Pražský Sokrates. Odkazu Jana Patočky se věnuje film i diskuse v Bruselu a Lovani

V Bruselu má v úterý večer premiéru belgický dokumentární snímek o českém filozofovi Janu Patočkovi, který před 40 lety zemřel na následky tvrdého výslechu komunistické Státní bezpečnosti. O Patočkově odkazu se bude až do soboty diskutovat nejen v Evropském parlamentu, ale i na univerzitách v Bruselu a Lovani.

Belgický dokument o Janu Patočkovi nazvaný Pražský Sokrates má představit muže, který svou odvahou postavit se v 70. letech komunistickému režimu dodnes fascinuje intelektuály po celém světě.

„Kvůli tomu trpěl. Mělo to důsledky, které zapříčinily jeho smrt. Na to jsme chtěli upozornit. Lidé znají Sokrata a Prahu. To je způsob, jak objevit Patočku jako pražského Sokrata,“ říká americký filozof a autor myšlenky filmu Nicolas De Warren.

Za komunistického režimu byl Jan Patočka zakázaným autorem. Čtyřicet let poté je ale vše jinak. V Belgii je natolik slavný, že se o něm mluví v Evropském parlamentu a v Lovani, kde kdysi přednášel, se o něm učí na univerzitě.

Zásadní podíl na tom mají zachránci Patočkova archivu. Patří mezi ně i jeho tehdejší student Ivan Chvatík, který okamžitě po smrti svého učitele pomohl převézt jeho rukopisy na tajná místa.

„K večeru (v den Patočkovy smrti, pozn.) jsme přijeli k Patočkovi do bytu. Pomocí Jana Sokola – Patočkova zetě – jsme otevřeli pracovnu a všechny písemnosti, které byly nenahraditelné, jsme zabalili do balíčků a odvezli. Tím jsme zachránili celou pozůstalost, protože jsme nemohli vědět, jestli policie třeba nepřijde na druhý den a neudělá nějakou razii a všechno to nezničí,“ vzpomíná Chvatík na události staré 40 let. 

Patočkovy myšlenky jsou pro současné filozofy stále přitažlivější

Chvatík dál šíří myšlenky svého učitele: „Už v 70. letech, když formuloval svou filozofii dějin, pochopil, že Evropa odchází z celosvětového postavení supervelmoci a nastává něco, čemu dnes říkáme globalizace. Takže Patočka čím dál víc dává filozofickým zájemcům materiál, aby se mohli v novém světě nějak orientovat.“

Chvatík učil i italského filozofa z Milána, který se jen kvůli Patočkovi naučil česky. A to za pouhé dva roky. O Patočkovi zatím napsal dvě knihy a říká, že český filozof je stále víc v módě. „Protože mluvil o Evropě. O pojmu Evropy. Mluvil o minulosti a taky budoucnosti Evropy,“ potvrzuje přitažlivost Patočkových myšlenek Francesco Tava. 

Patočkova díla byla přeložena do 25 jazyků, včetně perštiny a japonštiny. Čtyři desítky let po své smrti je ve světě považovaný za největšího českého filozofa.

Video Rozhovor s Ivanem Chvatíkem
video

Ivan Chvatík o Patočkově roli při záchraně Husserlova archivu

Věděl, že za některé věci stojí za to trpět… a podle toho žil 

Jan Patočka se narodil 1. června 1907. Turnovský rodák začal po maturitě studovat romanistiku, slavistiku a filozofii na Univerzitě Karlově. Jako stipendista pobýval rok v Paříži, promoval v roce 1931 v Praze prací o pojmu evidence a ve studiích poté pokračoval na univerzitách v Berlíně a Freiburgu. Zde studoval u Martina Heideggera a spřátelil se s Edmundem Husserlem. Na znamení přátelství mu Husserl daroval čtenářský pultík, který mu kdysi za studií v Lipsku dal TGM.

Video Chvatík: Patočka nemá mezi českými filozofy konkurenci
video

Chvatík: Patočka nemá mezi českými filozofy konkurenci

V roce 1937 po návratu do Prahy se Patočka habilitoval prací v oboru fenomenologie Přirozený svět jako filozofický problém a začal učit jako soukromý docent na filozofické fakultě. Po uzavření vysokých škol byl profesorem na gymnáziu, koncem války byl totálně nasazen na stavbě tunelu. Po roce 1945 začal na univerzitách v Praze a v Brně přednášet nejstarší dějiny řecké filozofie.

V roce 1950 však musel  z ideologických důvodů z univerzity odejít, pracoval v Masarykově ústavu a poté v Pedagogickém ústavu Akademie věd. Psal odborné články a překládal, což mu umožnilo uživit nemocnou manželku (zemřela v 1966) a tři děti.

V šedesátých letech se stal knihovníkem ve Filozofickém ústavu Akademie věd a v roce 1968 se jako profesor vrátil na UK. O tom jednou kněz a Patočkův žák Tomáš Halík napsal: „Tradovaná verze, že Patočka začal větou 'Kdeže jsme to v roce 1950 skončili?' je sice legenda, ale není příliš daleko od pravdy. Pan profesor vzal křídu a řekl: 'Aristoteles definuje v Knize metafyzik filozofii takto..,' a začal psát řecky na tabuli.“

„Od roku 1968, kdy Patočka začal znovu přednášet, nám bylo jasné, že je to výjimečný zjev a že je potřeba se tomu věnovat. Záhy jsme si opatřili magnetofonové přístroje a jeho přednášky jsme postupně nahráli,“ vzpomíná Chvatík.

V roce 1972 byl Patočka donucen již potřetí odejít z místa vysokoškolského profesora, tentokrát do penze. Začal proto přednášet v soukromí, jeho bytové semináře poskytly mravní a filozofické vzdělání řadě význačných osobností. A v úvahách o vztahu pravdy a duše nebo o solidaritě otřesených se začaly rodit filozofické a etické základy Charty 77, jejímž mluvčím se filozof později stal.

1. března 1977 se Patočka setkal s nizozemským ministrem Maxem van der Stoelem, což rozběsnilo tajnou policii i prezidenta Gustáva Husáka. Patočka byl následně zadržen a jedenáct hodin vyslýchán. Následkem vypětí a naprostého vyčerpání 13. března zemřel.

Jeho pohřeb 16. března na Břevnově se stal výraznou událostí protikomunistického odporu. Policie průběh pohřbu záměrně rušila, aby přišlo co nejméně lidí a nebylo slyšet proslovy. Nejdříve bylo změněno datum a hodina a obřad byl záměrně narušován přelétávající policejní helikoptérou nebo hlukem motorů z nedaleké ploché dráhy. Přes policejní manévry se s Janem Patočkou přišlo rozloučit asi devět set lidí.