„Nic zlého ty děti neudělaly a celý život trpí.“ Češi léčí v Malawi a učí tam dobročinnosti

Provincie Mchinji leží v Malawi asi tisíc metrů nad mořem a je to jedno z nejchudších míst na Zemi. Většina venkovanů tam nemá žádné peníze. Jedí kukuřici, kterou sklidí na mizerné půdě. Pokud nesklidí, umírají hlady. Poslední dobou se však stává zvláštní věc. Rodina z nuzné chatrče vezme sotva narozené kůzle a daruje ho sousedům. „Nejchudší lidi světa učíme obdarovat své blízké. Aby věděli, jaké to je,“ říká lékař Rastislav Maďar. Česko-slovenská neziskovka International Humanity, kterou zakládal, pomáhá lidem v Malawi k důstojnému životu.

Rastislav Maďar na misi v Malawi
Zdroj: archiv Rastislava Maďara

Podle čeho jste si v Malawi vybírali místo, ve kterém jste se rozhodli pracovat?
Nejprve jsme udělali průzkum a jedním z faktorů, podle kterých jsme se rozhodovali, bylo, kde je v Malawi nejnižší hustota asfaltových silnic. V té zemi totiž asfaltové silnice přinášejí pokrok a území mimo jejich dosah připomínají zaostalý středověk. Doslova. Ta provincie se jmenuje Mchinji a žije v ní asi půl milionu obyvatel. Je to absolutně chudý venkov, bez jakýchkoli technologií a vymožeností civilizace. Také s mobilním telefonem se tam setkáte jen velmi výjimečně.

Jak tam lidé žijí?
Osmdesát procent obyvatel Malawi žije na venkově a živí se převážně zemědělstvím, případně prodejem zemědělské produkce. Koncem roku se snaží zasít kukuřici a potom čekají, jestli zaprší, aby mohli na jaře sklízet. Pokud nezaprší, znamená to, že zůstanou bez jídla. Když prší kratší dobu, než je potřeba, mají jídla málo. To znamená, že buď snědí to, co by měli zase zasít, nebo zůstanou o hladu.

Největší hlad bývá těsně před sklizní, protože docházejí zásoby, které měli našetřené, a novou úrodu ještě nesklidili. V té době se může stát, že několik dní vůbec nic nejedí. To se týká i dětí. Naprostá zoufalost. Jsou životně závislí na přírodních podmínkách a na počasí. Navíc mají tak monotónní stravu, že trpí těžkou podvýživou. Nejvíce děti. Holá kukuřičná kaše je chudé jídlo, které nemůže ke zdravému vývoji dítěte stačit.

Děti v Malawi
Zdroj: archiv Rastislava Maďara

Ještě větším neštěstím Malawi je skutečnost, že chronická podvýživa způsobuje pokles mentálních funkcí. Přitom budoucnost té země spočívá v potenciálu jejich lidí, a pokud IQ dětské populace tímto způsobem klesá, pak se nedá čekat, že ty děti budou schopny dokončit základní školu, natož vystudovat střední.

Kromě kukuřice tam skutečně lidé nemají nic jiného k jídlu? Není tam v krajině alespoň co sbírat?
Je to hlavně tím, že lidé v Malawi nemají dost informací. Jsou zvyklí na kukuřici, přestože je náchylná na nemoci a velmi citlivá na nedostatek vláhy. Přitom existují plodiny pro tamní pěstování mnohem vhodnější. Třeba maniok se dá zasadit na okraji políčka. Jsou to keře, z jejichž kořenů se připravuje jídlo, listy dokonce obsahují bílkoviny, větvičky se nastrkají zpátky do půdy a vyrostou z nich nové rostliny. Maniok navíc snese velmi špatnou půdu, takže vlastně může růst kdekoli. Jenže vesničané v Malawi o tom prostě nevědí.

Jak je možné, že lidé v takové krajině žijí, přestože v ní neumí hospodařit?
Děti tam ve velkém počtu umíraly vždy. Nic zlého neudělaly a celý svůj krátký život nepřetržitě trpí. Kombinace nejrůznějších infekčních nemocí, podvýživy a malárie je skutečně smrtelná. Celá tato jihovýchodní část Afriky spadala pod britskou koloniální správu. Ať už to byla Zambie, která se jmenovala Severní Rhodesie, nebo Zimbabwe, to byla Jižní Rhodesie, nebo Malawi, které se jmenovalo Nyasaland. Všechny ty země teď mají velké problémy. Kukuřice tam pravděpodobně přišla z Evropy a tím, že lidem chybí vzdělání, se na ní stali naprosto závislými. To je ničí.

