Před 100 lety Britové poprvé podpořili vznik Izraele, Balfourova deklarace jitří emoce dodnes

Přesně před sto lety poslal tehdejší šéf britské diplomacie Arthur Balfour dopis lordu Lionelu Walteru Rothschildovi, který vedl britské sionisty. Světová mocnost v něm vůbec poprvé podpořila vznik židovského státu v oblasti historické Palestiny, čerstvě osvobozené z letité osmanské nadvlády. Takzvaná Balfourova deklarace počítala s dodržováním občanských a náboženských práv ostatních komunit v oblasti. Palestinci ji dodnes považují za historickou nespravedlnost a žádají omluvu za příkoří, které jim způsobila.

Banksy se omluvil Palestincům za Balfourovu deklaraci
Zdroj: REUTERS Autor: Mussa Qawasma

Snahy o zřízení židovského státu začaly mít jasnější obrysy už koncem 19. století se vznikem myšlenky sionismu, kterou na pravidelných kongresech propagoval její autor Theodor Herzl. Idea „návratu židovského národa do míst, odkud historicky pochází“ se rozmohla zejména v reakci na antižidovská nacionalistická hnutí působící v Evropě.

Video Události
video

Zpravodaj ČT: 67 slov, která před stoletím změnila historii

Vydání Balfourovy deklarace 2. listopadu 1917 ale bylo určitým mezníkem v tomto úsilí. Dopis, adresovaný předsedovi britské sionistické organizace, má pouhých 67 slov a není příliš konkrétní. Píše se v něm, že britská vláda pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině a učiní vše pro to, aby tohoto cíle bylo dosaženo.

Deklarace byla vůbec prvním mezinárodním uznáním práva Židů ze strany světové mocnosti. „Balfourova deklarace byla psána velmi obratným diplomatickým jazykem, který sice na první pohled jednoznačně preferoval na palestinském území sionisty, avšak zároveň dával prostor i pozdějšímu britskému lavírování (hlavně před druhou světovou válkou), které posilovalo arabské požadavky,“ řekl webu ČT24.cz expert na blízkovýchodní politiku Marek Čejka z brněnské Mendelovy univerzity.

„Britové tak v Palestině nejen napomohli rozdmýchat stále nekončící izraelsko-palestinský konflikt, ale zároveň si vysloužili jak nenávist ze strany mnohých Arabů, tak později i sionistů. Je zajímavé, že někteří sionisté dokonce britskou politikou natolik opovrhovali, že proti Anglii dokonce bojovali během druhé světové války,“ upozorňuje Čejka. 

Britská hrdost i omluvy 

Británie si chce sté výročí připomenout „s hrdostí“. Slavnostní večeře v Londýně se zúčastní britská premiérka Theresa Mayová spolu s jejím izraelským protějškem Benjaminem Netanjahuem. Mayová prý při jednání podle britských médií zdůrazní, že „nelze omluvit žádnou formu nenávisti vůči Židům“.

„Obecně vzato vytvářela britská koloniální politika po světě zcela úmyslně mezi různými komunitami bezprecedentní konflikty. Ty měly uskutečnit britskou strategii rozděl a panuj, či lidově řečeno: když se dva perou… Britové tímto způsobem sice v krátkodobém horizontu posílili svou dominanci, ale dlouhodobě na sebe strhávali velkou nenávist.“

Marek Čejka

spolupracovník Ústavu mezinárodních vztahů
Palestinci požadují od Britů omluvu za Balfourovu deklaraci
Zdroj: REUTERS
Autor: Mohamad Torokman

Jablko sváru trvá i po sto letech

Deklarace dosud vyvolává na Blízkém východě vypjaté emoce. Prezident palestinské autonomie Mahmúd Abbás tvrdí, že Británie jako někdejší mandátní správce Palestiny by se měla omluvit za to, že v roce 1917 přiznala Židům právo na národní stát na území Palestiny.

„Británie by měla přiznat důsledky Balfourovy deklarace a připustit svou historickou, právní, politickou, materiální a morální zodpovědnost,“ zdůraznil Abbás. Země by se podle něj měla navíc omluvit Palestincům za „katastrofy, bídu a nespravedlnost, kterou tato deklarace vytvořila, a napravit důsledky“.

Jako cestu k nápravě vidí uznání Palestiny jako státu. „To je to nejmenší, co může Británie udělat,“ řekl palestinský politik. Abbás by si představoval uznání Palestiny s hranicemi před konfliktem v roce 1967, s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem.

„Balfourova deklarace není něco, co by mělo být oslavováno – určitě ne v době, kdy jeden z národů trpí takovou nespravedlností. Vytvoření vlasti pro jeden národ vedlo k vyvlastnění a pokračujícímu pronásledování druhého – nynější hluboké nerovnováze mezi okupujícími a okupovanými. Rovnováha musí být nastolena a Velká Británie v tom nese velkou zodpovědnost. Oslavy musí vyčkat na den, kdy všichni v této zemi budou mít svobodu, důstojnost a rovnost.“

Mahmúd Abbás

palestinský prezident

Banksy se omlouvá za britské počínání

V rámci výročí žádají omluvu i obyčejní Palestinci, kteří vyšli do ulic. Na jejich stranu se postavil britský umělec Banksy, který zorganizoval na Izraelci okupovaném Západním břehu „pouliční oslavu“. Herec oblečený do kostýmu královny Alžběty II. tam hostil desítky dětí z uprchlických táborů, které měly na hlavě plastové helmy s britskou vlajkou a dírami jakoby od kulek.

