Zahraniční události roku 2016 rozdaly karty do budoucna

Rok 2016 mnozí popisují jako zlomový, jako počátek nové éry. Ani několik hodin před jeho uzavřením přitom stále není úplně jasné, co přesně končí a co nového má začít. Co přinesou události, které jím hýbaly, do budoucna? Nové rozložení sil ve světě? Konec západní demokracie, jak jsme ji znali? Nebo se zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem či rozhodnutí Britů odejít z Evropské unie připisuje až příliš velký potenciál?

Donald Trump
Zdroj: ČTK/AP Autor: Gerry Broome

Pokračující konflikt na východě Ukrajiny, boj proti radikálům z Islámského státu, americké prezidentské volby, uprchlická krize, pokus o armádní převrat v Turecku nebo další teroristické útoky v Evropě… Témata, která nevzbuzovala zrovna optimismus, co se vývoje za hranicemi týče. A tak není divu, že řada komentátorů vidí jako nejlepší na roce 2016 právě to, že už končí.

Britské odcházení…

Začalo to jako hra premiéra Davida Camerona o udržení v čele Konzervativní strany. Ve snaze obhájit funkci předsedy slíbil vypsat referendum o setrvání země v Evropské unii. Vyostřená kampaň, kterou poznamenala vražda poslankyně Jo Coxové i lživé argumenty obou táborů, vyvrcholila všelidovým hlasováním 23. června.

Průzkumy naznačovaly velmi těsný výsledek, většina z nich ale čekala, že se Britové rozhodnou v Unii zůstat. Napovídaly tomu i první výsledky sčítání, které začaly v noci zveřejňovat volební okrsky. Probuzení bylo pro Evropu doslova šokující. Británie se rozhodla jít.

Hořkou pilulku museli polknout nejen představitelé Bruselu a další evropští politici, kteří se snažili udržet Spojené království v Unii, ale i velká část Britů. Jak se později ukázalo, byli mezi nimi i ti, co hlasovali pro odchod a neuvědomili si, že každý hlas může být v těsné volbě rozhodující. Následně vyplulo na povrch i to, že zastánci odchodu v kampani lhali a zkreslovali argumenty tak, aby dosáhli svého. Hlasitě se ozvalo i Skotsko, které si chce za každou cenu vazby s EU udržet.

Už v prvních dnech po referendu se navíc naplno projevilo, že zastánci brexitu nemají v rukávu žádný plán a boj o vystoupení z Unie pro ně znamenal spíš jen politické hrátky.

Týden po brexitu zažila Downing Street velké střídání. Premiér David Cameron oznámil, že bude lepší, když do nové éry povede zemi někdo jiný a vyklidil premiérské sídlo. Z referenda, které slíbil v honbě za znovuzvolením do čela strany, se stal jeho náhrobek. Do historie tak vstoupí jako muž, který nasměroval království z Unie. Z ožehavé situace vycouval i Johnson, veřejně považovaný za jednoho z top favoritů na příštího premiéra. A kufry si raději pakoval i šéf euroskeptici strany UKIP Nigel Farage, který „splnil misi“. Po krátkém „výběrovém řízení“ se novou britskou premiérkou stala dosavadní ministryně vnitra Theresa Mayová.

Jejím úkolem bude provést Spojené království bez větší újmy rozvodem s Bruselem. Jak bude celá procedura vypadat, ale není ani půl roku po referendu jasné. Mayová přitom ujistila, že jednání začnou už v březnu 2017. A už teď je jisté, že Brusel ani Londýn nenechají tomu druhému nic zadarmo.

Terorismus se usídlil v Evropě

Ani v roce 2016 nebyla Evropa ušetřena teroristických útoků. Kvůli masakru v Paříži z loňského listopadu strávila Francie celý letošní rok ve výjimečném stavu a minimálně i do půlky toho následujícího v něm i zůstane.

Život společnosti se proměnil. V ulicích velkých měst se pohybují těžce ozbrojení policisté, kolem letišť a muzeí patrolují vojáci. Tížívá atmosféra letos dopadla třeba i na jindy bujaré oslavy mnichovského Oktoberfestu, kam návštěvníci nesměli přijít z bezpečnostních důvodů ani s batohem. Obchodníci napříč Evropou hlásí zvýšený zájem o pepřové spreje a paralyzéry.

