Praha/Kyjev - Přežil Oranžovou revoluci a z pozice poraženého se dokázal vrátit zpět do čela. Jeho političtí odpůrci skončili ve vězení či zdecimovaní, jeho moc ve státě, jehož jazyk se naučil až ve svých padesáti letech, se zdála neotřesitelná. Teď však Viktor Janukovyč čelí vážnému nebezpečí, že ho houževnatost, s jakou ustál dřívější revoluční roky, už nezachrání a že se z Číny, kam dnes odletěl na plánovanou státní návštěvu, už nebude mít kam vrátit.
Těžký život pouličního rváče Viktora Janukovyče
Právě houževnatost je vlastností, která současného ukrajinského prezidenta definuje. Nejenže přestál revoluční roky, které ho odsoudily do druhého politického patra, ale podařilo se mu i vyrovnat s kritikou Evropské unie či námluvami a výhrůžkami Kremlu. Pokud by označení „velký kormidelník“ už necharakterizovalo Mao Ce Tunga, směle by se jím mohl zaštítit i Janukovyč.
Houževnatost má ovšem ukrajinský prezident v povaze už od mládí. V současnosti jde sice o bohatého muže, který tráví čas v honosné vile za Kyjevem, zažil ale extrémně tvrdé a chudé podmínky industriální pouště východní Ukrajiny, kde vyrůstal. Narodil se na vesnici v doněcké oblasti v rodině s ruskými, polskými a běloruskými kořeny. „Mé dětství bylo těžké a hladové. Vyrůstal jsem bez matky, která umřela, když mi byly dva roky. Chodil jsem po ulicích bosý a musel o sebe bojovat každý den,“ vzpomíná.
V době, kdy se Janukovyč dostal do puberty, už neměl ani otce a vychovávala ho jeho polská babička z Varšavy. A možná i kvůli tomu se vydal na dráhu zločinu. V sedmnácti letech byl poprvé uvězněn za loupež a napadení. Za mřížemi si měl odsedět tři roky, ale po osmnácti měsících mu pomohla amnestie. Necelé dva roky nato ovšem současný prezident seděl podruhé, opět za napadení. Tyto prohřešky později označil za „chyby mládí,“ nicméně je zřejmé, že tento rváč vyrostlý v tvrdých podmínkách ukrajinských slumů neodejde bez boje.
„Janukovyčovo chování je základem veškerých protestů,“ tvrdí pro Guardian Lilie Ševtsova z think tanku Carnegie Russia. „Jeho cílem je obhajoba prezidentského křesla ve volbách 2015. Zjistil, že podpora evropské integrace mu vítězství nepřinese, a rozhodl se otočit zpět do Ruska.“
„Evropa na něj tlačila. Proto vyrazil do útoku“
Od summitu ve Vilniusu z minulého pátku byl Janukovyč potichu. Zpoza vysokých bran a kordonů policejních těžkooděnců, kteří chrání jeho sídlo, se k protestům odmítl vyjadřovat, až na odsouzení policejního zásahu na páteční demonstranty. Ale veřejné projevy nikdy nebyly Janukovyčovou nejsilnější stránkou.
Od svého zvolení v roce 2010 byl tento muž v čele hluboce rozděleného, korupcí prožraného a chudého státu, jehož některé části byly historicky rozděleny mezi státy Evropy (Polsko, Rakousko-Uhersko) a Rusko. A právě za „muže z Moskvy“ je Janukovyč dlouhodobě označován.
Není se čemu divit. Ruština byla jeho mateřským jazykem a ukrajinštině se učil až ve svých padesáti letech. A i přesto, že si vstup do Evropské unie vzal za svůj „strategický cíl“, který stvrdil například podpisem smlouvy o vízovém styku v roce 2010, v období lámání chleba se prezident nakonec vždy přiklonil k Moskvě. „Smlouva ve Vilniusu byla revolučním okamžikem. A Janukovyčovy instinkty mu zavelely k útoku,“ hodnotí expert na Ukrajinu Andrew Wilson.
Přes silnou lidovou podporu „nové Oranžové revoluce“ se sesadit tohoto třiašedesátiletého absolventa polytechnického institutu nepodaří lehce. Před devíti lety to byl právě on, kdo rozžehl spory pokusem o „ukradení“ voleb. Tehdy neuspěl a do čela země se dostal Viktor Juščenko. Ten se však ukázal jako neefektivní vládce, kterému podrazily nohy i věčné intriky s tehdejší ministerskou předsedkyní Julijí Tymošenkovou.
GALERIE
Protesty v Kyjevě
Právě Tymošenkovou Janukovyč nejdříve vystřídal v premiérském křesle a posléze porazil v prezidentské volbě, kterou řada pozorovatelů včetně OBSE označila za zmanipulovanou. A o rok později už byla ve vazbě, za „vyjednání nevýhodných podmínek o dodávkách ruského plynu na Ukrajinu“.
Jestli před třemi lety ale byla Janukovyčova pozice natolik silná, že dokázal měnit volební zákon těsně před prezidentskými volbami, dnes si tolik jistý být nemůže. Ačkoliv prezident nadále ovládá tajné služby, státní policii, skupinu mocných oligarchů a těší se podpoře Vladimira Putina, zůstává otázkou, na jak dlouho. Odborníci totiž poukazují na rozkol elit, který po protestech nastal. Odstoupil šéf prezidentské kanceláře Serhij Ljovočkin i několik poslanců z vládní Strany regionů – například Inna Bohoslovská -, kteří se přidali na stranu demonstrantů.
Jak píše Guardian, Janukovyč je jedním z několika vůdců, silných a relativně populárních, kteří vítězí ve volbách a pak svůj mandát užívají k polarizaci společnosti. Na přední pozice ve státní správě dosazují své lokaje a tvrdě trestají své protivníky. Podobně jako v Maďarsku, Turecku nebo Rusku (ač vycházející z jiných kulturních podmínek) sdílí ukrajinský prezident touhu po moci a vlivu, která je v rozporu s občanskou společností a institucemi, které z ní vycházejí.
Občanská společnost ale nyní bije Janukovyče po hlavě a na svou stranu si pomalu získává i parlament (ač ten dnes odmítl hlasování o důvěře vlády Janukovyčova muže Mykoly Azarova). Právě tam by mohl ležet zárodek prezidentova skonu. „Vyslovení nedůvěry vládě by Janukovyče nechalo nebezpečně izolovaného. A to by se v dlouhodobém horizontu nelíbilo ani Rusku,“ připomíná Wilson. V krátkodobém měřítku současných protestů ovšem prezident zdaleka slabý není a stávající ruská podpora jeho šance na přežití razantně zvyšuje.