Berlín - Kovaný stalinista Erich Honecker stál v čele NDR dlouhých osmnáct let. Jeho éru symbolizují všudypřítomné uši Stasi, nudisté na Baltu, silnice plné Trabantů 601 i polibky s komunistickými funkcionáři – ačkoli on sám je údajně nesnášel. Od Honeckerovy smrti dnes Němce oddělilo dvacet let.
Honecker - ledový vládce rudého Německa, který nesnášel polibky
„Jednou z jeho největších předností byla disciplinovanost. Když se vrátil ze státní návštěvy, šel následující den do kanceláře bez ohledu na to, kdy přijel, jaký časový posun musel překonat a jaké bylo počasí,“ popsal Honeckera jeho někdejší bodyguard Lothar Herzog v rozhovoru pro Deutsche Welle. „Naopak jeho slabinou byl emocionální chlad. Často se ocital mimo realitu, byl tichý a distancovaný, když se na něco potřeboval soustředit.“
Obdobně hovoří i Bernd Brückner, jenž Honeckerovu bezpečnost střežil třináct let. Svého nadřízeného popisuje jako skromného, odtažitého, ale zdvořilého muže se zálibou pro lov, který stál na špici mocenské pyramidy v obklopení falešných přátel. Za jednoho z nich potom Brückner označil Ericha Mielkeho, šéfa Stasi – a právě Mielke stojí za tím, že o soukromém životě Ericha Honeckera vypovídají převážně osobní strážci.
„Třídního nepřítele viděl za každým stromem,“ konstatuje v souvislosti s „velkým Erichem“ (jak byl Mielke přezdíván) Brückner. Paranoidní obavy o Honeckerovu bezpečnost vedly k tomu, že se generální tajemník východoněmeckých komunistů pohyboval výhradně pancéřovanou limuzínou a v obklopení mužů, kteří měli zabránit případnému atentátu – aniž by tuto izolaci sám nějak intenzivněji vnímal.
Mimo realitu navíc Honeckera udržoval nejen jeho osobnostní profil, ale také další pobočník a vládce východoněmeckých médií Joachim Herrmann, jenž prvnímu muži NDR servíroval kašírovaný obraz idylického života za železnou oponou. Ještě 18. srpna 1989 tak mohl zapřisáhlý stalinista Honecker veršovat následující prohlášení: „Den Sozialismus in seinem Lauf hält weder Ochs noch Esel auf“ (v překladu „Postup socialismu nezastaví ani vůl a ani osel“). O dva měsíce později byl donucen opustit svůj úřad. Tři týdny nato padla Berlínská zeď.
GALERIE
Erich Honecker zdroj: Bundesarchiv
Nařídil střelbu po lidech, kteří chtěli ztéct zeď
Erich Honecker se narodil dva roky před vypuknutím první světové války do hornické rodiny v západoněmeckém Sársku. Jeho otec inklinoval k levici, prošel sociální demokracií a vstoupil do Komunistické strany Německa (KPD), kam ho Erich Honecker následoval po vyučení pokrývačem ve svých sedmnácti letech.
Za nacismu byl kvůli svému rudému profilu a údajné přípravě vlastizrady deset let vězněn, po válce vstoupil do Jednotné socialistické strany Německa (SED) a v 50. letech vedl její vojenský a bezpečnostní odbor. Kariéra ve stranické nomenklatuře ho přivedla i k tomu, že se v roce 1961 podílel na přípravách stavby Berlínské zdi a jako pověřený tajemník dal ještě téhož roku příkaz, aby se po uprchlících přes zeď střílelo. V roce 1974 rozkaz opakoval.
Tvrdé prosovětské postoje a intriky ve vedení ho nakonec katapultovaly až na samý vrchol východoněmecké věrchušky - v červnu 1971 vystřídal Waltera Ulbrichta ve funkci prvního (od roku 1976 generálního) tajemníka ÚV SED.
Polibek jako suvenýr
Pro Honeckerovu vládu byla charakteristická tvrdá politická linie vyvažovaná snahou vyjít co nejvíce vstříc uspokojování materiálních potřeb obyvatelstva; v 70. a 80. letech sice životní úroveň východních Němců daleko zaostávala za jejich bratry ve Spolkové republice, v rámci východního bloku se ale NDR dostala na první příčku (následovalo Československo).
Právě Honeckerova éra také nese obraz NDR v paměti starší a střední generace dnešních Čechů - jsou to trabanty na tuzemských silnicích, přenosy estrády Ein Kessel Buntes, nudisté na Baltu i nákupní zájezdy do Drážďan. Za nekonfliktními kulisami východoněmeckého konzumu se však skrývala práce tajné policie Stasi i likvidace krajiny v příhraniční Lužici.
Za symbol Honeckerovy éry je potom považována ikonická fotografie jeho polibku s vůdcem Sovětského svazu Leonidem Brežněvem, kterou ve východním Berlíně pořídil v říjnu 1979 Régis Bossu. Její výtvarná variace dnes zdobí torzo Berlínské zdi známé jako East Side Gallery a patří mezi vděčný motiv berlínských suvenýrů. Je přitom paradoxní, že Honecker podle slov jeho strážce Herzoga polibky s komunistickými vůdci nesnášel – stejně jako vřelé stisky rukou.
GALERIE
Leonid Iljič Brežněv a Erich Honecker zdroj: ČTK/ullstein/Sven Simon
Útěk do Moskvy, cesta do Chile
„Intriky, sobectví a konečně Honeckerův špatný zdravotní stav dovedly NDR v létě 1989 do národní krize,“ vzpomíná Brückner. „Politický systém země fungoval jako pyramida, a když přišel o svou špičku, stal se bezhlavým.“ Z vrcholných funkcí Honecker odstoupil 18. října 1989 - v létě totiž nespokojenost východních Němců vyvrcholila masovým exodem do západního Německa (mj. přes Prahu); šéf NDR ale do poslední chvíle nehodlal vzít na vědomí změnu situace a odstoupil teprve po vlně demonstrací.
Už v listopadu 1989 na něho byla podána žaloba za zneužití moci a korupci, jež byla následně rozšířena o spoluodpovědnost za střelbu na vnitroněmecké hranici. Bezmála osmdesátiletý politik reagoval tak, že v březnu 1991 s vědomím vysokých sovětských činitelů uprchl do Moskvy; zde měl pokračovat v léčbě svého nádorového onemocnění. Německá vláda žádala, aby byl vydán, Honecker však vyhrožoval sebevraždou.
Když začátkem prosince 1991 dostal ultimátum, aby opustil Rusko, uchýlil se na chilské velvyslanectví. Chtěl odletět za dcerou, chilská vláda však s jeho vstupem do země dělala průtahy. Do Německa se proto nakonec vrátil a stanul před zdejším soudem – justice ho vinila z odpovědnosti za smrt 49 osob.
Někdejší vůdce NDR ovšem tou dobou procházel posledním stádiem rakoviny jater, což nakonec zohlednil i soud a na jaře 1993 proces s definitivní platností zastavil. Honecker se poté skutečně přestěhoval do Chile. Zde také o rok později, 29. května 1994, zemřel. Bylo mu jedenaosmdesát let.
Erich Honecker