Z nejistoty usazující se ve společnosti začali mnozí velmi dobře profitovat. Populistické strany (ať už francouzská Národní fronta, německá AfD nebo rakouská FPÖ) staví kampaně na boji proti uprchlíkům, média stále dokola přehrávají záběry z míst útoků. Strach se ve své záludnosti šíří a roste. Přesně tak, jak teroristé chtějí.

Prvním letošním evropským cílem teroristů se stal Brusel. Město, kam vedly stopy po krveprolitích v Paříži v roce 2015, ochromily v březnu útoky v metru a na letišti Zaventem. Zemřelo při nich 32 lidí. Vyšetřování ukázalo, že pojítkem mezi terorem v Belgii a Francii byl Salah Abdeslam. Na útocích ve francouzské metropoli se podílel minimálně logisticky a následně prchl do Belgie. V Bruselu unikl několika policejním zátahům, zatčen byl až 18. března ve čtvrti Molenbeek. Čtyři dny nato zaútočili ve městě teroristé, zřejmě v obavách, že by Abdeslam mohl při výslechu rozkrýt jejich síť.

Velký krvavý útok se letos nevyhnul ani samotné Francii. Během oslav pádu Bastily 14. července najel muž tuniského původu do davu na promenádě v Nice. Pod koly nákladního vozu zemřelo 86 lidí, samotného útočníka policie zastřelila ještě v kabině auta. I k tomuto útoku se přihlásil Islámský stát. Napojení pachatele na radikály se ale dosud nepodařilo spolehlivě prokázat.

V porovnání s Francií a Belgií se Německo dlouho zdálo jako ostrov klidu. Tato iluze ovšem vzala za své v druhé polovině července, když v regionálním vlaku nedaleko Würzburgu zaútočil sekerou a nožem 17letý mladík. Šlo o první případ útoku na území Spolkové republiky, ke kterému se přihlásil Islámský stát.

Ani ne o týden později se v Ansbachu odpálil 27letý muž ze Sýrie. Týden násilí uzavřel útok šíleného střelce v Mnichově. Tento čin sice neměl islamistické pozadí, v nervózní zemi se ale naplno začalo diskutovat o zpřísnění bezpečnostních zákonů, nasazení bundeswehru, zákazu zahalování a uzavření náruče uprchlíkům, kterých do Německa přišlo v roce 2015 kolem milionu. A aby toho na Němce nebylo málo, ministr vnitra Thomas de Maiziére jim poradil, aby si pro případ nouze doma vytvořili zásoby základních potravin a pitné vody, což by jim mělo pomoct čelit novým hrozbám.

Místo útoku na náměstí Breitscheidplatz
Zdroj: Reuters
Autor: Fabrizio Bensch

Nejnověji Německo šokoval útok na vánoční trh v centru Berlína, při kterém zemřelo 12 lidí, včetně jedné Češky. Hledání podezřelého Tunisana skončilo nedaleko italského Milána, kde Anise Amriho zastřelila policejní hlídka. I k tomuto útoku se přihlásil Islámský stát. Zda byl Amri jeho vojákem, jak radikálové oznámili, je stále věcí vyšetřování. Stejně tak jako to, že se Amrimu hledanému po celé Evropě podařilo z Německa prchnout přes Francii až do Itálie.

Boj proti terorismu je bezesporu úkolem na další roky i desetiletí. Bezpečnostní služby se musí popasovat s hrozbami, které v Evropě v poslední době vyhřezly plnou silou. A Evropané v zájmu své větší bezpečnosti budou muset obětovat část komfortu, na který si v předešlém období klidu tak zvykli.

Americký prezident Donald Trump
Zdroj: ČTK/ZUMA
Autor: Bastiaan Slabbers

Prezident Trump

Spojené státy mají za sebou malou politickou revoluci. Model, který zde s úspěchem fungoval od konce druhé světové války, smetla v listopadu protestní volba. Bílá většina se probudila a jasně ukázala, jak chce, aby její země vypadala.

