Genocida Rohingů? Důkazy nemáme, oznámila barmská vládní komise

Barmskou vládou pověřená komise dosud nenašla žádné důkazy o tom, že by v zemi docházelo ke genocidě muslimské menšiny Rohingů, kterým Barma dlouhodobě odpírá občanství a s tím spojená práva. Nositelka Nobelovy ceny míru Su Ťij, jež ve vládě působí, čelí kvůli svému přístupu k údajným etnickým čistkám páchaným armádou mezinárodní kritice.

Video Horizont ČT24
video

Svět kritizuje Barmu kvůli násilí na Rohinzích

Komisi vede bývalý generál Myint Swe. Své závěry zveřejní koncem měsíce. Předběžně ale hlásí: žádné důkazy o hromadném znásilňování žen z řad Rohingů, genocidě nebo ničení muslimských náboženských staveb jsme nenašli.

Komise bude ale dál prošetřovat obvinění ze žhářství, svévolného zatýkání a mučení. Podle zpravodaje BBC je zvláštní, že komise ve zprávě nepíše o nejčastěji zmiňovaném problému – zabíjení civilistů jako trestu za útoky rohingských ozbrojenců.

 „Stále dostáváme alarmující zprávy o porušování lidských práv, včetně vraždění, znásilňování a vypalování rohingských domů. A tyto zprávy dostáváme denně.“

Mluvčí Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva

Zprávy o násilnostech se začaly objevovat loni v říjnu, kdy armáda zahájila operaci proti povstalcům v reakci na přepadení policejního stanoviště u hranice s Bangladéšem, při němž útočníci zabili nejméně devět policistů. 

Stovky Rohingů byly od té doby zatčeny. Začátkem týdnem se objevilo na internetu video, na němž barmské bezpečnostní síly bijí rohingské vesničany. Barmská vláda tehdy možnost násilí páchaného na této menšině připustila vůbec poprvé – několik policistů pak bylo zadrženo.

Na místo činu nikdo nesmí, ani humanitární pracovníci

Arakanský stát ale zůstává uzavřený pro novináře a vyšetřovatele, což znemožňuje nezávisle ověřit informace o zvěrstvech, které se tam údajně dějí. Armáda do oblasti nepustí ani humanitární pracovníky. Rohingy v uprchlických táborech tak odstřihla od dodávek potravinové pomoci.

Barmská vláda možnost etnických čistek dlouhodobě odmítá. Sama Su Ťij, bojovnice za demokracii, kterou armádní režim dlouhá léta věznil, tvrdí, že se problémy zveličují, čímž zklamala aktivisty i celé mezinárodní společenství.

Když lidskoprávní organizace Amnesty International předložila fotografie dokumentující tento postup, obvinila barmská držitelka Nobelovy ceny za mír Rohingy z toho, že si domy vypalují sami, aby upoutali pozornost. 

„Je nepřijatelné, aby někdo prosazoval národní identitu a odmítal respektovat ostatní rasy. Není možné starat se jen o své náboženství a ohrožovat všechna ostatní.“

Aun Mjo Min, ředitel Equality Myanmar

Barma považuje Rohingy za ilegální imigranty z Bangladéše

V multietnické Barmě žije odhadem asi milion muslimských Rohingů. Oni sami tvrdí, že jsou potomky arabských obchodníků a jiných skupin, které zde žily po celé generace. Úřady v převážně buddhistické Barmě je ale považují za ilegální imigranty z Bangladéše a vláda jim upírá občanství. Mnozí Barmánci je ani nepovažují za lidi.

„Je tam zakořeněná představa, že jsou to muslimové a teoreticky by mohli převládnout nad buddhisty a ovládnout je. Z toho pramení obava, je ale potřeba přiznat, že statistická data tomu neodpovídají. Populace Rohingů nijak neroste, pořád se jedná o minoritu – zhruba milion lidí,“ podotkl editor ČT Radim Vaculovič.

Snahy zbavit Rohingy občanství začaly krátce po získání nezávislosti v roce 1948, kdy byl odsouhlasen zákon o občanství. Teprve legislativa z roku 1982 ale zakotvila popření jejich práva na státní příslušnost. To omezuje jejich právo na svobodu pohybu, přístup ke vzdělání a službám a umožňuje kdykoli zabavit jejich majetek.

Poslední vlna násilí vypukla v Arakanském státě naplno v roce 2012. Vyžádala si desítky obětí a 100 tisíc vysídlených osob, z nichž tisíce stále zůstávají ve špatných podmínkách v provizorních uprchlických táborech, odkud mají zakázáno vycestovat.

Rohingové jsou mnohými považováni za vůbec nejpronásledovanější menšinu světa, kterou nechtějí Barmánci, ale ani sousední státy. Stovky tisíc Rohingů žijí nelegálně v Bangladéši, kam začali utíkat v 70. letech. Někteří využívají pašeráků lidí, jiní se přes hranice dostávají tak, že podplatí stráž. Aktivisté viní mezinárodní společenství z nečinnosti.