Bitva na řece Sommě

Před sto lety se zákopy u Sommy začaly plnit krví

Šlo o nejkrvavější bitvu první světové války. Oblast kolem řeky Sommy v severní Francii se mezi červencem a listopadem 1916 stala skutečným hřbitovem více než 1,2 milionu osob. Přitom zaplatily životem prakticky zbytečně – frontovou linii mezi britsko-francouzskými a německými vojsky se podařilo změnit jen minimálně. Krom symbolu nesmyslného krveprolití se bitva zapsala do dějin i tím, že zde Britové poprvé nasadili obrněná vozidla - tanky.

Boje zahájila sedm dní trvající dělostřelecká příprava, během které spojenci na německé pozice vypálili přes 1,5 milionu střel. Podle původní dohody měl vlastní útok začít 29. června, kvůli dešti a také kvůli útoku Němců u Verdunu, který si vynutil přesun francouzských divizí, byl odložen na 1. července. Rovněž se ukázalo, že dělostřelecká příprava napáchala mnohem menší škody, než velitelé počítali.

Plán byl prostý. Jedním útokem odlákat německé zálohy, prolomit zákopy v délce 30 km a tím vytvořit mezeru pro britské jezdectvo. Zahájilo ho po šesté hodině ranní další britské ostřelování, které trvalo asi hodinu a údajně bylo slyšet až v Anglii. Poté vyrazili vojáci, většinou dobrovolníci bez zkušenosti se zákopovou válkou, na území nikoho s cílem dobýt německé zákopy.

Němci stačili rozmístit své kulomety a za pomoci dělostřelectva útočící Brity doslova zmasakrovali. Velitelé 13 nasazených britských divizí na konci prvního dne bitvy napočítali 57 tisíc obětí, z toho třetinu mrtvých. Jen o málo lépe se dařilo pěti francouzským divizím jižně od Britů. Zajali sice tři tisíce Němců, cíl, obsazení města Péronne, ale nesplnili.

Bitva, kterou až do nástupu podzimu provázelo krásné počasí, skončila jako nekonečná přetahovaná s dílčími drobnými úspěchy obou stran, které však byly vykoupeny obrovskými ztrátami. Záhy bylo jasné, že šance na zásadní průlom je malá. Velký problém představovaly zejména německé protipěchotní překážky. Jako jediná možnost, jak vyřešit patovou situaci zákopové války, se jevil bojovník, kterému nevadí ostnatý drát, dokáže překonat nepřátelské zákopy a je imunní vůči palbě z pušek. Tak se objevil na scéně tank.

S vývojem obrněného pásového vozidla začala Británie již počátkem války. Velký podíl na zrození tanku měl i tehdejší lord admirality, pozdější britský premiér Winston Churchill. Zvláštní komise, kterou Churchill ustavil, nechala postavit několik prototypů, z nichž se nakonec vyvinul tank nesoucí označení Mark I.

Poprvé v historii se tanky zapojily do boje 15. září 1916 v bitvě o obce Flers a Courcelette. Tam, kde se obrněnci objevili, sice britská pěchota dokázala postoupit, ale pro zásadní průlom bylo tanků málo. Tento nedostatek ještě zhoršovala jejich značná poruchovost. Z téměř pěti desítek vozidel bylo do boje schopno vyjet pouze 32 (podle některých zdrojů 36), přičemž podstatnou část z nich vyřadila v průběhu boje závada nebo nástrahy terénu.

Jak vše skončilo?

Ofenzíva na Sommě nakonec skončila bez jednoznačného výsledku. Podzimní deště přeměnily bojiště v moře bláta, které znemožňovalo boj. Proto byla operace v polovině listopadu 1916 ukončena. Splněn byl alespoň jeden z cílů ofenzívy, kterým bylo vázat německé jednotky a odlehčit Francouzům bránícím se v těžkých bojích u Verdunu. To se jim nakonec podařilo, byť téměř 11 měsíců trvající bitva u Verdunu byla stejně jako ta na Sommě obrovskými jatkami bez výrazného úspěchu ani jedné z válčících stran.

Bitvy na Sommě se na spojenecké straně kromě Francouzů a Britů účastnily i jednotky z Nového Zélandu, Austrálie, Kanady a tehdejší Jihoafrické unie. Britům velel generál Douglas Haig, Francouzům pozdější národní hrdina Ferdinand Foch.

Do bojů se nakonec zapojilo 51 britských a 48 francouzských divizí, Němci v bojích využili 50 divizí, kterým veleli Max von Gallwitz a Fritz von Below. V bitvě, v níž spojenci získali pouhých několik kilometrů území, zahynulo zhruba 300 tisíc vojáků. Na britské straně bylo asi 480 tisíc padlých a raněných, francouzské ztráty byly asi 250 tisíc vojáků. Němci zaznamenali 540 tisíc padlých, zraněných či nezvěstných.

První světová válka - zákopová válka

Válka trvala čtyři roky, a to především díky zákopové taktice, kdy se fronty takřka nehýbaly a útok střídal protiútok - stále na stejných pozicích. První světová válka měla v Evropě tři fronty. Východní rakousko-německo-ruská fronta padla s VŘSR a nastolením bolševismu v roce 1917. Jižní fronta se soustředila na boje na Balkáně a později i na rakousko-italských hranicích. Jejím taktickým úkolem bylo pouze vázat rakouská vojska a zamezit jim v přesunu na východní či západní frontu. Západní fronta byla místem střetu Němců s Brity a Francouzi. Jejími nejznámějšími místy bojů byla pevnost Verdun a řeky Somma a Marna.

Zlom ve válce nastal s ukončením východní fronty a vstupem Američanů do války na stranu Dohody, k čemuž je dovedl německý útok na jejich loď Lusitanii. Rok 1918 je okamžikem slábnoucí síly ústředních mocností. Podzim světovou válku nakonec pohřbil. V německém Kielu povstali námořníci proti císaři, Rakousko-Uhersko se v říjnu rozpadlo a německý císař Vilém II. nakonec 11. listopadu 1918 podepsal mírový dokument.