Napřed všichni pro, po instrukci z Moskvy všichni proti. Před 70 lety Praha odmítla Marshallův plán

7. července 1947 rozhodla československá vláda, že se československá delegace zúčastní konference k Marshallově plánu. Tedy k americkému projektu hospodářské pomoci válkou zničené Evropě, který měl kromě ekonomických důsledků také výrazný politický vliv. O tři dny později ale bylo všechno jinak. Českoslovenští ministři účast na konferenci nakonec odmítli. Stalo se tak 10. července 1947 na mimořádném zasedání svolaném na základě instrukcí, které zaslala vládní delegace z Moskvy.

Video Události, komentáře
video

Historik Jan Kuklík o odkazu Marshallova plánu

Československo, podobně jako většina západoevropských zemí s výjimkou Německa či Rakouska, zaznamenalo v prvních dvou poválečných letech hospodářský vzestup. V roce 1946 mělo například růst průmyslové výroby ve výši čtyřiceti procent. Pro pokračování tohoto trendu ale byla nutná pomoc zvenčí.

V létě 1947 totiž oficiálně skončily dodávky ze Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRAA), dodávky surovin ze Sovětského svazu byly nedostatečné nebo kvalitativně nevhodné a další evropské země se také musely postarat především samy o sebe.

Marshallův plán tak byl pro ČSR jasně ekonomicky výhodný. Kromě toho vedlo československou vládu k původnímu přijetí účasti na konferenci, na které se 12. července sešli v Paříži zástupci pozvaných států, několik dalších skutečností.

Z hlediska případného souhlasu či nesouhlasu Moskvy šlo především o jednání nestranického ministra zahraničí Jana Masaryka se sovětským chargé d'affaires M. F. Bodrovem. Diplomat Masarykovi vysvětlil nesouhlasné stanovisko Moskvy k plánu, zároveň ale na ministrův třikrát položený dotaz na účast Československa třikrát odpověděl, že v tomto ohledu nemá žádné instrukce.

Video Historický magazín
video

Historický magazín: Marshallův plán (16. 6. 2007)

Vládu povzbudilo také pozitivní stanovisko Polska. Varšava sice nakonec svou účast 7. července 1947 odmítla, československá vláda o tomto kroku ale v době svého zasedání ještě nevěděla a dozvěděla se o něm až poté, co účast na konferenci schválila.

V neposlední řadě mělo vliv na československý postoj i extrémní sucho, které v roce 1947 negativně ovlivnilo úrodu, a přispět k němu mohly také informace od britského velvyslance v Praze o tzv. předběžné organizaci Marshallova plánu. Podle nich organizace neměla zasahovat do vnitřních záležitostí státu, který tak např. neměl být nucen proti své vůli rušit bilaterální dohody.

Českoslovenští nekomunističtí politici se snažili být v zahraniční politice „pevným a loajálním spojencem Sovětského svazu,“ ale ve vnitřní politice „bojovat za udržení demokracie proti komunistům,“ jak to popsal tehdejší národně-socialistický ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka.

ČSR politicky podporovala SSSR, hospodářsky se ale nemohla odpoutat od Západu: podíl Sovětského svazu na československém zahraničním obchodě tvořil v roce 1947 jen osmnáct procent. Avšak v roce 1949 už byl SSSR dominantním partnerem.

Video Historie.cs - Studená válka a Marshallův plán
video

Historie.cs: Studená válka a Marshallův plán (31. 7. 2008)

Ministr zahraničí Masaryk plán osobně podporoval, zároveň ale na jednání poslaneckého zahraničního výboru 4. července 1947 uvedl, že „pokud jsem zahraničním ministrem, nemůže být nikdy diskuse o tom, že bychom se nějakým způsobem exponovali proti Sovětskému svazu“. 

Československá vláda účast na konferenci tedy sice potvrdila, o její poněkud schizofrenní situaci ale svědčí třeba to, že už tři dny předtím, tedy 4. července 1947, poslal ministr Masaryk do Moskvy telegram oznamující příjezd delegace, která měla se Sověty další postup ve věci Marshallova plánu projednat.

Tajné depeše z Moskvy

Všichni členové vlády navíc pravděpodobně neměli o postoji Moskvy úplné informace, neboť Kreml posílal tajné depeše, které byly určeny jen vůdcům komunistických stran.

