Menšinové vlády: v Evropě nic výjimečného, v Česku však moc dlouho nevydrží

V Evropě nejsou menšinové vlády ničím zvláštním. Od konce 2. světové války až dodnes úřadovalo ve 30 vybraných evropských zemích celkem 832 demokratických vlád. Z nich více než čtvrtina vládla menšinově, jelikož tyto vlády neměly dostatečnou oporu v parlamentu. Portál ČT24.cz přináší kompletní analýzu vlád v Evropě od roku 1945.

Menšinové kabinety jsou typické například pro Dánsko, kde jsou nejčastějším druhem vládnutí, naopak v Německu nebyla v poválečné době jediná menšinová vláda. Česko zažilo od roku 1990 ze 14 vlád již čtyři menšinové kabinety.

Začněme však nejprve teoreticky: existují tři základní druhy vlád.

Prvním typem je většinová vláda. Vládní strany jsou v takovém případě natolik silné, že počet jejich mandátů stačí k zajištění potřebné většiny a zisku důvěry parlamentu. Pokud vláda takovou sílu nemá, je druhou možností vznik menšinové vlády. Ta je složená ze stran, které nemají nadpoloviční převahu v parlamentu. I pro menšinovou vládu je ovšem stále nutné vyjednat si podporu ostatních stran – ať už pro vyslovení důvěry či následné přijímání běžných zákonů. Třetí alternativou jsou tzv. úřednické kabinety. Ty jsou složené z nepolitických odborníků, kteří nahrazují stranické vlády v době politických neshod.

Jak menšinové vlády vznikají?

V klasických parlamentních demokraciích vzniká plnohodnotná vláda v okamžiku, kdy je jí parlamentem (konkrétně dolní komorou) vyslovena důvěra. Příkladem vzniku menšinové vlády může být situace, kdy vítězi voleb chybí jen několik málo křesel k zisku potřebné většiny. Taková politická strana zpravidla vychází z voleb s výrazným náskokem na další strany v pořadí. Pro případný zisk nadpoloviční většiny by se všechny tyto menší strany musely proti vítězi spojit, což je ovšem z důvodu počtu subjektů značně komplikované. Politické strany proto souhlasí s tím, aby vítěz voleb vládl menšinově.

Další situací, která může vést ke vzniku menšinové vlády, je přítomnost antisystémové strany v parlamentu. Její potenciál podílet se na vládě je velmi nízký a ostatní politické strany s ní nechtějí uzavírat koaliční dohody. V takovém případě je mnohem komplikovanější hledat většinu potřebnou k vládnutí, což vede ke vzniku menšinových kabinetů.

Příkladem takové strany byla KSČM – zejména v 90. letech s ní ostatní politické subjekty odmítaly spolupracovat a vstupovat do koaličních svazků. Sociální demokraté proto hledali přirozeného levicového partnera jen velmi obtížně a uchylovali se raději ke spolupráci s ideologicky vzdálenějšími stranami.

Počet vlád v Evropě od roku 1945 a průměrná doba jejich setrvání v úřadě
Zdroj: Parlov.gov

Menšinové vlády často vznikají také rozpadem vládní koalice. Vláda původně vznikla jako většinová, ale kvůli stranickým či personálním neshodám některý z politických subjektů tuto koalici opustí. Než dojde ke vzniku nové koalice či k předčasným volbám, zůstává u moci stávající menšinový kabinet.

Vláda bez důvěry parlamentu

Kromě velikosti podpory v parlamentu se jednotlivé typy vlád liší i průměrnou délkou setrvání v úřadu. Nejdéle fungují většinové vlády, které průměrně přežívají déle než dva roky. Menšinové kabinety v průměru končí ve funkci už po roce a půl. Vlády bez dostatečné podpory v parlamentu jsou totiž zranitelnější vůči opozici a případnému odvolání.

Jasně nejkratší dobu přežívají úřednické kabinety, a to průměrně jen asi půl roku. To je způsobeno tím, že účelem úřednických vlád je většinou pouze dočasná správa země před opětovným návratem vlády politické. 

Na severu jsou menšinové vlády oblíbené

V jednotlivých evropských zemích se menšinové vlády vyskytují v různé míře. Suverénně nejvíce menšinových kabinetů pamatuje ve své poválečné historii Dánsko, kde více než 92 % vlád nemělo dostatečnou podporu v parlamentu. Podobně jsou na tom další severské státy Švédsko a Norsko. Přibližně dvě ze tří vlád zde byly menšinové. Naopak s vůbec žádnou menšinovou vládou neměli od roku 1945 zkušenost občané v Německu, Lucembursku a Švýcarsku.

Většinové, menšinové a úřednické vlády vybraných evropských zemí
Zdroj: Parlgov.org
  • • tři úřednické (Josef Tošovský, Jan Fischer, Jiří Rusnok),
    • čtyři menšinové (Václav Klaus II, Miloš Zeman, Mirek Topolánek I a II),
    • sedm většinových (Petr Pithart, Václav Klaus I, Vladimír Špidla, Stanislav Gros, Jiří Paroubek, Petr Nečas, Bohuslav Sobotka).

V Česku vedl první porevoluční demokratickou vládu Petr Pithart, tu zatím poslední Bohuslav Sobotka. Z celkem 14 vlád zde byly menšinové hned čtyři. Česko je tak ve srovnání s ostatními zeměmi v Evropě mezi 10 státy s největší zkušeností menšinového vládnutí. Podobně časté jsou menšinové vlády například v Litvě, Portugalsku, Bulharsku nebo Slovinsku.

