Prokletá Francie: Vytlačování víry, sociální problémy či vojenské angažmá z ní činí terč č. 1

Nejdříve šlo o redakci týdeníku a košer obchod, posléze teror udeřil na koncertní síň, bary i fotbalový stadion – nyní se přesunul na jindy idylické jihofrancouzské pobřeží v Nice. Francie se stává hlavním terčem nejhorších útoků v Evropě, a to i tehdy, kdy funguje v režimu mimořádných opatření. Za národní „kletbou“ stojí podle znalců svébytná migrační politika i diskriminace, kterou lidé s odlišnými kořeny dlouhodobě cítí.

Jednou stránkou je viditelné angažmá francouzských vojsk v boji proti islamistům na Blízkém východě. Francouzi se hojně účastnili koaličních náletů a například prezident Francois Hollande nedávno uvedl, že opět nasadí ve Středomoří elitní letadlovou loď Charles de Gaulle. Dobře známé je dřívější nasazení vojsk v Mali nebo Středoafrické republice. Provokujících motivů působících v hlavách radikálů je však více – a méně viditelných.

„Francie si vytvořila zcela svébytný koncept sekulární společnosti, za kterým tvrdě stojí a ve kterém je náboženství odkázáno do soukromé sféry,“ uvádí bývalý velvyslanec ve Francii Pavel Fischer. Dobře známé jsou tak kontroverzní případy týkající se třeba zákazu nošení šátků ve veřejných institucích včetně škol – mediálně vděčné kauzy, které jsou však jen špičkou hlouběji zakořeněných sociálních rozdílů.

„My jsme prováděli výzkum pracovního trhu, kde jsme začali sledovat diskirminaci lidí na základě jména či třeba bydliště. Najednou zjistíte, že to prostředí skutečně umí odfiltrovat lidi, kteří na první pohled vypadají, že by mohli pocházet z nechvalně proslulých čtvrtí,“ dodává Fischer.

Video Češky k útoku v Nice
video

Češka k útoku v Nice: Utíkalo celé město

Češka k útoku v Nice: Utíkalo celé město

Češka k útoku v Nice: Nechtěla jsem zemřít, ale nevěděla jsem, co pro to udělat

Čech žijící v Nice: Město je směsicí národů, není možné vidět v každém teroristu

Češka žijící v Nice: Hledala jsem v davu muže s černými šátky

Český turista: Padl na mě pocit smutku a temnoty

Francie přitom politicky a logisticky investovala do boje s terorismem snad nejvíce ze všech států Evropy. Už řadu měsíců tam platí výjimečný stav, v ulicích jsou nasazeny mimořádné vojenské síly a během fotbalového eura Francie slibovala nejstřeženější akci roku. Krvavý útok přišel záhy poté – a to paradoxně v jednom z dějišť fotbalových zápasů.

„V Nice je v přepočtu na obyvatele nejvíce městských policistů v celé Francii, sekundovat mu může snad jen Marseille. Nice také – vzhledem ke svému rozpočtu – investovalo nejvíce do své bezpečnosti,“ uvádí bývalý velvyslanec. „Ten útok zřejmě vyžaduje, aby na každé straně dlouhé promenády byly vysloveně postaveny obrněné transportéry. To už je ale další úroveň opatření,“ dodává.

Francouzský list Le Parisien napsal, že právě Azurové pobřeží na jihu země drží smutné prvenství jako největší zásobárna francouzských občanů směřujících do řad teroristických hnutí. Odborník na islám Gilles Kepel konkrétně označil departement Alpes-Maritimes jako kraj se stínem druhého největšího „vývozce“ džihádistů do Sýrie a Iráku.

V roce 2012 došlo poblíž města Cannes k rozbití jedné z nejvíce se rozrůstajících džihádistických buněk ve Francii. Tvořilo ji asi dvacet mladých lidí, z nichž několik bylo podezřelých z granátového útoku proti obchodu s košer potravinami v Sarcelles u Paříže v roce 2012. Plánovali ale i loupeže, atentáty a odchody do Sýrie. To vše naštěstí ztroskotalo, většinu členů skupiny nyní čeká soud.

Frustrace a nenávist k většinovým Francouzům

Na rozdíl v myšlení napříč generacemi lidí s nefrancouzskými kořeny upozorňuje analytik Ústavu mezinárodních vztahů Ja nEichler. „Problém je, že jde o druhou až třetí generaci. První generace byla velice vděčná za to, co jim Francie dala, umožnila jim vyšší životní úroveň. Tohle je ale jiná generace, mnozí lidé přišli nelegálně. Byly tam demonstrace, aby jim byl umožněn pobyt. Žijí ve vyloučení, často bez možnosti získat práci. A tohle je následek,“ míní Eichler.

Přistěhovalců je ve Francii příliš a navíc často žijí ghettech na okraji měst. „Připadají si, že jsou vyloučeni. Bydlí na znevýhodněných adresách, kamkoli přijdou, ptají se je na bydliště, a v tu chvíli je znevýhodněn a práce pro ně není. Nenávidí celou Francii a celou západní společnost,“ vysvětluje Eichler postoje potomků imigrantů s tím, že tito lidé nemají kam odejít, protože v zemích severní Afriky by se měli ještě hůř.