občanská válka ve Španělsku

Osmdesát let od začátku španělské občanské války. Vydláždila cestu Frankově diktatuře

Přes půl milionu obětí si vyžádala španělská občanská válka, která začala před 80 lety, 17. července 1936, vzpourou pravicových důstojníků proti vládě v Madridu. Tento téměř tříletý konflikt, který byl podle některých historiků i „výcvikovým prostorem“ Německa, Itálie a Sovětského svazu pro druhou světovou válku, zahájil ve Španělsku téměř čtyřicetiletou diktaturu Franciska Franka.

Ani s koncem války v dubnu 1939 utrpení Španělů neskončilo. Likvidováni či perzekuováni byli ti, kdož patřili k poraženým. A ještě 20. dubna 1963 byl za „zločiny spáchané během války“ popraven komunista Julián Grimau, ač pro něj milost žádala i britská královna. Po Frankově smrti v roce 1975 pak postihla zemi „amnesia total“ - o zločinech se nemluvilo, aby se tak neotevíraly staré rány.

Až v roce 2007 se podařilo socialistické vládě prosadit zákon o historické paměti, který umožňuje rehabilitaci obětí války a frankismu.

Ideový střet fašismu s komunismem? Skutečnost nebyla zdaleka tak černobílá

Španělská občanská válka, v níž na straně levicových republikánů bojovalo i na 2000 Čechoslováků, bývá zjednodušeně popisována jako zápas mezi fašismem a komunismem, skutečnost však byla mnohem složitější. Na obou stranách totiž existovaly různé ideologie, takže i uvnitř jednotlivých táborů docházelo ke krvavým střetům (jako např. mezi komunisty, trockisty a anarchisty v Barceloně v květnu 1937, kdy zahynulo téměř 1000 lidí).

V táboře povstalců se pak střetávaly různé vize falangistů (stoupenců španělské fašistické strany) a monarchistů, kteří žádali návrat krále Alfonsa XIII. z exilu.

Masové čistky od začátku konfliktu

Povstalečtí lídři nakonec dokázali své přívržence sjednotit, což značně přispělo k jejich vítězství. I když zprvu byla jejich jednotná vize dost vágní: „Jsme nacionalisté. Nacionalista je opak marxisty,“ prohlásil mozek puče generál Emilio Mola. Franco měl jasnější strategii - forma vlády není důležitá, hlavně musí v zemi udržet pořádek.

Už během prvních týdnů války proto začal Franco s masovými čistkami, aby zlikvidoval téměř všechnu (i potenciálně) nepřátelskou inteligenci. Jedním z tisíců popravených byl i básník a dramatik Federico García Lorca.

K brutalitám se ale uchylovali i republikáni - ti v důsledku všeobecné anarchie spíše než jako programové strategie. Na obou stranách byly tresty (smrti) vyměřovány dle třídní příslušnosti či povolání - dělníci byli vražděni jen proto, že byli dělníci, o život přišly tisíce kněžích navzdory tomu, že církev se do povstání téměř nezapojila. Jednotlivé skupiny si vyřizovaly i osobní účty tzv. paseos (projížďkami), kdy ozbrojenci vzali osobu „na projížďku“ za město a tam ji popravili.