Menšinové vlády ano, menšinové vlády ne

Různá míra výskytu menšinových vlád v jednotlivých zemích má svoje odůvodnění. Důležité je, že ne ve všech politických systémech potřebuje vláda ke svému plnohodnotnému vládnutí podporu parlamentu. Jedná se o speciální typ tzv. negativního parlamentarismu. Ten stojí na logice, že dokud vládě není vyslovena nedůvěra, předpokládá se, že vláda důvěru má a může vládnout. Zatímco tedy v tradičním parlamentarismu (například v Česku) musí vláda získat důvěru parlamentu, v negativním parlamentarismu je úkolem parlamentu dokázat, že vláda nemá podporu.

Tzv. negativní parlamentarismus je typický právě zejména v severských zemích (např. v Dánsku, Švédsku, Norsku nebo na Islandu). Proto se také v tomto regionu setkáváme s výraznou převahou menšinových vlád nad většinovými.

obrázek
Zdroj: ČT24

Vláda v Dánsku, kde jsou menšinové vlády nejčastějším typem vládnutí, se ujímá úřadu i bez podpory parlamentu. Hlavním kritériem pro vznik takové vlády je dohoda politických stran. Například po zatím posledních volbách v roce 2015 se dánským premiérem stal Lars Løkke Rasmussen, jehož strana měla jen 34 mandátů z celkových 179 křesel v parlamentu. Vládu sice podporovala Liberální aliance a Konzervativci, zároveň ale tyto dva subjekty vyhrožovaly svržením kabinetu, pokud ten odmítne snížit daně nejbohatším. Teprve když byly obě strany přizvány do vlády, tlak na vyjádření nedůvěry oslabil. To ukazuje, jak jsou menšinové vlády nuceny hledat podporu napříč parlamentem, což vede k hledání kompromisních řešení při předkládání návrhů zákonů.

Naopak v Německu se v poválečné historii s menšinovými vládami nesetkáme vůbec. Z celkových 25 vlád byly všechny většinové, takže ani úřednické kabinety zde nejsou obvyklé. Svoji roli v tomto a podobných případech sehrává nejen ústavní rámec, ale také tradice a zvyklosti. Naposledy se o možné menšinové vládě mluvilo v Německu po zářijových volbách. Angela Merkelová původně jednala o vzniku vlády se stranami FDP a Zelenými, avšak neúspěšně.

Angela Merkelová
Zdroj: Luc Gnago/Reuters

Jelikož přetrvával odmítavý postoj sociálních demokratů opětovně vstoupit do vládní koalice, začalo se hovořit o menšinovém kabinetu Angely Merkelové. Ten však kancléřka razantně odmítla: „Soustředíme se na vytvoření stabilní vlády a je pravda, že menšinový kabinet by v žádném případě stabilní nebyl. To je pro nás, jako obyvatele Německa, naprosto závazné.“

Vše tedy nasvědčuje tomu, že ani nyní nebude mít Německou zkušenost s menšinovou vládou a jako nejpravděpodobnější se nyní jeví pokračování velké koalice mezi CDU/CSU a SPD.

České menšinové vlády: poměrně časté, ale nestabilní

Česko se pohybuje někde mezi těmito dvěma extrémy. Od roku 1990 z celkem 14 vlád byly menšinové kabinety čtyři. První menšinovou vládou byla ta, jíž předsedal po volbách v roce 1996 Václav Klaus – disponovala pouze 99 mandáty ve dvousetčlenné sněmovně. Klausova koaliční vláda se však nakonec pod tíhou skandálů občanských demokratů rozpadla.

Za menšinový můžeme označit i kabinet Miloše Zemana. Jednalo se o jednobarevnou sociálně demokratickou vládu, ovšem je třeba upozornit, že její stabilita byla zajištěna tzv. opoziční smlouvou s občanskými demokraty. Proto také přežila celé čtyřleté období, na rozdíl od vlády Klausovy.

Mirek Topolánek byl dalším premiérem, který byl v čele dokonce dvou menšinových vlád. Jednalo se o specifickou situaci, kdy pravicový i levicový tábor získaly ve sněmovně po volbách v roce 2006 shodně 100 mandátů. Tehdejší prezident Václav Klaus jmenoval po volbách premiérem právě Topolánka, ale jeho vláda ve sněmovně neuspěla – důvěru jí vyjádřilo jen 96 poslanců.

Mirek Topolánek
Zdroj: Tomáš Hájek/isifa/LN

Topolánek však od prezidenta dostal ještě jednu šanci a šel žádat o důvěru podruhé. Na své straně měl v té době již přeběhlíky ze sociální demokracie Miloše Melčáka a Michala Pohanku, kteří opustili jednací sál a snížili tak kvórum potřebných hlasů. Topolánek nakonec důvěru získal s podporou 100 poslanců a vznikla tak jeho druhá menšinová vláda složená z ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Také tato vláda ale skončila předčasně, když jí byla v březnu 2009 vyslovena v Poslanecké sněmovně nedůvěra. Bylo to mimochodem poprvé v české historii, kdy byla vládě úspěšně vyslovena nedůvěra.

Menšinové vlády v Česku jsou velmi nestabilní – ze čtyř pouze jedna (Miloše Zemana) vládla celé čtyřleté funkční období. Po říjnových sněmovních volbách vznikla v pořadí pátá menšinová vláda, v jejímž čele stojí Andrej Babiš. Podporu mezi sněmovními stranami zatím dojednanou nemá a její životnost by tedy neměla být podle českých politických zvyklostí příliš dlouhá.

Spíše než na podporu sněmovny však může premiér spoléhat na prezidenta Miloše Zemana. Ten totiž koncept menšinové vlády podporuje a několikrát zopakoval, že Babiše pověří i v druhém případném pokusu, nezíská-li důvěru už napoprvé. Dočasnost menšinové vlády tak může být mnohem delší, než jaká jsou očekávání.