Rastislav Maďar
Profil

Rastislav Maďar

Rastislav Maďar je předsedou International Humanity. Je to česko-slovenský neziskový spolek se sídlem v České republice, který pomáhá nejchudším obyvatelům planety na Srí Lance, v Nepálu, Zambii, Ugandě, na Haiti a v dalších rozvojových zemích třetího světa. Lidé působící v tomto spolku pracují zcela dobrovolně a bez nároku na honorář při svém běžném povolání. International Humanity tak dárcům garantuje stoprocentní využití jejich příspěvku na pomoc potřebným.

Angličtina je v Malawi stále oficiální jazyk, jenže na venkově jen málokdo anglicky mluví. Bez tlumočníka se tam vůbec nedokážeme domluvit. Funguje tam několik kmenových jazyků a dominantním je jazyk chicheva. Čte se to čičeva a stejně se jmenuje kmen, který kolonialisté rozdělili do tří zemí. Zambii, Malawi a Mosambik. Dnes už jsou ty hranice prostupné, takže vždy v létě se schází takzvaná velká rada kmene Chicheva na společné slavnosti.

/*json*/{"map":{"lat":3.0407019751361575,"lng":28.80443749999996,"zoom":3,"mapTypeId":"roadmap"},"markers":[{"lat":-12.554563528593656,"lng":34.1015625,"type":"1","description":"Malawi leží mezi Zambií, Tanzánií a Mozambikem."}],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/

Kdy jste do Malawi přijel poprvé?
Organizace International Humanity vznikla v roce 2004 s cílem pomáhat v chudých zemích. Nejprve jsme působili na Srí Lance. Bylo to v době tsunami a v následujících letech. Potom jsme s kolegy hledali nové místo, kam bychom se přesunuli. Všechny naše projekty se snažíme dělat tak, abychom je časem mohli předat místním lidem a přesunout se jinam. Vybrali jsme si Afriku, protože je to nejchudší kontinent. Pořád se tam umírá hladem a já velmi citlivě vnímám dětskou podvýživu. Nejenže působí dětem velké utrpení, ale je příčinou dalších nemocí, které pak končí smrtí.

Proč tedy zrovna Malawi?
Byli jsme nejdříve nějakou dobu v Tanzanii a odtud se v roce 2010 přesunuli do Malawi. Podle světové banky je to země s nejnižším HDP na jednoho obyvatele. Dalším důvodem, proč jsme se pro Malawi rozhodli, je skutečnost, že tam nikdy nebyla občanská válka. Nikdy se tam nestřílelo a jsou tam velmi milí lidé, kteří nutně potřebují pomoc. Skutečně. Jakmile jsme tam byli, měli jsme jasno, že právě tam chceme zůstat.

Rastislav Maďar a vlajky v Malawi
Zdroj: archiv Rastislava Maďara

Bezpečnost byla pro nás zásadní. Lidé v International Humanity platí všechny náklady na své mise do Malawi ze své vlastní kapsy. Jsem předseda té organizace a nechci někomu vysvětlovat, proč mu tam zastřelili dceru nebo syna, který se rozhodl, že ve svém volném čase pojede o prázdninách do Malawi pomáhat. Také jsem nechtěl s vypětím všech sil postavit nemocnici nebo školu, aby je pak někdo vyhodil do vzduchu.

Nemáme žádné granty ani dotace. Vůbec o ně nežádáme. Jsou totiž lidé, kteří říkají, že nepřispívají neziskovému sektoru, protože neziskovky mají vysoké náklady na svůj vlastní provoz a že je nechtějí živit. Takže jsme se rozhodli každou darovanou korunu vložit přímo do svých projektů a většinu provozních nákladů si platíme sami. Včetně letenky do Afriky. Přispívají nám obyčejní dárci, kteří posílají třeba padesát, sto korun. Nemohli jsme dopustit, aby nemocnici, kterou jsme v Africe za jejich peníze vybudovali, někdo zničil.

