Sýrie pohledem českých novinářek Kutilové a Klicperové

Sýrie: od revoluce po válku mocností

„Bašáre, nastal tvůj čas, Bašáre, odejdi,“ zpívaly desetitisíce lidí po celé Sýrii v ulicích na jaře 2011. Zpěváka Ibrahima Kakúše z města Hama, autora slavného protestsongu, našli 4. července v řece s vyříznutými hlasivkami. Asad neodstoupil a začal demonstrace krvavě potlačovat. To už byla doba, kdy se pokojné protesty změnily v krvavou válku, která trvá dodnes. Podle různých zdrojů v ní zemřelo mezi 200 000 a 500 000 lidmi. OSN uvádí počet obětí 417 000. Polovina Syřanů z 22 milionů byla nucena opustit svoje domovy, přičemž přes pět milionů jich odešlo do zahraničí (do Evropy zhruba jeden milion).

Nyní je v Sýrii příměří pod patronátem Ruska a Turecka, tedy mocností, které od počátku války podporují znesvářené strany konfliktu. Asad vyjádřil ochotu jednat o míru. Mocnosti se budou muset domluvit nejen na rozdělení Sýrie, ale také na tom, komu se dovolí dobýt území, které stále ještě ovládá Islámský stát – tedy asi polovinu Sýrie. Otázkou je také, co bude s Kurdy na severu, kteří zde vyhlásili autonomii a mají podporu USA. Nedávné ukončení bitvy o Aleppo bylo jen důkazem toho, že v Sýrii se vede mocenská hra. Aleppo připadlo Asadovi jen proto, že se na tom Rusko a Turecko domluvily a Turecko dalo příkaz „svým“ rebelům z východního Aleppa se stáhnout.

To, co z počátku vypadalo jako boj za svobodu, je dnes válkou mocností a dalších zemí, které se do konfliktu v Sýrii vložily, ať už přímo nebo podporou jedné z bojujících stran.

Sýrie se za pět let války rozpadla do několika částí, přičemž téměř polovinu území ovládá Islámský stát, Asad drží pod kontrolou čtvrtinu země, sever ovládli Kurdové a zbytek je pod kontrolou rebelů. Každá z bojujících stran má přitom externí podporu, což je ostatně jeden z důvodů, proč válka trvá tak dlouho.

Zainteresovaným stranám jde o to, kdo bude ovládat jakou část Sýrie, už dnes je totiž jasné, že se Sýrie rozpadne. Asad a jeho armáda plně závisí na podpoře Ruska a Íránu – dvou velmocí, které potřebují svého spojence udržet u moci, byť alespoň částečné (Írán je šíitský stejně jako Asad, pro Rusko je Sýrie strategický region a Asad dlouholetý spojenec). Asada navíc podporuje i libanonský Hizballáh. V Asadově armádě dnes bojuje mnoho (podle některých zdrojů až polovina) vojáků ze zahraničí – jde o žoldáky ze zemí jako Írán, Irák, Libanon, Afghánistán a další. Své vojáky má na syrské půdě i Rusko, které navíc Asadovu armádu podporuje leteckými údery. Doloženo bylo používání chemických zbraní a tzv. barelových bomb proti civilistům.

Opozice proti Asadovi sestává z desítek skupin a milic, které jsou víceméně sunnitské (sunnité tvoří asi 70 % obyvatel Sýrie). Až do roku 2013 byla hlavní opoziční skupinou tzv. Svobodná syrská armáda, která měla od počátku podporu zejména z USA a VB. Jenže SSA se rozpadla do desítek skupin, z nichž mnohé ovládly radikální islamistické skupiny, jiné se připojily ke Kurdům a mnoho z nich zaniklo úplně. „Skuteční hrdinové revoluce, kteří vedli revoluci, jsou dnes mrtví, v zahraničí nebo byli umlčeni,“ vysvětluje britský analytik Patrick Cockburn z deníku The Independent.

Mezi největší skupiny, které dnes bojují proti Asadovi, patří Ahrar aš-Šám, An-Nusra–Džabhat Fatah aš-Šám či Harakat Núr ad-Dín az-Zenki. Mají podporu zejména z Turecka, Kataru a Saúdské Arábie, přičemž jejich ideologie často není o nic lepší než v případě IS. Nezadají si s nimi ani v brutalitě: známá jsou videa, kde přímo v ulicích brutálně popravují civilisty či Asadovy vojáky. Nyní se tyto skupiny stahují z Aleppa, které tak celé ovládne Asad. Pod kontrolou rebelů tak zůstane zejména provincie Idlíb a pruh území na severu u tureckých hranic. I v jejich řadách bojuje mnoho žoldáků ze zahraničí.

Turečtí žoldáci

Turecko, Saúdská Arábie a Katar podporují v Sýrii od samého počátku různé sunnitské skupiny. A jak se jedna za druhou vyčerpávají, kupují si další. Nedávno si takto „pořídily“ několik skupin Svobodné syrské armády, která s podporou Turecka dobyla město Džarábulus na severu Sýrie, jež je teď v podstatě tureckou kolonií. Turecko má zájem rovněž o město Al Báb, přes které vedou důležité silnice spojující Turecko, Aleppo a Rakku – ta je zatím pod kontrolou IS.

V neutrální pozici vůči Asadovi jsou nyní Kurdové, kteří na severu Sýrie vyhlásili autonomní oblast Rojava. Kurdské jednotky YPG se spojily s dalšími třemi desítkami milicí a vytvořily koalici Syrských demokratických sil SDF. Bojují hlavně proti IS, nikoliv proti Asadovi. Podporují je hlavně Spojené státy americké, které sem během posledního roku poslaly speciální jednotky, vybudovaly letiště i základny. Právě kvůli tomu se USA dostaly do sporu s Tureckem, které jednotky YPG považuje za teroristy – kvůli jejich přímému napojení na marxistickou PKK – Kurdskou stranu pracujících, která je de facto ve válce s Tureckem a stojí za řadou atentátů v Turecku.

Jedinou skupinou, která nemá přímou zahraniční podporu, je Islámský stát. Tito teroristé mají ale vlastní zdroje příjmů – z ropy a daně od civilistů žijících na jejich území. I za ně však bojují tisíce cizinců včetně asi 4000 Evropanů.

Je za vším ropa a plyn?

Území Sýrie leží v surovinově bohatém regionu a díky přístupu k moři zajišťuje přímé spojení s Evropou. Podle některých analytiků, jako je například americký publicista a právník Robert Kennedy jr. (synovec Johna Kennedyho), mají vést přes Sýrii nové trasy pro ropu a plyn, které mají zásobovat Evropu ze zdrojů v Kataru, Saúdské Arábii (sunnitská trasa) a Iráku a Íránu (šíítská trasa).

Sýrie se tedy zřejmě bude porcovat na sunnitskou a šíitskou část, přičemž jedna bude „ruská“ a druhá „americká“. Možná bude muset vzniknout i další část pod vlivem Turecka, Saúdské Arábie a Kataru. Otázkou zůstává, co se stane s Kurdy na severu. Součástí syrské války je i mediální bitva. Každá ze stran konfliktu vede své vlastní PR a bitvu v médiích a sociálních sítích, přičemž skutečná pravda zůstává skryta. Žádný zahraniční novinář se ještě nedostal ke všem stranám konfliktu, přičemž rebelové na své území nepouští novináře vůbec. Porcování syrského medvěda stojí obrovské utrpení civilistů, i přesto, že o Syřany v této válce už vůbec nejde.