Výsledek amerických prezidentských voleb neznamená jen střídání vlády, ale bez pochyby i změnu časů. Donald Trump se popasoval s washingtonským establishmentem, jehož byla jeho rivalka Hillary Clintonová symbolem víc něž kterýkoliv jiný politik. Tažení realitního magnáta bylo i vzpourou proti části vlastní republikánské strany, volnému obchodu a multikulturální společnosti.

Trump se stal prezidentem Američanů, kteří doplatili na vývoj ekonomiky a přesun výroby do levných asijských továren. Američanů, kteří musí stihnout několik zaměstnání, aby se udrželi aspoň v nižší části střední vrstvy. Obhroublý miliardář se má stát jejich charismatickým vůdcem. Právě on podle je podle nich schopen „znovu udělat Ameriku skvělou“ – aniž by bral větší ohledy na dosavadní diplomatické a ekonomické vazby Spojených států.

Nejistoty kolem prezidenta Trumpa zůstává hodně. Zvládne zahladit hluboké příkopy, které ve společnosti vyhloubila špinavá předvolební kampaň? Jak vykročí směrem k Rusku, které má nyní se Spojenými státy nejhorší vztahy od studené války? A jak se Amerika postaví ke svým spojencům v rámci NATO? Odpovědi můžeme čekat od 19. ledna, kdy bude Trump inaugurován a naplno začne úřadovat v Oválné pracovně.

Rozbombardované Aleppo
Zdroj: REUTERS
Autor: Abdalrhman Ismail

V Sýrii vítězí jen barbarství

Symbolem šestiletého konfliktu v Sýrii, který si vyžádal na 300 tisíc obětí, se stalo Aleppo, kdysi druhé největší město země. Stovky tisíc obyvatel východní části města obsazené povstalci se staly živými terči syrských a ruských bombardérů. Zřídkavé pokusy o doručení humanitární pomoci, několik příměří, která trvala řádově kratší dobu než jejich vyjednání, drtivě dopadla právě na civilisty, kteří neměli z obklíčených čtvrtí kudy prchnout.

Provládní jednotky postupně utahovaly smyčku kolem pozic povstalců a v půlce prosince ohlásily jejich definitivní porážku. Prezident Bašár Asad ujistil, že po dobytí Aleppa je definitivní vítězství nad povstalci na dosah a konflikt by tak mohl po šesti letech skončit. Ani to ale pro těžce zkoušené Syřany úlevu neznamená. Bojí se msty Asadových příznivců, OSN dokonce varovala před vražděním civilistů. Poslední dny roku opět panuje křehké příměří.

Asad dál zůstává u moci, hlavně díky Kremlu, který mu spolehlivě chrání záda. Právě při řešení syrského konfliktu se plně projevila neschopnost Rady bezpečnosti se ve stávajícím složení dobrat k pokroku i malý vliv, který mají nyní na Blízkém východě Spojené státy.

Řešení uprchlické krize stále v nedohlednu

Konec války v Sýrii má přímou souvislost se zmírněním uprchlické krize. Během roku sice díky uzavření balkánské trasy a dohodě Evropské unie s Tureckem o vracení uprchlíků počty příchozích klesly, krize ovšem není zažehnána.

Uprchlíci ve Středozemním moři
Zdroj: Reuters

Do Evropy nyní vyrážejí migranti hlavně ze severu Afriky. Přerozdělování na základě kvót, na kterém trvá Brusel a proti kterému se ozývají hlavně státy Visegrádské čtyřky, zatím nefunguje. Většina migrantů chce do Německa, to ovšem ve světle posledních událostí upouští od své velkorysé migrační politiky a je jasné, že ani ono nebude do budoucna tou zemí zaslíbenou, kterou v něm stovky tisíc lidí dosud viděly.

Evropa se ovšem bude muset postarat o ty, kteří už na její území dorazili, a rozhodnout, kdo má na azyl právo a kdo ne.Podob migrační politiky ovlivní takéfunkčnost dohody o vracení uprchlíků do Turecka a schopnost podobné smlouvy uzavřít i s africkými zeměmi.