Předseda vlády Klement Gottwald se tak v jedné z nich 5. července dozvěděl, že „by bylo lepší účast na poradě neodmítat, ale poslat tam svoje delegace s tím, aby přímo na poradě ukázaly nepřijatelnost anglo-francouzského plánu a aby nepřipustily jednomyslné přijetí tohoto plánu, a potom aby poradu opustily a odvedly s sebou co nejvíce delegátů z dalších států“.

Mapa zemí (ne)účastnících se Marshallova plánu. Německo je označeno jako země, která nebyla pozvána, budoucí Západní Německo se ale plánu účastnilo (Německo bylo pod okupační správou Spojenců)
Zdroj: ČTK

Den po schválení československé účasti, které si vysloužilo ohlas v americkém tisku, následovala další depeše, v níž Moskva psala, že „Angličané a Francouzi chtějí ve skutečnosti vytvořit západní blok, do kterého bude začleněno západní Německo,“ a navrhla Československu účast na konferenci odmítnout.

Existuje domněnka, že si Gottwald instrukci před cestou do Moskvy nepřečetl, další členové delegace (ministr zahraničí Masaryk a národně-socialistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina, který nahrazoval ministra zahraničního obchodu), o ní ale nevěděli téměř určitě.

Masaryk: Vracel jsem se jako Stalinův pacholek

Samotnému jednání 9. července předcházelo soukromé setkání Gottwalda se Stalinem, který předsedu československé vlády dost možná seřval, že nejedná podle direktiv.

Při jednání se pak Masaryk snažil vysvětlit české stanovisko ekonomickými potřebami. Stalin ale prohlásil, že účast ČSR by byla úderem proti SSSR, a slíbil Praze ekonomickou pomoc. Traduje se, že si Masaryk po návratu z Moskvy postěžoval, že odjížděl jako ministr zahraničí svobodné země, ale vrací se jako Stalinův pacholek.

Jan Masaryk po příletu z Moskvy
Zdroj: ČTK
Autor: Josef Mucha

Delegace brzy ráno 10. července poslala do Prahy telegram s instrukcemi, na jejichž základě se ještě týž den sešla vláda a účast na konferenci odmítla. Ministři přitom vůbec neřešili, jestli se plánu účastnit či nikoliv.

Dohadovali se jen o tom, jak změnu názoru vysvětlit veřejnosti. Zatímco 7. července byla vláda jednohlasně pro, teď hlasovala jednohlasně proti. Veřejnost byla tímto názorovým veletočem poměrně zaskočena, ozývala se i slova o druhém Mnichovu.

Nicméně dobový týdeník informoval, že na jednání v Moskvě byla uzavřena pětiletá smlouva o hospodářských dodávkách, která „je významným příspěvkem k povznesení hospodářství obou zemí a dalším krokem k posílení spolupráce mezi evropskými státy“. Dodávky sovětské ropy, obilí či bavlny ale byly podle historiků či politologů stejně k ničemu. 

Definitivně na druhé straně

Podle historika Oldřicha Tůmy tratilo Československo svou neúčastí v projektu ekonomicky, za důležitější ale považuje politickou souvislost: že se nekomunističtí politici nedokázali postavit komunistům a Stalinovi „a uvědomit si, že jde o poslední šanci“. Toto je podle něj „důležitější a tragičtější souvislost přijetí a odmítnutí Marshallova plánu“.

Pokud jde o souvislost odmítnutí Marshallova plánu s komunistickým pučem v roce 1948, historik Martin Kovář uvádí, že „o československé příslušnosti k sovětskému bloku a jeho zařazení do sovětského satelitního systému a toho, co s sebou nese sovětský režim, bylo rozhodnuto dávno předem.“

Klement Gottwald po příletu z Moskvy
Zdroj: ČTK
Autor: Josef Mucha

„Jednání v Moskvě o Marshallově plánu a Stalinovo veto už jasně naznačily, že se Československo definitivně dostalo na druhou stranu,“ domnívá se nicméně Zdeněk Veselý ze Střediska mezinárodních studií J. Masaryka VŠE.

„To, co se bude v Evropě dít, už se nebude dít na základě nějakého československého příspěvku jako suverénního státu, ale podle toho, jestli se Stalin s ostatními přeci jen dohodne. Takže ať už by to vedlo ke studené válce, či smíření, bylo jasné, že Československo a jeho hlas by nemohl být samostatný,“ dodal Veselý.