Kábul – Negramotnost a život ve vynucených manželstvích, takový je často život žen v Afghánistánu. Ministerstvo pro ženské záležitosti odhaduje, že až 90 procent Afghánek trpí sexuálním nebo fyzickým násilím. Až na zcela ojedinělé případy se pachatelé ale trestu nikdy nedočkají. Jeden konkrétní příběh zachytil zpravodaj ČT Tomáš Etzler.
Manžel ji zavřel ve sklepě a týral. Je jí 14, žije v Afghánistánu
Dnes čtrnáctiletou Sahar Gul její strýc ve třinácti provdal do nuceného manželství. Nová rodina ji nutila k prostituci, a když odmítla, uvěznili ji ve sklepě, kde ji týrali. „Řekli mi, ať jdu do sklepa, protože do domu mají přijít nějací hosté. Když jsme tam sešli, svázali mi ruce a nohy a pověsili ze stropu. Dávali mi velmi málo jídla, a když mě pustili na záchod, hodně mě bili. Pořád jsem plakala. Ve chvíli, kdy mi do chodidel pustili elektrošoky, jsem si myslela, že umřu. Strašně jsem křičela, a tak sousedům konečně došlo, že se něco děje. Byla jsem pak v bezvědomí den a noc. Cítila jsem se mrtvá,“ líčí svůj krutý příběh mladá dívka.
Policie ji vysvobodila po půl roce mučení a Sahar strávila měsíce v nemocnici. Dnes se skrývá v bezpečí útulku pro ženy. Minulý týden se jí ale vzpomínky na hrozné období v životě vrátily, když pět ze svých mučitelů uviděla v Kábulu před soudem. „Deset let nestačí. Měli dostat padesát. Ve vězení by měli být potrestáni. Pořezali mi víčka, vytrhali nehty a vlasy. To samé by se mělo stát jim. Měli by si prožít všechno, co mi udělali,“ přeje si Sahar.
Reportáž Tomáše Etzlera (zdroj: ČT24)
Její manžel a jeho bratr jsou stále na útěku a dívka se bojí jejich pomsty. „Trest, který dostali, mě znervózňuje. Vláda se sice snaží chytit ty dva, co utekli, ale kdyby mě zítra našli, můžou mě zabít,“ obává se. “Chci odejít do zahraničí. Jestli tady budu sedět a najdou mě, zabijí mě. Chci jít do školy a studovat, abych se stala lékařkou nebo soudkyní, abych mohla osobně tento druh lidí trestat."
Sahařin otec zemřel ještě před její svatbou. Vlastní matka a sourozenci se jí po tom, co se stalo, zřekli.
Podle obhájců lidských práv je Sahar krajním příkladem toho, co se v zemi děje milionům žen, jejichž příběhy se nikdy nedostanou na světlo světa.