Zároveň bylo odhaleno Banksyho nové dílo – nápis „Er … Sorry“ vyrytý do izraelské kontroverzní bariéry. „Tento konflikt přinesl spoustu utrpení lidem na obou stranách. Nepřišlo mi vhodné oslavovat britskou roli,“ konstatoval Banksy.

Banksyho akce na Západním břehu
Zdroj: REUTERS
Autor: Mussa Qawasma

Netanjahu Abbásovy požadavky odmítá. „To rovnou mohou Palestinci žalovat Írán kvůli ediktu, kterým perský král Kýros II. Veliký umožnil Židům návrat z babylonského zajetí do Judeje (v šestém století před naším letopočtem),“ reagoval šéf izraelského kabinetu. Samotná Británie ale opakovaně vyjádřila podporu vzniku samostatné Palestiny.

Motivy vedoucí ke vzniku deklarace se zkoumají dodnes

Nedávno se v Jeruzalémě konala konference, na které se řešilo, zda byla Balfourova deklarace motivována snahou poskytnout evropským Židům bezpečí před tehdy zuřícími pogromy, či spíše zahraničně-politickými kalkuly Londýna uprostřed první světové války nebo dokonce motivy nábožensko-ideologickými. „Chápu to jako humanitární gesto na pozadí toho, co se v té době dělo,“ řekl potomek lorda Balfoura Roderick.

„Balfourovu deklaraci je třeba vnímat přinejmenším ve dvou rovinách. Jednak šlo o určitý idealismus, protože sám lord Balfour byl křesťanský sionista, který věřil, že usídlování Židů v biblické domovině uspíší druhý příchod Krista. Druhá rovina však byla velmi pragmatická – Britové velmi správně tušili, že jejich tehdejší blízkovýchodní politika nehraje férově: když se po porážce ze strany Osmanské říše u Gallipoli (1915) dostali do velkých problémů, velmi se jim hodila spolupráce ze strany arabských kmenů, které jim pomohly nakonec Osmanskou říši v roce 1917 porazit,“ upozornil politolog Čejka. 

Britové tak na jednu stranu Arabů využili, ale zároveň už počítali s tím, že vzápětí poté, co se Arabové dozví o britské věrolomnosti, obrátí se proti nim. Židovští sionisté v Palestině, kteří ve velké většině přicházeli z Evropy, tak byli Brity využiti jako „nárazník“ proti arabskému nacionalismu. První britský guvernér Jeruzaléma Sir Ronald Storrs to později řekl zcela otevřeně: „Sionisté vytvoří pro Anglii malý a loajální židovský Ulster v moři potenciálně nebezpečného arabského nacionalismu.“

Podle historiků se na Blízkém východě brzy změnily pravidla hry, zejména ve spojitosti s revolucí v Rusku a vstupem USA do války. Do dělení bývalé Osmanské říše vstoupila ropa a Francie se vzdala Palestiny a oblasti Mosulu.

Na konferenci v San Remu v roce 1920 byla schválena dohoda připisující mandát nad Palestinou a dnešním Irákem Británii. Francie získala mandát nad Libanonem a Sýrií. V roce 1922 oba mandáty potvrdila Liga národů.

Židé pak začali přicházet do Palestiny hned po první světové válce, po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 a zejména po holocaustu a druhé světové válce.

Arabové ve 40. letech odmítli dvoustátní návrh z pera OSN

Snahy Židovské agentury, která byla založena v roce 1922, a dalších sionistických organizací o zřízení samostatného státu byly završeny vyhlášením nezávislého Izraelského státu 14. května 1948 na základě rezoluce Valného shromáždění OSN z listopadu 1947 o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát.

Židé měli mít 56 procent a Arabové 43 procent území Palestiny. Pro vznik židovského státu se tehdy vyslovilo 33 zemí světa, ale žádná arabská či muslimská země. Arabové v čele s Ligou arabských zemí nakonec návrh odmítli s argumentem o nedělitelnosti Palestiny.

Židovský stát vyhlásil pozdější první izraelský premiér David ben Gurion pod obrazem zakladatele sionismu Herzla. Následná válka mezi Židy a Araby vyhnala z domovů statisíce Palestinců.

Po dekádách konfliktů nastal zlom až v roce 1993, kdy Palestinci podepsali s Izraelem mírovou dohodu a v Gaze a na západním břehu začaly vznikat základy budoucího dohodnutého státu.

Miliony Palestinců v zemích, které je nechtějí

Brzy ale mírové rozhovory narazily na otázku budoucích hranic, rozdělení Jeruzaléma či návratu palestinských uprchlíků. Následovalo ozbrojené povstání v roce 2002, vzestup Hamasu a válka v Gaze. Mimo domov nyní žije asi 5,3 milionu Palestinců, často v zemích, které jim nechtějí udělit občanství.

Rozhovory o možném dvoustátním řešení tak trvají dodnes. Současné podmínky přitom Palestincům příliš nenahrávají – Izrael dál buduje židovské osady a nový americký prezident Donald Trump se profiluje jako velký zastánce židovského státu, i když tvrdí, že chce sehrát roli prostředníka.

Miliony obyvatel v Pásmu Gazy se mezitím potýkají se zhoršující se humanitární situací. „I dnes (Balfourova deklarace) rozděluje, protože sionisté si myslí, že položila základní kámen moderního Izraele – a mají pravdu, když tak uvažují – a stejně tak ji vidí Palestinci a Arabové jako základní kámen jejich vyvlastnění a utrpení. Všechno se odvíjí od Balfourovy deklarace,“ poznamenal historik Jonathan Schneer.