Zpravodajka ČT o KLDR: Vojáci tahají balvany rukama, Pchjongjang už ale začíná připomínat Čínu

Život v Pchjongjangu se v posledních letech změnil, vidět je více obchodů i oblečení s anglickými nápisy. V chudých venkovských oblastech KLDR se ovšem nic nezměnilo. V pořadu Interview ČT24 to uvedla zpravodajka ČT Barbora Šámalová, která byla v totalitním státě na novinářské cestě. Bohatší části Pchojngjangu podle ní začínají více připomínat Čínu – lidé se oblékají do barevných oděvů, ne jen do tmavých uniforem jako dříve.

Video Interview ČT24
video

Zpravodajka ČT Šámalová: V KLDR bují černý trh, část Pchjongjangu už připomíná Čínu

„Pokaždé mě zaskočí, jak striktní a přísná je kontrola novinářů, přestože s tím počítám a je jasné, že vše se koná se souhlasem státu. Neustále mám vedle sebe doprovod, dokonce i v hotelu, když si jdu večer koupit vodu, tak na mě dole čeká můj průvodce,“ vyprávěla Šámalová v Interview ČT24 o své poslední novinářské cestě do KLDR.

Její štáb měl k dispozici kromě průvodců řidiče. Průvodkyně Šámalové neustále sledovala kameramana, co točí, a říkala mu, co smí, a naopak nesmí dělat. Nikdo kupříkladu nesměl zabírat detaily soch severokorejských vůdců, protože se to v zemi považuje za neuctivé, vysvětlila zpravodajka.

Potěmkinova vesnice ala KLDR

Místa, kam smějí cizinci, jsou určená dlouhodobě. „Zahraniční novináři obvykle nemají příliš často přístup mimo Pchjongjang. My jsme měli tentokrát štěstí, že jsme se podívali na východní pobřeží. Byli jsme ve městě Wonsan a Hamhung,“ uvedla Šámalová.

Na západě navštívili s kameramanem přístav Nampo, který má zásadní význam pro severokorejský obchod. „Ukazují ale jen to, co oni chtějí. Nesmí se točit nic, co souvisí s armádou, což je velmi obtížné, protože tam vojenské uniformy nosí mnoho lidí, vojáci se navíc využívají na stavbách. KLDR si také hlídá infrastrukturu, nechce, aby se zveřejňovaly informace o jejích projektech,“ podotkla novinářka.

Severokorejci zřejmě nechtějí, aby svět viděl, jak v zemi pracují lidé bez techniky – i těžké práce se dělají rukama. „Viděli jsme stavět skokanský můstek v horském středisku, kde tahali vojáci obří balvany rukama. Navíc nemají žádné přilby, jištění. Mnoho lidí na stavbách umírá a rodiny nedostávají žádné odškodnění,“ upozornila Šámalová.

Její štáb ale měl štěstí – o žádné záběry nepřišel a před odletem ho Severokorejci ani nekontrolovali. „To nás poměrně překvapilo, protože jsme si do poslední chvíle nebyli jistí, jak to bude probíhat,“ poznamenala zpravodajka.

V KLDR byla již několikrát. Za poslední roky vznikly v severokorejské metropoli nové výškové budovy. „To je nejviditelnější změna, kterou režim cizincům rád prezentuje, aby ukázal, že se ekonomice daří a že země prosperuje,“ prohlásila novinářka.

V izolované zemi bují černý trh 

Podle Šámalové se také v zemi rozmohl obchod. Černý trh začal bujet už v 90. letech po hladomoru, který si vyžádal statisíce lidských životů. Tehdy zkolaboval distribuční systém, což vedlo k tomu, že Severokorejci začali víc spoléhat sami na sebe, vysvětlila zpravodajka. Lidé začali obchodovat se zemědělskými výrobky a tajně směňovat na černých trzích, které režim toleruje.

„V KLDR je stále více zboží, proudí tam stále více dodávek z Číny. Viděli jsme sportovní oblečení, dokonce západní značky. Viděli jsme i zboží s nápisy v angličtině, takže toto se změnilo,“ říká Šámalová s tím, že bohatší čtvrti Pchjongjangu se začínají podobat Číně, ovšem zbytek země je na tom podstatně hůř.

„Pchjongjang je výkladní skříní režimu, žijí tam skutečně velmi loajální, prověření a lépe situovaní občané. Pak je ještě rozdíl mezi menšími městy a venkovem. Na venkově jsem žádné zásadní změny nezaznamenala,“ doplnila novinářka.

Informace přicházejí složitě z Jihu

Samotní Severokorejci toho o světě venku moc nevědí, i když v posledních letech pomáhají jihokorejské snahy dostat na Sever informace, a to třeba díky rozhlasovým stanicím, jež informují o fungování demokracie.

„Proudí tam také jihokorejské filmy a seriály. Dostávají je na USB nebo DVD. Pro Severokorejce je velmi riskantní je sledovat, dříve za to hrozilo vězení nebo pracovní tábor, teď vysoké pokuty, nebo spíš úplatky. Organizace jsou ale přesvědčeny, že to má dopad na chování a vzhled lidí,“ konstatovala Šámalová.

Na povrchu to vypadá, že Severokorejci skutečně uctívají své vůdce – k sochám prý chodí vždy, když mají nějaký problém nebo významnou událost v životě. Podle uprchlíků ale situace není tak horká jako za posledních dvou vůdců, upozornila zpravodajka.

O pracovních táborech běžní lidé oficiálně nevědí a soukromý život současného lídra Kim Čong-una je tabu, pokračovala novinářka s tím, že Severokorejci ani zřejmě netuší, že studoval ve Švýcarsku.

Obavy z války zatím moc nejsou

Jak Pchjongjang, tak i americký prezident v poslední době zostřili rétoriku a Západ zpřísňuje sankce vůči KLDR kvůli jaderným a raketovým testům. „Roste riziko, že dojde k nějakému omylu a riziko, že se stane něco nežádoucího, roste. Tomu, že by byl otevřený vojenský konflikt, ale zejména na jihu poloostrova nikdo nevěří,“ zdůraznila Šámalová.