Co se vám v Malawi zatím podařilo?
Společně s místními lidmi jsme tam postavili právě malou nemocnici a zajišťujeme její provoz. Jeden z náčelníků nám věnoval pozemek a daroval dřevo, aby lidé mohli sami vypálit cihly. Zrekonstruovali jsme několik škol, ve kterých platíme pomocné učitele. Nadaným studentům hradíme školné na střední škole. Dělá to jen sto padesát korun měsíčně, ale pro lidi z Malawi je to velký peníz. A třetí aktivita, na kterou jsme se tam zaměřili, je udržitelný rozvoj komunit. Snažíme se pomáhat tím, že lidem věnujeme sóju nebo maniok jako takový startovací balíček pro hospodaření, které není závislé pouze na kukuřici.

Rastislav Maďar s pacientem v nemocnici Malawi
Zdroj: archiv Rastislava Maďara

Stejně tak nakupujeme a rozdáváme kozy. Naší podmínkou je, že první kůzle, které se narodí, musí majitelé darovat jiné chudé rodině. Z nejchudších lidí světa děláme dárce. Necháváme jim zakusit, jaký je to pocit. Dosud jsme v Malawi zakoupili a rozdali asi sto deset koz a dnes už má svou vlastní kozu přes pět set padesát rodin ve třech regionech. Projekt se rozvíjí i bez naší přítomnosti. Lidé si tam prostě předávají kůzlata a tak se to šíří dál.

Kolik lidí pro vás v Malawi pracuje?
Nezaměstnáváme tam žádné lidi, ale máme spolupracovníky. Hlavním koordinátorem je člověk jménem Fanuel. Narodil se v jedné z nejchudších vesnic v Malawi a my jsme mu pomohli vystudovat střední školu. Každý den brzy ráno přebrodil řeku a šel do školy. Když začalo pršet a zvedla se voda, zůstal na druhém břehu i několik dnů bez jídla. Napil se ze studny, a pokud mu někdo nedal najíst, nejedl. Tohle vydržel celé čtyři roky. A protože byl nadaný, dostal stipendium z Jihoafrické republiky a je jedním z mála lidí ve své provincii, kteří mají vysokou školu.

Ženy v Malawi
Zdroj: archiv Rastislava Maďara

Dělá nám v Malawi spojku. Všechno zařizuje. V Africe totiž můžete pomáhat, jenom pokud máte všechno ošéfované až do posledního kilometru. Pokud přímo na místě nemáte spolehlivého člověka, který vám pohlídá každou korunu, nemůžete tam pomáhat. Je nesmysl přivézt tam něco naslepo. Zoufalí vyhladovělí lidé to použijí tak, jak by to zoufalí vyhladovělí lidé udělali u nás. Vzali by si co nejvíc a snažili se s tím kšeftovat.

Jak vlastně rodiny na venkově hospodaří? Jak vypadá jejich rozpočet?
Rozpočet? Žádný nemají. Ti lidé jsou úplně bez peněz. Jedí jen to, co si vypěstují. Kdybychom tam nepostavili nemocnici, nikdy by se k lékaři nedostali. Do státní nemocnice, která je daleko, by neměli za co dojet. Mnoho rodičů vůbec neví, proč má jejich dítě velké bříško. Diví se, když jim říkám, že možná umírá hlady. Vždyť prý přeci dostává stejnou misku kukuřičné kaše jako oni.

Když v Malawi nemáte žádné zaměstnance, jak vaše nemocnice funguje?
Máme několik lékařů a dalších spolupracovníků a ti tam během roku jezdí. Lékař, který už v Malawi byl, si obvykle vytvoří svou skupinu. Jsou to převážně Češi i Slováci. Jedna skupina tam pravidelně jezdí z Kanady.

Takže se vám hlásí dobrovolníci, kteří mají o práci v Malawi zájem a pokud splní vaše podmínky, mohou tam odjet.
Přesně tak. Máme takové základní desatero, které definuje, co od toho člověk může očekávat, co musí splnit a respektovat. Podmínky na našich misích jsou skutečně drsné. V noci po vás mohou běhat krysy, na záchod jdete s čelovkou na hlavě k malé chatrči s dírou uprostřed a kolem pobíhají hyeny nebo psi. Nesmíte mít žádné fobie, musíte být adaptabilní a zvládat stres. Vesnice žije od časného rána, lidé vstávají v pět a je tam permanentní křik. Naprosto zásadní je schopnost a odhodlání pracovat od rána do večera. Před nemocnicí stojí zástupy pacientů a není možné říct: ‚Hele, je pět. Padla, tak jdu.‘

Do našich misí není také vhodným kandidátem ten, kdo hledá dobrodružství. Ideální je člověk, který chce poznat místní lidi, zajímá ho jejich jednoduchý nuzný život a chce se jim plně odevzdat. Je to vysloveně oběť. Časová, finanční i fyzická. Každému mohu garantovat, že si tam sáhne na dno svých sil. Fyzických i psychických.

