Šestidenní válka

50 let od šestidenní války, v níž Izraelci překreslili mapu Svaté země

Padesát let uplynulo od chvíle, kdy vypukla klíčová šestidenní válka, v níž Izrael porazil arabské státy a obsadil mimo jiné Východní Jeruzalém, Pásmo Gazy či Golanské výšiny. Znamenala i zostření studené války mezi Východem a Západem.

V 19. roce své existence měl Izrael za sebou již dvě války s okolními arabskými státy. Zatímco hospodářství bylo v docela uspokojivém stavu, zahraničněpolitická situace židovského státu, jenž byl obklopen nepřátelskými arabskými státy, které nepokrytě usilovaly o „zahnání Židů do moře“, byla vyhrocená.

Již několik let docházelo pravidelně ke střetům na izraelsko-syrských hranicích, navíc byla v roce 1964 vytvořena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), v jejíž chartě se otevřeně hovořilo o neplatnosti vzniku Izraele a o nutnosti osvobození Palestiny. Hranice mezi Izraelem a Egyptem na Sinaji byly po válce z roku 1956 monitorovány vojsky OSN.

Konflikt rozpoutal egyptský prezident Gamál Abdan Násir: 15. května 1967 požádal o stažení vojáků OSN ze zón mezi Egyptem a Izraelem, v čemž mu bylo vyhověno, a o šest dní později zablokoval Tíránský průliv a tím i izraelský přístav Ejlat v Rudém moři.

„Jediný způsob, který musíme použít proti Izraeli, je totální válka, která vyústí ve vyhlazení sionistické existence,“ hlásal káhirský rozhlas 18. května 1967.

Armády Egypta, Sýrie, Jordánska a Iráku se shromáždily na hranicích Izraele a arabští vůdci se předháněli v plamenných výzvách. Násir označil za základní cíl zničení Izraele, tehdejší syrský ministr obrany (a pozdější prezident) Háfiz Asad hovořil o likvidaci sionistické entity v arabské domovině.

Video Události
video

Reportáž Jakuba Szántó k výročí padesáti let od šestidenní války

Armáda arabských států byla sice početnější než izraelská, kvalita byla ale na straně Izraele. Navíc vojska jednotlivých arabských států působila v podstatě jako samostatné subjekty bez jakékoli koordinace. Arabská vojska hnal do útoku nacionalismus a nenávist k Izraeli.

„Existence Izraele je chyba, která musí být napravena. Toto je příležitost pro vymazání hanby, která je tu s námi od roku 1948. Náš cíl je jasný - vymazat Izrael z mapy,“ prohlásil irácký prezident Abdar Rahmán Árif 31. května 1967.

Židovský stát tak bojoval o holou existenci. Pokud by prohrál, mohlo to znamenat jeho definitivní konec, což bylo velkou psychologickou výhodou Izraelců.

Izrael vytvořil vládu národní jednoty a ministrem obrany se stal jednooký Moše Dajan. Náčelníkem jeho štábu byl pozdější premiér Jicchak Rabin, prvním náměstkem ministra obrany Šimon Peres (tedy dva laureáti Nobelovy ceny za mír z roku 1994). Jedním z vrchních velitelů byl i další budoucí předseda vlády Ariel Šaron, jenž velel oddílům, které jako první dosáhly Suezského průplavu.

Rozkaz k útoku vydal velitel izraelského letectva Mordechaj Hod 5. června v 7:45 izraelského času. Izraelské letectvo (osvědčily se zejména francouzské stíhačky Mirage) zničilo ještě ten den na zemi asi 400 egyptských, jordánských, syrských a iráckých letadel (mezi nimi i několik bombardérů Tu-16) za cenu ztráty asi 20 vlastních letadel. Izrael tak během prvního dne vyřadil nepřátelské letectvo.

Následné tažení na egyptské frontě skončilo 9. června dosažením Suezského průplavu, na jihu byl opět otevřen Tíránský průliv, již 8. června byl dobyt celý Západní břeh Jordánu včetně východního Jeruzaléma a boje byly ukončeny 10. června obsazením syrských Golanských výšin.

Během šesti dnů Izrael obsadil celé jordánské území západně od řeky Jordán a východní Jeruzalém, egyptský Sinajský poloostrov a Pásmo Gazy a syrské Golanské výšiny. V bojích padlo na 6 tisíc Jordánců, 1500 Egypťanů, tisíc Syřanů a 776 izraelských vojáků. Izrael ztratil 40 letadel a 80 tanků, arabská koalice 450 letadel a tisíc tanků.

Válka přinesla mnoho změn. Kromě větší bezpečnosti pro Izrael zvýšení počtu arabských obyvatel židovského státu, ale mimo jiné začalo i osídlování obsazených území, čímž byl vyvolán dodnes živý problém okupovaných území.

Špatná ekonomická situace na těchto územích (zejména mezi Palestinci na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy) i řada dalších opatření ale zvyšovala nenávist Palestinců vůči Izraeli a rostla popularita palestinských odbojových skupin v čele s OOP.

Na mezinárodní úrovni socialistické státy (kromě Rumunska) na příkaz Moskvy přerušily s Izraelem styky a dosavadní izraelský spojenec Francie přestal Izraeli dodávat zbraně (výsadním dodavatelem se tedy staly USA).

Navíc arabské státy na kongresu v červnu 1967 v Chartúmu stanovily tři „ne“ (žádný mír, žádné uznání, žádné rozhovory s Izraelem) a také Rada bezpečnosti OSN schválila v listopadu 1967 rezoluci číslo 242 požadující odchod izraelských vojsk z okupovaných území, ale také právo všech států v této oblasti na život.