbuzný se teď snaží zjistit, co se s ním doopravdy stalo: „Může být stále naživu. Nebo také skončil spolu se svým bratrem v masovém hrobě. Chci znát pravdu.“
Místní pamětníci si vzpomínají, že děti ze sirotčince navštěvovaly místní školu, ale byly odděleny od ostatních dětí do doby, než byly adoptovány nebo přešly v sedmi či osmi letech do církevních pracovních škol, které byly známé využíváním dětí k neplacené práci.
Dětem, které nevzešly z manželského svazku, církev upírala křest. Pokud zemřely v církevních zařízeních, nedostalo se jim ani křesťanského pohřbu. Představitelé církve v Galway tvrdí, že netušili, že tolik dětí bylo pohřbeno v sirotčinci tímto způsobem. Slíbili, že podpoří úsilí označit místo pamětní deskou se seznamem jmen všech 796 dětí.
Nyní už je dobře zdokumentováno, že v Irsku první poloviny 20. století církevní sirotčince a chudobince často pohřbívaly své mrtvé v neoznačených hrobech, což odpovídalo tomu, jak se pohlíželo na svobodné matky, tedy jako na „padlé ženy“, k nimž se nehlásily ani jejich vlastní rodiny. „Rodiny se bály, že by to zjistili sousedé, protože otěhotnět mimo manželství byla nejhorší věc na zemi,“ podotkla Corlessová.