Jak ve vaší misi vypadá pracovní den?
Často ani nezahlédneme slunce, protože jsme pořád zavření v nemocnici. Venku stojí davy pacientů, kterým se věnujeme až do tmy. Na jednu stranu je to obrovský stereotyp, ale také vás to ale nesmírně obohatí. Lidsky i odborně. Snažím se mít ve skupině vždy jednoho studenta medicíny, pro kterého je to unikátní škola. Vidí tam nemoci, o kterých jeho učitelé možná jenom četli v knížkách.

Pacient nemocnice v Mallawi na dece z Rychvaldu
Zdroj: archiv Rastislava Maďara

Někdy se mi stává, že jsem úplně na dně a mám pocit, že už nemohu dál pracovat. Pak si ale vzpomenu na všechny ty lidi, kteří nám dali peníze, abychom mohli v Africe pomáhat. V Malawi všem zdůrazňuji, že tam nejsme sami za sebe, ale že zastupujeme spoustu dalších, kteří na ně myslí. Vzpomenu si na babičky z Rychvaldu nedaleko Karviné, které pletou deky, aby se děti měly čím přikrýt. Samy jsou invalidní, mají těžký život, a přesto se snaží na ty chudinky v Malawi myslet. To mi vždy dodá sílu, abych tu krizi překonal a začal zase pracovat.

Kdy jste tam byl letos?
Tři týdny na přelomu července a srpna. Z části si beru dovolenou, zčásti náhradní volno za odpracované víkendy. Jezdím tam v létě, protože tehdy je v Malawi zima a příliš často neprší. V době velkých dešťů se cesty tak rozbahní, že nejsou sjízdné. Děláme totiž výjezdy do okolních vesnic a hledáme pacienty, kteří jsou v tak špatném stavu, že by k nám do nemocnice nedošli. Kdyby pršelo, nemohli bychom v tom nekonečném bahništi takhle jezdit.

O Africe panuje obecná představa, že je tam pořád vedro. Jenže my se pohybujeme na náhorní plošině ve nadmořské výšce okolo tisíce metrů. Navíc v zimním období, kdy noční teploty klesají na pět až osm stupňů. Proto naši dobrovolníci pletou deky, které tam vozíme. Děti spí na zemi a nemají často vůbec nic, čím by se mohly přikrýt. My na sobě máme termo prádlo a pořádný spacák, ale i tak se nad ránem klepeme zimou. Představte si, jak statečné musí ty děti být, když to vydrží jen v ušmudlaném tričku.

Jaký je potom váš návrat domů?
Každý, kdo s námi do Malawi někdy vyjel, potvrzuje, že ho to nabíjí ohromnou energií. Jen co se doma v posteli pořádně vyspí, okamžitě chce mezi lidi a vyprávět jim o tom. Pořádají přednášky a žádají své posluchače, aby přemýšleli, jak by mohli v Malawi pomoci. Je to takové šíření dobré atmosféry a energie. V porovnání s tím, jak si tady žijeme dobře, jsou Češi i Slováci velmi negativně naladění. Jsou smutní, moc se mezi sebou ani nebaví a mají pocit, že snad všude na světě je lépe, než doma.

Máte při tom obrovském zápřahu vůbec šanci přijít do styku s místními lidmi jinde, než v nemocnici?
Vesničané jsou tam na nás moc hodní. Perou nám oblečení, večer připraví něco k jídlu. A hlavně nám chodí děkovat způsobem, který si v Evropě snad nikdo ani nedovede představit. Každý večer totiž před nemocnicí zpívají a tančí. Připraví velké představení, ve kterém zpívají písně o naší pomoci. Je to sbor mužských, ženských i dětských hlasů, zpívající vlastní libreta o dobrovolnících z Česka a Slovenska, kteří je přijeli léčit. Zpívají o tom, jak jsme přišli a stavěli jsme nemocnici, jak oni na tu nemocnici pálili cihly a jak jsou teď všichni šťastní, že už ženy nemusí rodit děti vedle silnice, jako zvířata. To je jejich poděkování. Nic jiného nám dát nemohou, protože nic nemají.

Rastislav Maďar v Malawi
Zdroj: archiv Rastislava Maďara