Londýn – Stanice Harrow & Wealdstone na londýnském předměstí Harrow se stala místem jednoho z nejtragičtějších evropských poválečných železničních neštěstí. Po srážce tří vlaků, které se v mlhavém ránu 8. října 1952 sjely na jedné koleji, zůstalo na místě 112 mrtvých a 340 zraněných.
Srážka vlaků v Harrow patří k nejtragičtějším po válce
Na harrowském nádraží zezadu narazil v 8:19 ráno do stojícího osobního vlaku z Tringu mířícího na londýnské nádraží Euston rozjetý noční expres z Perthu do Londýna. Stanice sice měla šest kolejí, z nichž jeden pár byl určen regionálním vlakům a jiný dálkovým, kvůli zpoždění obou vlaků a potřebě na „pomalé“ koleji posunovat však osobní vlak zastavil na koleji určené rychlé dopravě. Tak se ocitl v cestě nočnímu expresu. Třetí vlak jel po sousední koleji a narazil do trosek a vykolejených vozidel, která se mu vyšinula do cesty, jednalo se o expres z Londýna přes Liverpool do Manchestru.
Přes sto mrtvých a stovky zraněných lidí byl podle vyšetřování britského ministerstva dopravy především následek chyby strojvedoucího nočního expresu z Perthu R. S. Jonese, který měl před sebou poslední kilometry cesty před příjezdem do Londýna. Před nehodou minul dva signály, u kterých měl zastavit. Strojvedoucí byl při plném zdraví, pitva ani neukázala, že by byl opilý. Vyšetřovatel zjistil, že nedošlo k technické poruše, žádnou chybu neudělal signalista. Svou roli však zřejmě sehrála špatná viditelnost osudného mlhavého rána.
Vlaky, které se srazily v Harrow:
noční expres Petrh – Londýn-Euston
- lokomotiva č. 46242 typu Coronation nazvaná „City of Glasgow“ (pojezd 4-6-2, tj. 2'C'1)
- 11 vozů
- 85 cestujících
osobní vlak Tring – Londýn-Euston
- lokomotiva č. 42389 (1'C'2)
- 9 vozů
- 800 cestujících
expres Londýn-Euston – Liverpool – Manchester
- lokomotiva č. 45637 typu Jubilee „Windward Islands“ (2'C)
- lokomotiva č. 46202 typu Princess Royal „Princess Anne“ (2'C'1)
- 15 vozů
- 200 cestujících
Přes tisíc cestujících ve třech vlacích
Noční expres sestavený z jedenácti vozů a parní lokomotivy typu Coronation – tento typ držel svého času rychlostní rekord – najel do zadní části devítivozového osobního vlaku, který měl v čele tendrovou parní lokomotivu. „Všechno se stalo ve vteřině. Ozvala se strašlivá rána a zasypal mě příval skleněných střepů a úlomků,“ líčil John Bannister, který nehodu přežil. „Na chvíli jsem ztratil vědomí, a když jsem přišel k sobě, ležel jsem na kolejích a na mně hromada trosek. Podařilo se mi z nich vymanit a vyhoupl jsem se na nástupiště.“
Před nehodou jel perthský expres rychlostí zhruba 100 kilometrů (60 mil) za hodinu. Brzdit začal až v poslední chvíli, když strojvedoucí spatřil konec stojícího vlaku. Protijedoucí liverpoolský expres do trosek dalších dvou vlaků narazil jen o několik sekund později, podle vyšetřovatele jel rovněž asi 100kilometrovou rychlostí, strojvedoucí pravděpodobně nebrzdil. Expres do Liverpoolu byl sestaven z patnácti vozů, v čele stanuly dvě parní lokomotivy – stroj typu Jubilee a lokomotiva typu Princess Royal.
Nočním expresem cestovalo v době nehody přibližně 85 lidí, v liverpoolském expresu bylo asi 200 lidí. Příměstský vlak byl zaplněn zhruba 800 cestujícími včetně těch, kteří původně čekali na předchozí spoj, který byl zrušen. Včas jel pouze vlak do Liverpoolu, expres z Perthu měl zpoždění přibližně hodinu a půl, osobní vlak byl o sedm minut opožděn. Nejvíce z 112 obětí bylo v zadní části osobního vlaku a v předních částech obou expresů. Zahynuli i strojvedoucí a topič perthského vlaku a strojvedoucí přípřežní lokomotivy liverpoolského vlaku. Umírali také lidé na nástupišti, které zasypaly trosky, a také na lávce přes koleje, již rovněž poškodily trosky. Zraněno bylo 340 lidí, z nich 157 muselo být převezeno do nemocnice.
Záchranáři dorazili okamžitě
Záchranáři, z nichž první na místo dorazili již tři minuty po havárii, museli rozřezat poničené vagony, aby z nich mohli vyprostit zraněné a mrtvé, odřízli také část lávky přes koleje. Záchranné a vyprošťovací práce ve stanici Harrow & Wealdstone trvaly téměř týden, 11. října se otevřely první dvě z šesti kolejí, které ve stanici byly.
Nehoda v Harrow vedla ke zrychlení vývoje systému, který automaticky zastaví vlak, jehož strojvedoucí ignoruje signalizaci. Došlo též k úpravě kolejiště v Harrow. Nehoda také ukázala, jak velkým přínosem k bezpečnosti dopravy jsou vagony moderní konstrukce. Ačkoli byly následky havárie velmi tragické, kdyby havarovaly vlaky se staršími dřevěnými vozy, mohl být počet mrtvých ještě mnohem vyšší.
I tak byla harrowská nehoda počtem obětí druhá nejtragičtější v britské historii a zcela nejzávažnější v mírovém období. Ještě více lidí zahynulo v roce 1915 v Quintinshillu. K tragické bilanci 227 obětí přispěl požár, který po srážce tří vlaků pohltil dřevěné vozy, jimiž cestovali vojáci. Z celoevropského hlediska byla nejzávažnější železniční nehodou v době míru srážka dvou vlaků ve Francii v roce 1933, kdy zemřelo 230 lidí, až tisíc lidí potom zemřelo při nehodách během první světové války ve Francii a také Rumunsku.
Nehody, které nebyly svým průběhem nepodobné té harrowské, zažily i československé železnice. V roce 1953 narazil rychlík Praha–Bratislava v Šakvicích do strojícího osobního vlaku, na místě zahynulo 106 lidí. Příčinou byla nepozornost opilé posádky rychlíkové lokomotivy. V roce 1970 zase narazil rychlík do vozů, které se vyšinuly ze sousední koleje. Nehoda se ale nestala ve stanici, nýbrž na viaduktu. Dva vozy rychlíku z mostu spadly, při nehodě zahynulo 31 lidí. Nejtragičtější nehodou v české železniční historii, která Harrow dokonce překonala, byla čelní srážka dvou vlaků u Stéblové v roce 1960, kde při havárii a následném požáru zemřelo 118 lidí.