Požár německé vzducholodi Hindenburg při přistávání na letišti Lakehurst v New Jersey (6. května 1937)

Minuta, která zničila budoucnost vzducholodí. Před 80 lety vzplála loď Hindenburg

Německá vzducholoď nesoucí jméno hrdiny z první světové války a pozdějšího prezidenta Paula von Hindenburga byla největším létajícím aparátem, který kdy člověk postavil. Mohutný, 245 metrů dlouhý a 41 metrů vysoký stroj byl vrcholem evoluce řiditelných vzducholodí a cestujícím nabízel veškerý myslitelný komfort. Po pouhých 14 měsících ve službě a 63 vykonaných letech však 6. května 1937 během pár desítek sekund zanikl – a s ním i jedna éra létání.

Osudný let z Německa do New Yorku měl být přitom začátkem nové kapitoly transatlantických letů, po předchozí sezoně, vyplněné i řadou propagačních letů, měl začít pravidelný provoz vzdušného korábu.

Cestu z Evropy do Ameriky dokázal Hindenburg oproti zaoceánským lodím zkrátit na polovinu – ovšem také nebyl pro každého, letenku si mohli dovolit jen opravdu bohatí lidé. Ti na palubě našli vedle pohodlných kabin i jídelnu, promenádu s výhledem, klubovnu nebo pečlivě izolovanou kuřárnu.

Konstruktérům vzducholodě totiž bylo jasné, že stříbrný doutník, naplněný 200 000 krychlovými metry vodíku, by mohla zničit i nepatrná jiskra. Při navrhování Hindenburgu se sice původně počítalo s tím, že nosným plynem bude nehořlavé helium, po nástupu nacistů však Američané, kteří jako jediní disponovali jeho dostatečnými zásobami, odmítli plyn německému výrobci dodat. Nakonec tak bylo 16 obřích vaků, ukrytých uvnitř trupu, naplněno vodíkem.

Pro společnost založenou hrabětem Ferdinandem von Zeppelinem to ale nepředstavovalo velkou komplikaci, stejný nosný plyn používala na svých předchozích strojích a od prvních letů začátkem 20. století nezaznamenala při komerčním provozu s pasažéry jedinou smrtelnou nehodu.

Vše se ovšem mělo změnit v osudný čtvrteční podvečer na základně amerického námořnictva v Lakehurstu nedaleko New Yorku, kde měl Hindenburg přistát po třídenní cestě z Frankfurtu.

 

Silný protivítr nad Atlantikem zpozdil původně plánovaný přílet přibližně o půl dne, což poněkud komplikovalo situaci před zpátečním letem. Na druhou stranu ale byly posádky na podobné věci zvyklé, vzducholodě létaly relativně nízko a s nástrahami počasí se počítalo. Když už se Hindenburg blížil k Lakehurstu, musel ovšem ještě několik desítek minut počkat na zlepšení počasí. Vítr pak zkomplikoval i samotný přistávací manévr, před kterým loď musela opakovaně změnit směr.

Krátce po čtvrt na osm večer se Hindenburg konečně chystal přistát a posádka z jeho přídě vyhodila pomocná lana. Pár minut poté, ještě předtím, než byla vzducholoď připoutána ke kotevnímu stožáru, se náhle u ocasních ploch objevily plameny, jež rychle zachvátily celou loď. „Uviděl jsem velkou červenou ohnivou kouli a pak to najednou udělalo puf,“ vzpomínal jeden z námořníků, kteří asistovali u přistávacího manévru. Netrvalo ani tři čtvrtě minuty a ze vzducholodi zbyly jen ohořelé trosky.

O život přišlo 36 lidí – 13 z 36 cestujících, 22 z 61 členů posádky a jeden muž pozemního personálu. Celou zkázu zaznamenaly kamery filmových týdeníků. Jako zázrakem nehodu přežilo 62 osob na palubě, někteří z nich ale vyvázli s vážnými popáleninami.

„Najednou hořel vzduch, byl to jen okamžik a celé to všechno hořelo,“ vzpomínal později Werner Doehner, kterému v době nehody bylo osm let a vracel se s rodiči a sourozenci domů do Mexika; při nehodě přišel o otce a sestru.

O přesných příčinách nehody, která mimo jiné ukončila éru dopravních vzducholodí, se dodnes spekuluje. Už před 80 lety se objevily spekulace o tom, že se pýcha Hitlerovy říše stala obětí sabotáže.

Důkazy ale neexistují a navíc se pravděpodobnější jeví přirozenější příčiny katastrofy. Během prudkých manévrů před přistáním nejspíše prasklo jedno z lan výztuhy, které protrhlo plynový vak na zádi a vysoce hořlavou směs vodíku se vzduchem pak zapálil výboj nahromaděné statické elektřiny.